Ve zprávě padla slova jako „ozbrojený muž", „pokladník" a „oběť střelby". Jenže na papíře vše vypadá tak jednoduše. 

Říkali, že jsem měl štěstí. A možná by měli pravdu, kdyby se mi neustále vracel jen pohled do hlavně. Jenže já ve svých snech vidím pokaždé jen ji. Její zářivý úsměv, když vcházela do dveří. Její pomalu hasnoucí oči, když se ozval výstřel. Pořád to samé. Šok. Strach. Bezmoc. Na rukách mám její krev.

V ten moment se obvykle probouzím. Natahuji paže před sebe, jako bych se ji k sobě snažil přitáhnout a už nepustit. 

To je mé největší přání. Obejmout ji. 

Přitisknout si ji k tělu tak blízko, že by nikdo neviděl, kde končím já a kde začíná ona. 

Být spolu. Naposledy.