„Dělali jsme co jsme mohli," pověděl doktor ponurým hlasem mé ženě a synovi. „Nepřežil."

Manželka propukla v neskrývaný pláč, ale já se nedivil. V rukou doktora, který si ani neumí správně nandat ponožky, nemohl přežít snad nikdo.

Syn mou ženu pevně objal, ačkoliv to nikdy dřív neudělal. Aspoň ne přede mnou.

Neplakal, ale to mi nevadilo. Vadilo mi spíš to, že jsem si všiml, že i on má špatně ponožky. Neměl je naruby, ale měl každou jinou. Jednu krátkou a bílou, a druhou černou s puntíky.

Chápu, že spěchal, ale copak si neuvědomuje, že vypadá jako naprostý idiot?
Pane na nebi, jsem pryč teprve několik minut, ale svět beze mě už začíná být opravdu šílený!