CHAPTER XXIX
FALL OF THE RED ROOM

RAVEN JEAN POMALU OTEVŘELA OČI. Párkrát zamrkala, aby si přivykla jasnému světlu, které nad ní svítilo. Už už chtěla vstát a promnout si oči, než zjistila, že je připoutaná k operačnímu stolu. Párkrát s popruhy zalomcovala, ale bylo to marné. V tom se nad ní objevil doktor, který jí na čelo nakreslil černou čáru. Podívala se na něj, ale do jeho tváře neviděla. Taky neslyšela jeho myšlenky, ale slyšela tichý šum.

„Tohle je míň hustej způsob, jak umřít," ozval se najednou vedle ní hlas tety Yeleny. RJ se k ní malinko pootočila, aby na ni dobře viděla: „Yeleno!"

Pak v uchu uslyšela nějaké menší bouchání, což nebylo moc příjemné.

„Yeleno, Raven. To jsem já, to je babička," přitom se Raven Jean malinko pousmála, „obě máte u opasku skrytou dvoupalcovou čepel."

„Cože?" zeptala se nahlas Yelena. Doktoři se na ně podezřívavě podívali, když se k nim pomalu blížili s jehlami v rukách. Potom si uvědomila svoji chybu a zkusila to zamluvit: „Co-co nám to uděláte?"

„Nad pravým bokem," poradila jim Melina. RJ čepel nahmatala, přitom poslouchala doktory, kteří mezi sebou mluvily rusky. Ať je subjekt vzhůru, slyšela. Doktor k ní pomalu přistoupil a ona vytáhla čepel, kterým prořízla velké pásky, které ji k lůžku poutaly. V pudu sebezáchovy ho i řízla do hrudníku a odkopla od sebe. Nevšímala si krve, která byla momentálně na jejích rukách. Jeden doktor jí ale rychle do ramene píchnul injekční stříkačku. RJ překvapeně vykřikla, když jí jehla projela kůží a rychle doktora srazila k zemi. Z lůžka se skutálela na podlahu (ignorovala že jí ramenem projela ostrá bolest) a kopla toho doktora do obličeje.

Yelena popadla nůž a hodila ho na doktora, který chtěl uprchnout. Čepel se zabořila do zad a muž spadl na zem. Yelena ztěžka oddychovala, když vstala ze země, a vytrhla RJ stříkačku z ramene.

Raven Jean taky vstala a vzala Yeleny zelenou vestu, kterou jí následně i hodila.

„Jsi v pohodě?" zeptala se Yelena starostlivě a pořádně si jí prohlédla. Raven mlčky přikývla a vydala se k malému zrcadlu, aby si smyla černou barvu z obličeje.

„Nemohla jsi nám to říct dřív?" zeptala se Yelena do vysílačky Meliny lehce podrážděně a nandala si svou vestu. Melina ale byla klidná: „Nečerti se, nebyl čas."

„Dobře, děvčata, mám problém vás slyšet, ale Natasho, je tu něco, co potřebuji, abyste věděli," promluvil Alexei, když se dotkl svého ucha. „Potřebuji, abyste věděly, že je mi to líto. Už žádné výmluvy, dobře? Dal jsem svůj život za věc. Myslel jsem, že jsem odvážný-"

„Nemáš sluchátko," řekla mu Melina a zamračila se. Alexei se k ní šokovaně otočil: „Cože?"

„Neslyší tě. Nemáš sluchátko," vysvětlila mu Melina a zavrtěla hlavou.

„Proč ne?" na to Melina jen protočila očima a povzdechla si: „Protože to nebylo součástí plánu."

„No a jaký je plán?" Zeptal se zvědavě, ale Yelena je přerušila: „Takže kde jsou ty lahvičky?"

„Pravděpodobně v chladírnách. Dreykov má stále vdovy pod svou kontrolou, takže je musíte vystavit tomu protijedu", vysvětlila jim Melina, zatímco se blondýnka se zrzkou vydaly ven do chodby.

„Jo, jasně. Snadný," zašeptala s povzdechem Raven Jean.

„JAK MĚ OVLÁDÁŠ?" zeptala se zrzka zmateně a nechala nůž, který držela v ruce spadnout na zem.

„Neovládám tě, Natasho. Zatím ne, ale máš feromonový zámek. Když cítíš mé feromony brání ti to na mě použít násilí," řekl jí prostě a podíval se do bezpečnostní kamery. „Takže tohle byl tvůj plán? Melina přistane a předá mě úřadům?" Stiskl jedno z tlačítek, aby byla Melina v pasti.

„Takže, co teď?" zeptala se ho.

„Ubohé, že?"

„Jak bys to nazval?"

„Nazval bych to-"

„Kdy jsi naposledy měl rozhovor s někým, kdo nebyl přinucen s tebou mluvit?" přerušila ho. Snažila se ho vyprovokovat, ale zatím to moc úspěšné nebylo. „Utekla jsi, abys bojovala ve špatné válce."

„Tady se odehrála skutečná válka," řekl jí Dreykov. „Ve stínech."

„Nebojoval jsi ve stínu," zavrčela, „skrýval jsi se ve tmě."

„Skutečná síla pochází z nezjistitelného vlivu," mluvil dál a ignoroval, že žena naproti němu vypadá čím dál tím víc naštvaněji a znuděněji. Opravdu si s nikým dlouho nepopovídal.

„Pokud si nikdo nevšiml, proč to vůbec děláš?" opáčila a opřela se rukama o stůl. Naklonila se k němu blíž a přestože jí jeho přítomnost děsila a hnusila se jí, musela zatnout zuby a vydržet. Protože její odměnou bude pomsta. „Nejsi nic," provokovala ho Natasha dál.

„Na téhle planetě je padesát lidí-"

„Ach, přestaň," řekla mu a naklonila hlavu na stranu. Dreykov vstal a stejně jako ona před chvílí se k ní nahnul blíž: „Neříkej mi, abych přestal!" zakřičel na ní. Znovu to bylo jako v dětství, kdy na ní a ostatní její sestry neustále křičel.

„Když ti neřeknu, abys přestal, jak budeš vědět, kdy držet hubu?" zeptala se drze s úšklebkem na tváři. Dreykov jí praštil pěstí do obličeje. Mírně zavrávorala dozadu, ale i tak si na tváři stále držela onen drzý úšklebek. „No tak," ušklíbla se, „myslíš, že nezvládnu jednu ránu?" provokovala ho zrzka dál. Znovu jí praštil.

„Proboha. Jsi slabej," posmívala se mu a vyplivla na podlahu krev, která se jí nashromáždila v ústech. Cítila, že jí z nosu začíná téct krev. „Ale je snazší být tvrdý před bezbrannými holčičkami." A znovu ji praštil. Tentokrát tak, že spadla na zem. Sáhla si na nos a opravdu jí z něj tekla krev. Otřela ji a otočila se k němu.

„To by stačilo. Nemáš ani představu o rozsahu toho, co stavím."

„Zdá se, že se na mě zoufale snažíš udělat dojem," řekla mu a klekla si, aby měla výhled na jeho stůl.

„Nepotřebuji na tebe udělat dojem. Nepotřebuji dělat dojem vůbec na nikoho. Tito světoví vůdci. Tito velcí muži. Zodpovídají se mně a mým vdovám," řekl jí a otevřel jednu ze skříněk v jeho stolu. Uvnitř byla malá kontrolka, prsten a klávesnice. Vzal prsten a přejel jím po klávesnici zespoda nahoru. Na obrazovce před nimi se objevily obrázky všech vdov na světě. Zdálo se jí, že někde mezi všemi těmi dívkami zahlédla i svou dceru.

„Tyhle holky byly odpad," začal, „vyhozeny do ulic," obrázky dívek se měnily. Stále jich bylo víc a víc, „já ten odpad recykluju. A dávám jim účel. Dávám jim život. Dávám jim domov," mluvil dál a její výraz se měnil. Nyní byla zděšená a taky v jejím výrazu byla lítost. „Je to moje síť vdov, které mi pomáhají ovládat stupnice moci." Znovu změna. „Jeden příkaz, olej a akciové trhy se rozpadnou. Jeden příkaz, čtvrtina planety bude hladovět. Moje vdovy mohou začít a ukončit války. Mohou dosadit a sesadit krále."

„A ty to všechno ovládáš odsud?" zkusila se sebrat a zamrkala, potlačující slzy.

„A s tebou a tvou dcerou," chladně a sarkasticky se uchechtl, „dvěma členkami Avengers pod mojí kontrolou. . .budu moct konečně vyjít ze stínů pomocí jediného zdroje, kterého má svět příliš mnoho." Natasha k obrazovce popošla blíž. „Dívky."

Otočila se k němu, tentokrát s malým úsměvem. Opřela se o stůl rukama. „Všechno z téhle malé konzoly?" zeptala se.

„Ano," odpověděl Dreykov, hrdý na to, co vytvořil a čím se jí tady chlubil. Josephine se začala smát a úsměv se jí ještě rozšířil: „Neber si to osobně, ale. . .děkuji ti za spolupráci," řekla mu, „nebyl jsi dost silný, takže to budu muset dokončit sama," rozhlédla se okolo celé místnosti.

„Co budeš dělat?" zeptal se jí Dreykov, který pořád seděl za stolem. Místo odpovědi se Natasha sklonila a praštila hlavou o stůl, aby si zlomila nos.

„Přetnu nerv," odpověděla mu se zlomeným nosem. I přestože jí momentálně nos bolel jako čert, stále se usmívala. Dreykov se pokusil něco zmáčknout na své konzoly, ale ona ho praštila do ruky, aby mu v tom zabránila. Poté ho udeřila silně pěstí do obličeje. Dreykov ze židle spadl a skutálel se na zem.

„Teď už nejsi tak upovídaný, že?" rýpla si do něj a kopla ho. Vybíjela si na něm všechen vztek a bolest, které se za ty roky nahromadili. „Vzal jsi mi dětství," další kopnutí, „vzal jsi mi moje děti," znovu, tentokrát silněji, „a jejich dětství. Vzal jsi moje rozhodnutí. Zkusil jsi nás zlomit," chystala se ze zad vytáhnout zbraň, „ale už to nikomu jinému neuděláš."

Ale v tom ji zezadu za rameno něco zachytilo a tvrdě to s ní trhlo zpátky. Ležela na zemi a zalapala po dechu.

Dreykov se zvedl ze země a znovu si nandal brýle. Měl je lehce nakřivo. Letmo mávl rukou na ležící Natashe: „Nikdo neopustí tuto místnost, dokud nebude mrtvá," přikázal jim, „ať trpí."

Zrzka se postavila, nervózně přejela pohledem všechny ženy a sevřela elektrickou zbraň v ruce pevněji. Trochu se předklonila a popošla dozadu. Snažila se v jejich obličejích najít jedinou emoci, ale byly prázdné a vzteklé. Zatnula zuby a zhluboka se nadechla, snažící se najít nějaká slova, která by je z toho mohla dostat. Ale bohužel, ony nebyly jako Winter Soldier. . .

„Já nechci ublížit vám, a vy nechcete ublížit mně," zkusila se je přesvědčit, ale jedna vdova s kudrnatými vlasy a tmavší pletí se k ní vrhla a ohnala se po ní stejnou zbraní. Natasha se jí těsně vyhnula. K první vdově se přidaly i další dvě. Ty tři se pokusila zahnat pomocí elektrické tyče. Opravdu jim nechtěla ublížit, ale ony jí nedávaly jinou možnost. Zbraní je praštila do obličeje a ony se zhroutily v bolestech k zemi. Jedna se ale rychle zvedla a vydala se za zrzku. Zezadu ji praštila do nohy. Nahashe se noha podlomila.

Když se po ní chtěla ohnat, Natasha ji praštila do břicha, chytila ji za ruku a stačila ji do strany. Když tak učinila, kopla jednu z vdov do břicha a pak se otočila a udělala totéž i s další. Vdova, co se po ní ohnala jako první jí sloužila jako takové opěrátko. Ale nevydržela dlouho. Natasha ji popadla za ruku, vytáhla nahoru a kolenem udeřila do hrudi. Vdova se ihned zhroutila na zem.

Další tentokrát blonďatá vdova vyskočila a natáhla k Natashe nohy. Ta k ní byla otočená zády, tudíž neviděla, že na ni míří. Vdova jí trefila přímo do zad a ona letěla až ke stolu. Dezorientovaně zamrkala a chytila se hrany stolu. Nová vdova se k ní vydala a dala jí pěstí do obličeje. Jednu ruku měla volnou a tou trefila s elektrickým nábojem vdovu, co se k nim začala blížit a chtěla pomoci své sestře. Natasha popadla ruku její útočnice, pevně ji chytila a přetočila ji. Obě dvě ženy se začaly kutálet po stole a přitom shazovaly všechny věci, které tam Dreykov kdy měl. Když se blížily ke konci, Natasha si vdovu přitáhla k sobě a jedna další vdova se po ní ohnala elektrickým nábojem.

Na tom místě, kam ji praštila byla ještě před chvílí Natasha a vdova to nešťastně odnesla. Aby se jí zbavila úplně, dala jí pěstí do obličeje. Ale jedna vdova, která byla za stolem zvedla nohu a praštila Natashu ze strany. Zrzka zavrávorala a ta samá vdova ji chytila za pas a hodila jí přes celou místnost. Dopadla až k jednomu ze sloupu, který podpíral strop. Zasténala bolestí a znovu byla na nohách i když cítila, že dlouho už nevydrží.

Na nohách se sotva držela, ale přesto stála a dál se bránila. Namířila rukou na vdovy a jednu z nich zasáhla elektrickým nábojem. Pak zasáhla tu, co byla skoro u ní a pak další, která byla poměrně mladší, než ostatní. Mohlo jí být tolik, kolik bylo její vlastní dceři. Elektrickým šokem zasáhla i další vdovu, která ji chtěla obejít. A pak se k ní jedna vdova dostala skokem a vyhnula se elektrické střele. Dlouhou tyčí se po Natashe ohnala a přitlačila ji k sloupu. Tyč jí držela těsně u krku a další dvě vdovy se k ní přidaly z protějších stran, aby jí pomohly. Jestli ještě přitlačí, mohou ji uškrtit.

Zatnula zuby a s výkřikem tyč rozpůlila. Oba její kusy vzala a jedním praštila vdovu naproti. Potom do ní kopla a nechtěně se od ní odrazila, čímž se zády praštila o sloup. To byla bohužel chyba a vdovám dala příležitost ji dorazit. Jedna černovlasá dívka, ta nejmladší ji chytila pod krkem.

Ale Natasha Romanovová byla silná. Byla přeživší. Stejně jako její matka a otec měla tvrdý kořínek. A jak jí kdysi řekla Melina: „Bolest tě jen posílí."

Zvedla se ze země, namířila jedním kusem elektrické tyče na mladičkou vdovu a vedla ji od stolu dál. Potom ji přetočila a srazila tvrdě k zemi. Jenomže za Natashou se objevila nová vdova. Ta do ní tvrdě strčila a to už žena letěla vzduchem. Jedna vdova ji popadla ze země a hodila ji dál za sebe. Praštila s ní o stůl. Už dost. Už dost. Už dost.

Ze stolu dopadla na tvrdou dřevěnou podlahu. Sama nechápala, jak to že se ještě drží, ale věděla, že na dlouho to nebude. Pokusila se vstát, ale jedna vdova ji tvrdě udeřila nohou do čelisti. Natasha dopadla na druhou stranu. Pokusila se pohnout, ale z boku se k ní přidala jedna dívka a dala jí loktem do tváře. Pokusila se doplazit do bezpečí. Už už se dostala na lokty, že se zvedne, když ji obklíčily další ženy. Pokusila se na ně namířit a zasáhnout je elektrickým nábojem, ale jedna jí na ruku dupnula nohou. Natasha jí podrazila nohy.

Ale vdova za ní ji hrubě chytila pod krkem a surově zvedla k sobě. Ze strany přišla jedna pěst. Pak další. A pak ještě jedna.

Seber se, seber se, seber se. Ale nemohla. I kdyby ještě nějakou sílu měla, neunikla by jim. Znovu by jí obklíčily. Možná bylo lepší se jim poddat a nechat se zabít tímhle brutálním a surovým způsobem. Ale jedna malá část jí se vzdát nehodlala. Ta část byla její mateřská část. A ta část ještě potřebovala vidět Raven Jean. Potřebovala jí obejmout. Potřebovala jí být matkou, kterou si zaslouží. Rány, které nyní dostávala už ani necítila. Bylo jedno jestli ji udeřily pěstí, nohou nebo elektrickou tyčil, byla otupělá. Pak uslyšela pípání. Vzhlédla by, ale nemohla. Rychle jí došlo, co to pípá.

Granát. . . Lahvičky, které okolo byly explodovaly a osvobodily všechny vdovy. Raven Jean ke své matce přiběhla a objala ji. „Mama, jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě. RJ jí pomohla na nohy a Natasha si ji k sobě přitáhla blíž. Objetí opravdu potřebovala.

RAVEN JEAN SE PLAZILA VENTILAČNÍ ŠACHTOU. Přímo s Yelenou poslouchaly těžké kroky utíkajících vojáků. Podívala se mřížkou dolů a čekala až odejdou, aby tam mohly jít a osvobodit vdovy. Tiše otevřela mřížku a elegantně skočila dolů na zem. Jednu nohu pokrčenou, druhou nataženou do strany s rukou před sebou. Superhrdinské póza.

Yelena seskočila dolů taky. Úplně stejně. Blondýnka tak na chvíli zůstala, ale pak se zatvářila znechuceně a vstala. Přitom se oklepala. „Uh, to bylo nechutný."

RJ se schovala za zeď a nakoukla za roh a spatřila tam agenta. Nádech, výdech. Yelena se na ni usmála a kývla. Raven Jean dlouho nepoužívala své dovednosti v boji, proto teď byla nervózní. S výdechem vyběhla za roh a omotala agentovi ruku okolo krku. Otočila se okolo něj a ke konci si klekla, aby mu podkopla nohy. Yelena se u ní zanedlouho objevila s malým úsměvem na tváři pomohla RJ přinést tělo k skeneru. Položila jeho ruku na skener, světlo se rozsvítilo modře. Dveře se jim otevřely a obě vešly dovnitř, než rychle prohledaly mnoho chodeb chladírenského skladu. Po pár minutách si všimla červených lahviček za skleněnou vitrínou. Poklepala tetě na rameno a ukázala na ně.

„Melino, našly jsme lahvičky," informovala ji Yelena rychle.

„Měla jsem malý nezdar. Budete se muset dostat k vdovám," odpověděla jim krátce Melina. Mezitím Yelena a Raven Jean popadly lahvičky a byly na cestě k vdovám, když v uších zaslechly Melinin hlas. „Holky, malá změna plánu, úplně jsem zdemolovala jeden z motorů a momentálně se nekontrolovaně řítíme k zemi."

„Fantastické," ušklíbla se Yelena, než zahnula za roh, „Míříme teď k vdovám."

O chvíli později rychle otevřely dveře tréninkové místnosti a viděly, že tam nikdo není. „Ale ne." Yelena šla ke stojánku, kde byly zavěšeny všechny zbraně, natáhla ruku a popadla granát, okolo kterého opatrně gumičkou omotala lahvičky.

Rychle utíkaly z trénování místnosti a běžely po paměti do Dreykovovy pracovny. RJ zbrkle otevřela dveře a vtrhla dovnitř, protože vdovy se z její matky chystaly vymlátit z její matky duši. Yelena okamžitě aktivovala granát a hodila ho směrem k nim. Granát vybuchl ve vzduchu a červený prášek padal na všechny ženy.

Všechny vdovy se začaly zmateně rozhlížet kolem sebe. RJ ke své matce okamžitě přistoupila, objala ji a pomohla jí vstát. „Mama, jsi v pořádku?"

Přikývla, ale i tak se držela bolestivě za rameno.

„Vypadá to, že to bolí," usoudila Yelena. Potom položila ruku na její rameno a prudce ho zatlačila zpět na správné místo. Natasha vykřikla.

„Omlouvám se," řekla jim jedna černovlasá vdova. RJ ztuhla, protože ji znala - Tian Lin-Fang. Znala je všechny, byly to její vrstevnice, její sestry.

„Co teď máme uděláme?" zeptala se jedna ze vdov zvědavě a vyděšeně zároveň.

Natasha si utřela krev, která jí tekla z nosu a zhluboka se nadechla, „jděte tak daleko, jak jen to půjde. Teď se musíte rozhodnout sami," zalapala po dechu. Bolel ji hrudník, plíce jí hořely a ztěžka se jí dýchalo. Najednou se ozvala další exploze, která je všechny přerušila a podlaha se mírně zatřásla:„Musíme se odsud dostat."

„Ne," zavrtěla nesouhlasně hlavou, „musíme najít Dreykova. Přijdeš?"

„Jsem hned za vámi," ujistila je, když přistoupila ke stolu, který stál uprostřed místnosti. Yelena začala utíkat, vdovy za ní. Raven Jean se podívala na svou matku a pak se za nimi vydala také.

OBĚ DVĚ DÍVKY SE VEN DOSTALY AKORÁT VE CHVÍLI, KDY RUDOU KOMNATOU OTŘÁSLA DALŠÍ EXPLOZE.

Právě utíkaly po přistávací ploše, když se za nimi objevil další výbuch. Raven Jean měla co dělat, aby mu unikla. Nesnášela běh a slíbila si, že po tomhle nevytáhne paty z domu několik dnů, možná i pár týdnů. Dá si maraton Star Wars, Harry Pottera nebo nějakého jiného fantasy u kterého vypne.

Yelena si všimla, že Dreykov se svými bodyguardy míří do jednoho malého letadla a rozhodla se zariskovat. Namířila na křídlo ruku, popadla RJ okolo pasu a nechala se tam tenkým lankem vystřelit. Obě dvě dopadly na křídlo letadla a okamžitě byly znovu na nohách.

RJ vylezla k motoru a vzala do ruky elektrickou tyč, kterou vzala jedné vdově. Spojila oba odlomené kusy k sobě a zbraň aktivovala. Ve stejnou chvíli, kdy se ji chystala do motoru zabodnout z trosek Rudé Komnaty vyběhla Natasha a začala křičet jejich jména: „Yeleno! Raven Jean!" Obě dvě se na sebe podívaly a zrzka zavrtěla rázně hlavou: „Nedělejte to!"

Yelena se na svou sestru usmála a zakřičela nazpátek: „Byla to prdel!"

„NE!"

A s tím i ona vytáhla svojí tyč a společně je nastejno zabodly do motoru. Letadlo se chystalo vznést, takže se začalo třást a díky výbuchu ze sebe obě dvě shodil. Raven Jean s Yelenou letěly přes zábradlí rovnou dolů, několik set metrů na zem.

Při explozi se Raven usmála. Konečně je Dreykov mrtvý a on nikdy nebude moct udělat někomu dalšímu to, co dělal nám. A ona bude mrtvá pravděpodobně brzy taky, pokud spadne z takovéhle výšky na zem.

Nad tím se malinko ušklíbla a zavřela oči.

Nechala se unášet dolů. Ale její matka nahoře musela jednat rychle. Zběsile popadla dva padáky a skočila dolů za nimi rovnou přes zábradlí. Pevně si padáky přitáhla k sobě a nohy s rukama držela blízko u těla, aby padala rychleji. Yelena její příchod zaregistrovala a o chvíli později u ní i byla s padákem, který jí nasadila. Potom ho i aktivovala. Zrzka se na ní pousmála. Yelena byla v bezpečí.

Raven Jean ucítila, že je někdo u ní. To jí přišlo zvláštní. To už spadla a někdo jí našel? Ale když slyšela a cítila, že někdo jí něco nasazuje, oči otevřela. Byla to její matka, která jí nasazovala padák. Natasha pevně Raven objala, když obě padaly. Navázaly oční kontakt, když v tom si zrzka všimla, že za její dcerou je Dreykovův speciální projekt, který k nim taky letěl.

„Odpusť mi," šeptla Natasha, pustila se padáku své dcery a letěla k zemi. Taskmaster za ní. Raven Jean se proto tomu zmítala, ale i tak padala dolů. Sice pomalu, ale na zemi byla během několika pár minut. Tvrdě přistála a vyrazila si tak dech. Pokusila se ho opět nabrat, ale všude okolo ní se rozvířil prach a ona se akorát rozkašlala. Ani se nepokoušela vstát. Celé tělo ji bolelo a ani se jí vstávat nechtělo. Taky jí z výbuchu pískalo v uchu a RJ tak neslyšela, že k ní přiběhla její matka. Až když uviděla její obličej, který byl od slz a prachu se usmála. Natasha jí položila ruce na obě dvě tváře a opřela si čelo o to její.

„Raven! Yeleno! Natasho!" slyšela za nimi vzdáleně hlas ženy. Na chvíli ho nepoznala, ale pak si uvědomila, že je to Melina. Melina, na tu málem zapomněla. Zrzka vylezla z trosek a zamávala na ni. Pak se u nich objevila i Yelena a RJ vyslovila nahlas myšlenku, která její tetě zněla v hlavě:

„Jste vzhůru nohama," zamumlala a Yelena se usmála. V okamžiku, kdy Natasha dorazila k Yeleně, si ji přitáhla do velmi pevného objetí. Obě ženy se na sebe chvíli dívaly. Raven Jean se mezitím vymotala z padáku a vstala. Přitom ještě zavrávorala a držela se jejich rukou jako oporu.

Yelena ji okamžitě objala a mumlala přitom tiché omluvy. Po chvíli se od své neteře odtáhla a střetla se s pohledem Natashy, která jí položila ruku na rameno. RJ od nich odstoupila, aby měly trochu soukromí, ale zároveň aby to mohla vidět.

„прости меня сестричка," řekla jí Natasha rusky a po tvářích jí stékaly po tvářích, když se na ni dívala: „Měla jsem se pro tebe vrátit." [ promiň mi sestřičko ]

Yelena zavrtěla hlavou, „to nemusíš říkat. To je v pořádku."

Ale Natasha jen zavrtěla hlavou, „Pro mně to bylo taky skutečné," a s tím se usmála. Přikývla a svou mladší sestřičku si přitáhla do vřelého objetí.

Chvíli v objetí ještě zůstaly, než zpozorovaly blížící se Melinu a Alexeie. Melina šla pomalu a přitom kulhala a skučela, i když jí s chůzí Alexei pomáhal.

„Všichni v pořádku?" zeptala se Natasha celé rodiny. Melina se na ni zamračila: „Jsem očividně zraněná."

„Máš něco, co bys chtěl říct?" zeptala se Alexeie, ale ten jen zavrtěl hlavou: „Jen bych to pokazil."

Natáhl k ní ruku a ona ji chytila. Lehce se na něj usmála. Melina zachytila pohled Raven Jean a s lítostí v očích se na ní usmála. Zrzka přikývla a úsměv opětovala, aby dala své babičce najevo, že jí odpouští. V tom ale slyšela přijíždět auta. „Tady je kavalerie."

„Takže, jaký je náš plán?" zeptala se Melina Natashy, která se podívala na velká nákladní auta.

„Vy jděte," řekla jim, „já zůstanu."

„Počkat! A co já?" vyjekla RJ, které se nelíbila představa, že svou matku znovu opustí.

„To je šílený. Budeme bojovat. S tebou," prohlásil Alexei rozhodně.

„Zdržím je," ujistila ho s úsměvem Natasha, ale Yelena zavrtěla hlavou: „Ne, ne, ne, bojujeme s tebou."

Zrzka mávla rukou: „Lidi, jděte," pobídla je.

Yelena protočila očima: „Ach můj bože!"

„Kromě toho, pokud to s námi vyjde, tak pro Avengers může existovat malá naděje," řekla Natasha, když zvedla ruku do vzduchu, aby svá slova potvrdila, „malinká."

Yelena se podívala dolů na svoji zelenou vestu a začala ji rozepínat: „Dobře, pokud odcházíš, tak bys sis měla tohle vzít. Vím, jak moc se ti líbila." Podala ji své sestře a zrzka ji s širokým úsměvem vzala do ruky.

„Má spoustu kapes," doplnila ji Natasha a prohlédla si jí.

„Velmi praktických kapes," potvrdila Yelena. Na chvíli bylo ticho, dokud Natasha nevytáhla z kapsy malou červenou ampulku, „Dreykov nechal po celém světě vdovy," začala, „Melina bude muset zkopírovat vzorec, ale měly byste to být vy, kdo jim řekne, že je konec," a s tím podala jednu ampulku RJ a druhou Yeleně. Najednou jejich pozornost upoutalo velké letadlo, které přistáli nedaleko. Všichni se na něj podívali. Dveře se pomalu otevřely a z něj vyšly všechny vdovy, které před chvílí osvobodili. Raven k nim šla blíž a překvapeně si je všechny prohlédla.

„Vrátily jste se pro nás," vydechla překvapeně.

Vdova asijského původu, která stála vpředu, se na ni podívala, stydlivě se usmála a promluvila rusky: „мы не смогли вернуться за тобой," řekla a potom dodala s malým úsměvem k RJ, „мы все еще друзья." [ nemohli jsme se pro vás nevrátit/pořád jsme přátelé ]

Asijská vdova si RJ přitáhla do objetí a ona jí zabořila tvář do ramene.

„мы должны идти," řekla Tian Lin-Fang a jemně se na svou přítelkyni usmála. RJ přikývla.

Už pochopila, že ji opravdu s sebou proti autům nepustí, tak chytila svou matku za ruku: „Slib mi, že budeš opatrná, až zase zachráníte svět," požádala ji.

„Slibuju," usmála se a přikývla. Melina se k nim otočila a vzala svou dceru za ruku: „Tak si běž, ale žádné vylomeniny, dobře?"

Natasha na ni vrhla úsměv: „Neboj se."

Raven Jean se podívala kamsi za ně a viděla dívku jenom o pár let starší než ona sama, jak leží v troskách v obleku Taskmastera. Antonie. Její oči se překvapeně rozšířily a Melina se podívala dolů na dívku, která klečela před ní: „Neboj se. Bereme ji s sebou, pojď s námi."

Všichni se vydali směrem k letadlu. Ale Yelena se otočila ke svým sestrám a zapískala. Natasha zapískala nazpátek. Obě se na sebe usmály a pomalu kývly. Yelena se otočila a vykročila k letadlu, zatímco Raven Jean stála pořád u své matky. Natasha ji chytila za ruku: „Neboj se. Budu v pořádku a po tomhle si tě najdu," slíbila jí. Raven přikývla a nechala se od ní obejmout.

Nakonec se vydala za vdovami a zbytkem rodiny do letadla. Alexei jí nabídl ruku a ona ji přijala, a ještě než vlezla dovnitř a dveře se zavřely, zamávala na ženu stojící v troskách Rudé Komnaty. Dveře se zavřely a po chvíli letadlo odletělo. V dálce byly slyšet sirény nákladních vozidel a na Natashy tváři byl úšklebek.

- K0L1ND4 -