•Hailee, 10 let•

Téhož večera volal pan Rider matce Hailee a ta z toho nebyla dvakrát nadšená, po telefonátu svou dceru pořádně vyhubovala a oznámila jí, že zítra odpoledne má své zvláštní soukromé sezení. Hailee pochopitelně z této zprávy byla po zbytek dne rozhozená a celá se klepala. Když se s tichými vzlyky dobelhala do postele přitiskla k sobě svého plyšového medvídka, semkla oční víčka pevně k sobě a doufala, že tato jedna velká noční můra jednou skončí.

Když ji ráno probudily paprsky slunce lechtající ji na tváři, unaveně se zvedla do sedu a pozorovala své dlaně jako by jí ani nepatřily. Tiše, jako zpěv ptáků za okny, se odebrala dolů po schodech do přízemí kde usedla v kuchyni ke stolu. Na stole již ležela miska z půlky plná mléka a vedle krabice s cereáliemi. Povzdechla si, udělala si kakao a nasypala cereálie do misky. Její máma pracovala každý den kromě neděle takže si na nepřítomnost rodiče a samotu zvykla a jen s malým úsměvem vzpomínala kdy ji ještě jako malou hlídávala babička. Milá paní s šedivými vlasy, zástěrou okolo pasu a věčným úsměvem na tváři. Samozřejmě nechyběla babičkovská láska ke kuchyni, kde připravovala své proslulé buchty s mákem nebo jablečný koláč. Vzpomínala i na dědu, který před pár lety podlehl svému zranění z války. Vzpomínala na jeho šibalský úsměv, zeleno-černou kostkovanou košili zastrčenou v černých kalhotách, v nichž měl vždy pro ni nachystaný bonbón zabalený ve zlatém staniolu. Vzpomněla jsi i na jeho ikonické šle, za které ho vždy tahala a on ji tahal za černé copy. Zavzpomínala i na ty dny kdy byla nemocná a byla u prarodičů, spolu sledovali Toma a Jerryho a babička jí četla pohádky. Když přestala vzpomínat, úsměv na rtech se jí rozplynul stejně rychle jako se stačily cereálie rozmočit v mléce.

Odbylo poledne a Hailee seděla v křesle s knížkou v ruce. Když zrovna byla v nejnapínavější části Harryho Pottera zašramotilo v zámku a ve dveřích se objevila její matka „Jsem doma," oznámila do ticha a položila tašku s nákupem na kuchyňskou linku. Hailee zaklapla knížku a běžela do kuchyně. Mezi nimi jako po většinu času panovalo mocné hrobové ticho a ani jedna se k rozhovoru neměla. V tichosti snědli i oběd a každá z nich si šla svých záležitostech.

Před druhou hodinou odpolední ji její matka zavezla k panu Riderovi a Hailee se pomalu, ale jistě usazoval knedlík v krku. Nechtěla se nikomu svěřovat natož cizímu člověku - to by raději našla jejího otce a vše mu odpustila. Ale už bylo pozdě, už byla v té místnosti a už nemohla zpátky. Přála si aby tohle fiasko nikdy nezačalo, přála si aby nebyla tak slabá. Chtěla aby s tím nikdy nezačala. Pan Rider neodlepoval svůj zrak od desek s papíry, nevšímajíc si dívky stojící ve dveřích. Nervózně si odkašlala aby na sebe -nerada- upozornila. „Výborně, jsi tady, posaď se Hailee," řekne s hraným zájmem a dívka se neochotně posadí na tu stereotypní pohovku psychologů „Možná už tušíš proč jsi tady," začal se svým -určitě- dlouhým monologem a Hailee mlčky přikývla „tady se nemusíš bát." příliš moc podezřele se usmál a Hailee ještě víc znervózněla. Pan Rider chtěl aby bylo jen jedno soukromé sezení, ale jak poznal nebylo to s ní jednoduché a po hodině konverzace ( konverzací se to moc nazvat sice nadalo když převážně mluvil jen on sám ) to ukončil a Hailee mohla jít domů. Šla pěšky, oči sklopené a představila co jí na to doma řekne její matka. Měla ruce v kapsách kalhot a vztekle kopala do kamínků před ní aby trošku ventilovala svůj vztek.