Jakmile jsem na nemocničním pokoji osaměl, začal jsem bezostyšně děkovat Bohu.

Ach Bože, tady jsem já, Pierre Beaulieu. Jsem ti nevyčíslitelně vděčný za druhou šanci. Vím, že si ji příliš nezasloužím, ale věř mi, že ji využiji naprosto naplno. Nezklamu tě, Bože.

S úsměvem jsem si představoval, co jako první udělám, až se dostanu domů.
Omluvím se manželce, že jsem ji podezříval z nevěry. Budu víc chválit její kulinářské umění a budu jí pomáhat s prodejí. Zároveň se pokusím prodat víc obrazů.

Na syna se nebudu zlobit kvůli špatným známkám, když už vím, že se snaží.

Stanu se lepším manželem, lepším otcem a hlavně, hlavně lepším člověkem.