S rozházenými emocemi a smíšenými pocity jsem se sunul zpět k budově, ve které jsme měli náš malý byt. Už z dálky jsem poznal, že se v mém ateliéru svítí.

Přidal jsem a brzy konečně dosvištěl k osvětlené okenici.
Má žena se konečně měla k tomu, aby mi srovnala ty rozházené obrazy a rámy.
Dělala to s takovou něhou a opatrností, až jsem byl dojat.

Nezasloužil jsem si ji. Nikdy. Proč mi někdo aspoň jednou neřekl, Pierre Beaulieu, ty parchante, proč jsi tak hrozný člověk? Proč jsi tak zatraceně špatný?

Odešel jsem. Poletoval jsem, nebo se spíš vznášel, dál od ateliéru. Dál od bytu, dál od té budovy, dál od ulice.

Mé další kroky nekroky mířily do kostela.