•Hailee, 10 let•

„Občas si opravdu myslím, že jsem divná. Myslím ? Jsem, proč bych jinak seděla u psychologa." pomyslela si černovláska, kousající nervozitou svoje nehty, sedící v kroužku židlí a nejistě těkala očima po všech přítomných. Psycholog sedící na jedné z těch židlí měl přehozenou jednu nohu přes druhou a něco zběsile zapisoval do desek, když vše dopsal začal se věnovat dětem. Upravil si sako, zářivě se usmál na všechny a začal odříkávat svůj monolog, jistojistě nacvičený téhož rána v koupelně před zrcadlem. „Všechny vás tu vítám, počítám, že tohle je vaše první skupinová terapie - nebuďte nervózní pro mě je taky první," pouze dvě děti se pousmály z důvodu, že jsou na stejné lodi a není čeho se bát „mohli bychom začít, že se každý jednotlivě představí, řekne co rád dělá a pak proč je vlastně tady. Nebojte vše co zde padne zůstane jenom mezi námi." povzbudivě se usmál a když se do představování nikdo neměl, povzdechl si „Tak, začneme ode mě. Jmenuji se Thomas Rider a jsem psycholog, to jste jistě pochopili. Moje koníčky jsou zřejmé- pomáhat lidem, a ano, můj koníček se stal i mou prací. Tak, můžeme začít s vámi." odbyl pár vět aby děti trošku povzbudil a pokynul rukou chlapečkovi po jeho pravici, jenž si zrovna hrál s lemem jeho svetru „Jsem Alex Powley, nic moc nedělám, ale když už tak rád plavu a rodiče mě jsem poslali, protože mě šikanují a myslí si, že tady to nějak vyřeším..." pan Rider si něco poznamenal do desek a kývl na znamení aby další pokračoval. Holčička, stejné barvy vlasů jako chlapec vedle ní, se pro sebe povzbudivě usmála „Jsem Anna Powley, s Alexem jsme dvojčata," podívala se letmo na chlapce a pokračovala „ráda si kreslím a jsem tady, protože prý jsem podle našich rodičů moc samotářská a neumím mluvit s lidmi, prý se tady naučím komunikovat a najdu si kamarády." křivě se usmála a psycholog si opět zapsal pár poznámek a mohlo se pokračovat.
Černovláska nevnímala ani jednoho i když moc dobře věděla, že by se informace o nich dost hodily, nýbrž tušila - věděla, že i ona se bude muset zapojovat do společné konverzace. Jediné co si zapamatovala byla jména - Alex, Anna, Alice, Ryan, Maya, Benjamin. Nejvíce sympatičtí jí byli Maya s Benjaminem i když věděla, že barva jejich kůže by se nezamlouvala hned každému, ale co na tom sešlo ? Věděla, že lidé ne vždy jsou plní pochopení - samozřejmě znala vyjímky, ale spíš znala ty méně chápavé, ne zrovna hodné lidi co by dětem měli jít příkladem. Neměla předsudky, nechtěla se řídit ostatními a chtěla být svá. Jakmile Benjamin skončil se svým stručným popisem nastala chvíle pro ni - malou, utlačovanou černovlásku co každý večer ulehala se slzami v očích. Hluboce se nadechla a zastrčila si jeden neposedný pramínek vlasů za ucho „Jmenuju se Hailee Smith. Ráda maluju a jsem sama venku, protože ráda koukám na mraky. Mamka mě sem poslala, protože jsem divná." poslední slovo spíš zamumlala a pan Rider poprvé odlepil svůj zrak od desek s papíry „Divná ? Jak divná Hailee ?" zeptal se a byl připraven si vše pečlivě zapsat aby mu nic příště neuniklo „Protože se nechovám jak ostatní holky, nemám ráda šaty, sukně a cokoliv holčičího. Prostě se mi to nelíbí, tak nechápu proč mi to všichni vnucujete !" zvýšila hlas a vyběhla z místnosti. Nikdo pár minut ani nedutal a všichni zrakem hypnotizovali dveře, kterými černovláska s brekem vyběhla. Pan Rider se podíval na své hodinky, 11:46, jejich hodina skončila. „No, pro dnešek to bylo všechno. Můžete jít za svými rodiči, jistě na vás čekají." rozpustil dnešní sezení a unaveně si promnul spánky. Hailee bude jistě oříšek.

•••

Zdravím všechny :) ! Vítám Vás u mojí nové knížky, která vyjímečně není nová sbírka poezie :'D, doufám, že se Vám bude líbit. Budu moc rád když napíšete váš názor do komentářů :)

~Charlie