Už dva týdny nemohu spát. Trápí mě jedna vzpomínka, obraz, ze kterého se probouzím. Vždy je to stejné. Probouzím se s ústy otevřenými v němém křiku. Musím vypadat jako ryba lapající po vzduchu, marně se snažící prodloužit si život o ještě jeden kratičký nádech.

Doktor říkal, že se jedná jen o „obrazy hrůz spojených s posttraumatickým šokem" a pomůže mi, když si začnu psát své myšlenky na papír. Když odkryji světu, co vážně cítím. A tak jsem tu.