„Pierre, miláčku, prober se," hučela mi má žena neustále do ucha.

Svou ruku mnula o tu mou, ačkoliv ji měla celou bílou od mouky. Zajímalo by mě, co to zase pekla.

Jako by už nestačilo, že pomalu nemáme na běžná jídla, a ona si v klidu vyvařuje zbytečnosti pro bohaté.

I když to možná ani nebylo pro mě a syna. Poslední dobou jsem své ženě nevěřil ani ň. Neustále někam chodila, a vracela se až nezákoně šťastná. Byl jsem si jist, že mi s někým zahýbá.

S někým, kdo má velice v oblibě její těstové cukrovinky.

Ano, možná jsem jí mohl být lepším manželem, ale toto jsem si rozhodně nezasloužil.
Jen doufám, že mi v nemocnici tu mouku z ruky smyjí.
Nechci jí mít špinavou ani teď, natož pak v rakvi.