CHAPTER XXXI
SCHOOL FOR GIFTED

„KDO JSI?"

To bylo jediné, na co se zmohla. Ač si to nechtěla přiznat, byla vyděšená. Byla si téměř jistá, že ji to světlo, či co to bylo, zabilo a už není.

Ale neznámá žena v bílém obleku a korunce a žár v hrudi naznačoval opak. Je naživu. Ale ten oheň byl neuvěřitelný. Bolel ji a pálil, ale zároveň, v tom bylo cosi příjemného, bylo to zvláštní, nové, euforické.

Teď když měla RJ čas, prohlédla si ženu před sebou a místo, kde se nacházely. Ženu neznala, ale vypadala mladě, možná byla ve věku jako její máma (což pro Raven teda upřímně moc mladý věk nebyl...). Její vlasy byly tmavě hnědé a dlouhé, volně jí splývaly po zádech a byly protkány malými blonďatými pramínky. Na sobě měla něco jako korunku, byla bílá a dodávala jí na důležitosti. Její oblečení bílé barvy nebylo nic typického pro člověka, nebo někoho z Asgardu a Wakandy. V tomhle bylo něco...něco magického.

Místo, kde byly vypadalo jako hala. Byly tu schody, lustr a několik místností. Možná to byl nějaký hotel, možná to byla škola, nevěděla.

Žena před ní ji celou dobu probodávala zamyšleným pohledem. RJ se očními kontaktu s ní vyhýbala, místo toho se soustředila na cokoliv, jen ne na ni. Proto ji taky upoutaly černé konečky prstů. Popálila se?

Zavřela oči a pokusila se jí vlézt do hlavy. Ale nebylo to účinné, něco ji blokovalo. Ze rtů neznámé ženy unikl smích.

„To nebude fungovat, zlatíčko," řekla jí narovinu. Okolo nich se začala hromadit bílá mlha. RJ byla čím dál tím víc zmatenější. „Akorát se unavíš."

Šla k ní čím dál tím blíž, Raven si všimla, že jsou skoro stejně vysoké, žena byla možná o trochu menší. Byla opravdu malá, ale to prazvláštní oblečení a celkově něco na ní, jí dodávalo na majestátnosti.

Žena začala okolo ní chodit v kruhu. Různě si ji prohlížela a párkrát přitom nespokojeně mlaskla. Nakonec se zastavila, rty roztáhla do úšklebku.

„Řekni mi, černá vdovo, proč si Fénix vyvolil právě tebe?" Poslední slova vyplivla z úst, jakoby to byl nějaký jed. RJ cítila, jak jí najednou tep rapidně stoupnul. To oslovení...jak?

„...jak?" zeptala se přiškrceným hlasem a chtěla si nakopat za to, jak vystrašeně to znělo. Chtěla znít statečně, když si tak nepřipadala.

„Nejste jediná, kdo umí číst myšlenky, slečno Romanovová," její úšklebek se rozšířil, „a navíc, jsme si ty a já v hodně ohledech velice podobné."

„Tak to těžko." Její sarkastická nálada se rychle vrátila. Zatnula ruku v pěst a cítila, jak se jí žilami rozproudil oheň. Pocit to byl úžasný.

„Počkej počkej, ptáčku ohniváčku. Jen si chci popovídat."

„O čem?! Kde to jsme a kdo jste k čertu vy?" vybuchla a lustr nad nimi se roztříštil. Sklo a malé krystalky dopadly na zem, škrábaly a řezaly obě dvě do paží a ramen a nakonec se rozbily o dřevěnou podlahu.

„Buď v klidu, nehodlám ti ublížit. Kdybych chtěla, tak je dávno po tobě," uzemnila ji žena. „Neznáš mě, protože nejsem z tvého světa. Ale jednou se třeba potkáme," chladně se zasmála a zastrčila si světlý pramen vlasů za ucho. „Mé jméno je Josephine Starkovová, známá také jako Ivory Witch. A vítej ve škole pro nadané, Raven Jean."

I KDYŽ TO BYLA ŠKOLA, VŠUDE BYLO NAPROSTÉ PRÁZDNO.

Nikde nikdo nebyl. Ani noha, byly tu jen prázdné prostory vyplněny nábytkem a různými cetkami, které určitě kdysi někomu patřily. S Josephine Starkovovou prošla všechna patra i ta podzemní, ale stále nechápala, proč tu je.

Nakonec se čarodějka zastavila v pokoji, který se nacházel v posledním patře. Byl poslední, až úplně v rohu a jediné, co v něm bylo, byla manželská postel a menší noční stolek, kde byla celá sbírka fotek.

Bruneta vzala jednu z fotek do rukou a přitiskla si ji k hrudi. Pevně zavřela oči, ze kterých jí steklo pár osamělých slz.

Raven její smutnou chvilku ignorovala a sedla si na postel. Byla utahaná. Poté si lehla na záda a krk natočila tak, aby viděla na čarodějku a tu fotku, kterou držela. Byla na ní žena s modrou pletí. Hádala, že to tu je asi normální. Taky si řekla, že po dnešku jí už opravdu nic, ale opravdu nic nemůže překvapit.

„Co se tu stalo?" zeptala se po chvíli ticha. Žena se zastavila a chvíli koukala do prázdna, jemně k tomu pootevřela rty, jak přemýšlela nad svou odpovědí. Vypadalo to, že se snaží najít správná slova. Jen z jejího postoje a řeči těla poznala, že se jí o tom bude mluvit těžko, zda vůbec.

„Ty." Bylo jediné, co z Josephine vyšlo, když se rámeček pod její náhlou silou rozlomil.

Raven se zamračila. Tahle žena byla očividně šílená, jak se sakra mohla objevit někde, kde nikde nebyla? Možná měla sklony k tomu být občas náměsíčná, ale pochybovala, že by zabloudila až takhle daleko.

„Tohle musí být nějaké nedorozumění-"

„тихий!" štěkla po ní čarodějka a prudce se k ní otočila. [ ticho ]

„Tohle není žádné nedorozumění, Raven Jean Romanovová. Tohle je osud."

Raven se zmateně a zoufale rozhlížela po pokoji: „Zapomněla jste si vzít svoje prášky?"

Josephine docházela pomalu trpělivost a pomalými dramatickými kroky si to přes celou místnost nakráčela přímo k zrzce a podívala se jí zpříma do jejích modrých očích, ve kterých převládalo zmatení.

„Není náhoda, že ve stejný den, kdy jsem se pokusila si vzít život, jsi o ten svůj přišla ty."

Raven se zastavila pusa v němém o, jak se snažila v mozku přebrat to, co žena před ní právě řekla. Mozek jí pracoval na plné obrázky, ale stejně to nepobíral. Jak jako, že je po smrti?

„C-cože?" hlas se jí klepal a teď svůj strach neskrývala. Josephine se přes tvář mihlo něco jako náznak lítosti.

„Jsi po smrti, zlato. Ty a polovina civilizace."

- Kolinda -