Do nemocnice jsme přijeli s mírným zpožděním. Silnici totiž chvíli okupovalo hejno hus, jehož život byl zjevně podstatnější a důležitější, než ten můj.

Možná, že tomu bylo skutečně tak. Ta povedená rodinka vychovala několik dětí k obrazu svému. Já měl jen jednoho syna, a že bych ho zvládl vychovat, to se říci nedá.

Flákal školu, a nic pořádně neuměl. Inu, co k tomu víc říct; byl zkrátka po mně.

Narozdíl ode mě měl ale mnoho příležitostí si známky vylepšit, nebo se cokoliv naučit i mimo školu.

Co jsem tak postřehl, nevyužil vůbec nic. Na všechno se vykašlal a rezignoval. Jak už jsem říkal; ten kluk je nepopiratelně můj syn.