Pro svou smrt jsem si nemohl vybrat lepší datum, než druhého listopadu. Bravurně jsem se vyhnul další splátce za televizor, a zároveň neutratil za nadcházející vánoční svátky ani cent.

Stalo se to tak nečekaně; byl jsem v pracovně, nebo lépe řečeno ve svém ateliéru, a sestavoval nový model letadla. Sice jsem se v tu dobu měl věnovat malbě, která mě a mou rodinu vesměs živila, ale poslední dobou nás spíš neživila, a prokrastinace byla o to lehčí.

Zastavil jsem se v pohybu, a nemohl s tím nic dělat. Nemohl jsem ani zavolat pomoc. Hlas jako by přestal fungovat.

Model letadla spadl na zem, a já nemohl zaklít a dupnout si nohou. Nemohl jsem se vztekat jako malé děcko, ačkoliv jsem to vždy rád dělal.

Mimo to to byla ale celkem pěkná mrtvička.