Člověk by si mohl říct, proč tam vlastně lezu. Je tam moc lidí, hodně hluku, není si kam zalézt, nehledě na to, že skoro každý je přinejmenším opitý. Zvláštní bylo, že mi to dříve nijak nevadilo. Užívala jsem si to. Možná to byla „dobrá" hudba, která mě naučila vypnout. Nebo možná ten adrenalin. Těžko říct.Ale letošní Votvírák?Pane Bože. Skoro, jako by to mělo být za trest. Na některé věci se člověk těší. A já se těšila. Dost dlouho. Ani ne tolik na festival, ale na to, jak budu se svojí dokonalou Ženou. Jak si to spolu užijeme a budeme provokovat kluky, protože to je to, co ona na rozdíl ode mě umí. Ne, že by to byla vlastnost, o kterou bych nějak stála, ale vždy mě bavilo jí pozorovat. Dokázala všechny tak zblbnout. Jenže pak přišlo ráno toho dne, kdy jsme měly odjíždět. A mě se tak nechtělo. Jediné, co jsem si přála, bylo zůstat ve své malé, dokonalé, útulné a hlavně bezpečné posteli. Jenže už nějakou dobu se snažím nevyhýbat se věcem, které jsem někomu slíbila a tak jsem prostě jela. Bylo to ze začátku docela fajn. Řízení jsem přes všechnu paniku zvládla skoro na jedničku a dokonce jsem při parkování ani nikomu neodřela auto nehledě na to, že na mě zíralo dost lidí.Malá holka za volantem. Ohromná sranda. Jako vždy. Prvních pár hodin bylo vlastně docela prima. Jen bylo třeba ignorovat fakt nechutného vedra. Do tohohle pitomého momentu jsem zvládala nosit dlouhé rukávy a džíny. Ale ve 30 stupních, na letišti, kde téměř nezafouká. To se vážně nedalo, i když jsem se snažila. První den byl tedy ve znamení paniky a smiřovaní se (zase) s mým tělem. Kamarád alkohol byl tentokrát docela nápomocný. Poprvé za těch pár let, co jsem sebrala odvahu jezdit na festivaly, jsem si uvědomila, kolik lidí usne jen tak někde, uprostřed stanového městečka, aniž by vlastně ležela u jejich stanu. Kolik lidí se sjede a pak netuší vůbec nic. Kolik z nich sebere záchranka. Bylo dost věcí, které mě tam donutily nepít. Trapně jsem kolem desáté zalezla do stanu a čekala na čtvrtou hodinu ranní, až všichni „rubí-hovno" lidi vážně usnuli. Bylo to vyčerpávající. Kéž bychom se vážně báli tmy a neodpovídali jen hloupé „drž hubu", pokaždé, co někdo zařve „začíná noc!" Zvláštní. Dřív jsem tohle milovala.Chvilku jsem si říkala, jestli už na to prostě nejsem stará. Bylo tam hafo lidí, kterým bylo sotva patnáct. Na druhou stranu, páni, i čtyřicátníci se snaží tančit na hudbu, kterou neznají. Vlastně měli můj obdiv. Po několika dlouhých hodinách jsem tedy znovu usoudila, že jsem divná a dál se snažila bavit. Kamarádka, která tam se mnou byla, mě musela nenávidět. Ale popravdě, co ode mě čekala. Nechápala jsem to. Věděla, že mám paniku z lidí, že nemám ráda davy a že se už vůbec nedokážu odreagovat jen lusknutím prstů. Kéž by to vlastně všechno bylo tak jednoduché. Bylo fajn pozorovat kluka, jak reaguje na extázi, nebo co že si to vlastně vzal. Působil na pohled tak nevinně. A pak vypadal jak já na kofeinu, jen trochu víc mimo. A ty jeho oči. Zatraceně obrovský hnědý oči. A mě to pořád nedocházelo. Naivně jsem si myslela, že se prostě jen dobře baví. Vlastně mi to všechno došlo, až když vypnul. Stál jak prkno uprostřed skákajícího davu. Ani nepřimhouřil oči před reflektory. Chvíli jsem měla tendenci dostat ho pryč od lidí a ujistit se, že je v pořádku, ale masa lidí nás odnesla daleko on něj. Možná je to dobře. Stejně by o to nestál. Stejně nemám ráda lidi, co si libují v drogách.Nikdy se mi nestalo, abych na fesťáku poslední noc nepila jen proto, abych se mohla brzy ráno sebrat a jet domů.Ale jak se říká, všechno špatné pro něco dobré. Příští rok už mě tam nikdo nedostane ....