CHAPTER XXVI
IT'S A FIGHTING POSE

O PÁR DESÍTEK MINUT POZDĚJI, které se pro RJ zdály jako několik hodin, všechny vylezly z ventilace pryč a našly si nové auto. Znovu řídila Natasha, Yelena seděla vedle a opírala se hlavou o okýnko. Raven Jean seděla vzadu a při cestě usnula. V paži jí pořád škubalo, ale Yelena jí obvaz po čase vyměnila za nový.

V době, kdy slunce začalo zapadat, konečně dorazily k čerpací stanici dostatečně daleko, aby nevzbudily žádnou nežádoucí pozornost. Yelena jemně probudila Raven Jean a společně vyšly ven do obchodu.

„Takže Rudá Komnata je stále aktivní," promluvila Natasha jako první za několik hodin: „Ví někdo z vás, kde to je?" Otočila se k Yeleně a Raven Jean. Ty tam byly naposled.

Raven zavrtěla hlavou: „Když jsem utekla. . .byla jsem na misi a hlavně i pod sedativy a moc si toho nepamatuju. Jedna vdova, mě nadopovala." A pak ji zabili.

„Stejné u mě," souhlasila Yelena, přitom kráčela dál do obchodu. Poté pokračovala: „Každá vdova je při vstupu a výstupu pod sedativy, aby byla zajištěna maximální bezpečnost. A neustále mění polohu."

Natasha byla celou dobu zticha, takže si nakonec povzdechla a zastavila se ve dveřích: „Jen se mi nechce věřit, že by mohl zůstat mimo můj radar."

„No, není chytré zaútočit na člena Avengers, pokud chceš zůstat skrytý. Pomstu máte už v názvu," vysvětlila Yelena s úšklebkem a vytáhla z regálu léky:„Dreykov tě zabije, jeden z těch velkých tě přijde pomstít."

S otázkou stihla RJ předběhnut Natasha: „kdo jsou ti velcí?"

„No, pochybuju, že bůh z vesmíru si musí po boji vzít ibuprofen," vysvětlila jí, „nebo ta tvá čáry máry kamarádka."

Raven Jean se ušklíbla. Wanda si po boji párkrát prášky dala, protože ji bolela hlava z těch všech myšlenek všech lidí okolo.

„Kde sis myslela, že jsem celou dobu byla?" zeptala se nakonec Yelena Natashy. Zrzka se protáhla mezi RJ a blondýnkou, aby si umyla zpocené ruce v nedalekém umyvadle: „Myslela jsem, že ses dostala ven a žiješ normální život."

Ale co je normální život u bývalých zabijáků?

„A proto jsi mě nikdy nekontaktovala?" zeptala se. RJ opravdu zajímalo, odkud se ty dvě znají.

„Upřímně, myslela jsem si, že mě nechceš vidět," odpověděla jí i Natasha. Opírala se o jeden z regálů.

„Kecy," uchechtla se Yelena hořce: „Jen jsi nechtěla, aby tě otravovala mladší ségra, zatímco s hustejma děckama zachraňuješ svět."

Sestra?

„Sestra?" ujelo jí se a místo toho, aby konečně přišla na to, jaký je vztah mezi jimi dvěma a to v ní vyvolalo ještě víc otázek. Vždyť každá vypadala úplně jinak: zrzka a blondýnka. Každá žila úplně jinak. Ale přesto. . .přesto by to dávalo smysl. Proto jí Natasha v Budapešti nechtěla ublížit, proto se vůči ní chovala i ochranitelsky.

„Vy dvě jste sestry?" zeptala se. Yelena právěse chystala odpovědět, ale Natasha ji předběhla nepříjemným odseknutím: „Není to opravdu moje sestra."

RJ sebou mírně cuknula a Yelena nehybně koukala chvíli na místo. Ta slova ji ranila. Natasha na sobě nedala znát žádnou emocí, ale i přesto Raven Jean cítila, že ji to ranilo, šum Yeleny myšlenek nabyl na hluku a emocích. Raven začalo pískat v uších.

Yelena se ale rychle oklepala a vydala se za ní, cestou vytáhla i několik položek z regálů, jen aby se nějak zabavila. Natashe ale bolestnou ránu vrátila: „A Avengers nejsou tvoje pravá rodina."

Znovu nastalo napjaté ticho. Raven si všimla, že nastává až moc často. Bylo to tím, že se dlouho neviděly? Bylo to takové trapné a napjaté. Nakonec to nebyla Natasha, kdo prolomil trapné ticho, nýbrž Yelena, která se chtěla Nat zeptat na jednu otázku a doufala, že tím třeba odlehčil náladu: „Proč to pořád děláš?"

„Dělám co?" nechápala Natasha.

„Ta věc, kterou děláš při boji." Natasha stále nechápala, ale Raven Jean už ano. V Sokovii měla pocit, že tuhle věc viděla Natashu dělat. Při trénincích tu věc dělal i Kapitán a občas i Sam nebo Tony. Bojová póza. . .

„Počkej, počkej. . .myslíš, tuhle věc?" mladší ze zrzek se přikrčila, jednu ruku dala před sebe, jednu nohu natáhla má stranu a ušklíbla se. Blondýnka okamžitě přikývla a vítězně se usmála. „To je přesně ono!" vyjekla.

Potom se sklonila a udělala totéž, co Raven Jean. Natasha protočila očima, ale přesto se usmívala. Yeleně i RJ se povedlo zlepšit náladu.

„Tuhle věc děláš, když házíš vlasy," na důkaz svých slov párkrát pohodila hlavou a přitom se smála. Její hřejivý ale přesto škodolibý smích byl nakažlivý, takže se Raven rozesmála také. Z legrace svou mámu napodobila.

„To je. . .," začala Yelena, ale kvůli smíchu nezvládla větu dokončit. S tím jí pomohla Raven Jean: „Bojová póza."

„Jsi totální pozérka," dodala. Natasha zavrtěla hlavou. „Nejsem pozér."

„Ale no tak," rýpla si do ní nyní i Raven, koutky jí cukaly do hřejivého úsměvu.

„Myslím, že jsou to skvělý pózy, ale vypadá to, že si myslíš, že se všichni dívají." Ale tohle bylo pro Natashu moc. Pobavený výraz nahradil vážný: „Celou tu dobu, kterou jsem strávila pózováním, jsem se snažila vlastně udělat něco dobrého, abych vynahradila veškerou bolest a utrpení, které jsme způsobili." Sklopila pohled. „Snažit se být víc než jen cvičený zabiják."

RJ vstala ze země. Ta slova na ni těžce udeřila a usadila se v krku, v podobě velkého knedlíku. Doopravdy musela zvolit tuhle volbu slov? Yelena zavrtěla hlavou, „Pak si sama sobě lžeš, protože bolest a utrpení je každý den a my všichni jsme stále cvičený zabijáci. Až na to, že nejsem ta, kdo je na obálkách časopisů. Nejsem vrah, kterému malé dívky jako je Raven Jean říkají jejich hrdinka."

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI, když už byla opravdu tma, seděly všechny tři u malé čerpací stanice s malou restaurací. Skupinka malých dětí po sobě něco navzájem křičela, kopaly přitom do míče a jejich rodiče je s pyšnými úsměvy na tvářích pozorovali. Tohle je něco, co Raven Jean a Natasha nikdy mít neměly a pravděpodobně ani mít nebudou. Ale nyní ji může Natasha alespoň s malým unaveným úsměvem pozorovat jak se statečně drží při obvazování a čištění rány. Yelena jí ránu pomalu a opatrně obvazovala a dávala si pozor, aby to nebolelo moc. Jako dezinfekci použily láhev vodky. RJ pevně stiskla zuby k sobě a ruku v pěst.

Máma nakonec odešla a hned se zase vrátila k jejich stolu, odložila dvě lahve piva a jedno pití o kterém se RJ domnívala, že bude nějaký dětský nápoj. Nedůvěřivě se na to podívala, což donutilo Natashu se ušklíbnout.

„Buď v klidu," řekla jí, „je to džus." Nakonec RJ přikývla a usrkla.

„Ten plyn," začala Yelena, „protijed, byl tajně syntetizován starší vdovou z Melininy generace."

Raven se ani nenamáhala zeptat kdo je Melina. Za dnešek to bylo mnoho informací. Příliš mnoho, její mozek by další pravděpodobně nezvládl, byla vyčerpaná, chtěla se jen o někoho opřít a začít spát. „Byla jsem na misi, abych tu protilátku získala. Ale ona mě odhalila. Zabila jsem vdovu, která mě osvobodila."

RJ se k ní otočila a ve tváři se jí mihl stín. Tohle stejné se stalo i jí. Ale mlčela. Jen nechala, aby se objevily slzy, které zaháněla mrkáním.

Natasha se přes stůl nahnula a jemně se zeptala: „Měla jsi na výběr?"

„To, co jsi zažila, bylo psychologické podmiňování. Mluvím o chemickém pozměňování mozkových funkcí. Jsou to dvě úplně odlišné věci. Jsi plně při vědomí, ale nevíš, která část jsi ty. Stále si nejsem jistá. . ." hlas se jí ke konci zachvěl.

Ruce se jí začaly třást, takže s obvazováním raději přestala. Před tím ji zachránila Natasha, která se ze svého prosezeného místa zvedla a sedla si vedle své dcery. Yelena se na ni mírně usmála, zrzka jí úsměv mírně oplatila a pak si místa vyměnily. Yelena chvíli sledovala, jak matka pečuje o svou dceru a snaží se být jemná a opatrná.

„Je to všechno, co zbylo?" zeptala se Natasha a kývla směrem k malým rudě světélkujícím zkumavkám. „Mmm-hmm. Je to jediná věc, která může zastavit Dreykova a jeho síť vdov."

Přitom zrzka jemně foukla na otevřenou ránu a viděla, jak se RJ uvolnila. To ji uklidnilo, neboť to brala jako dobré znamení.

„Každý den jich bere víc. Děti, které nemají nikoho, kdo by je chránil," odmlčela se a s hlubokým nádechem pokračovala: „Stejně jako my, když jsme byli malé. Možná jedna dívka z dvaceti přežije výcvik a stane se vdovou. Zbytek zabije."

RJ si mimoděk vzpomněla na svoje roky v Rudé Komnatě. V té době úzce spolupracovala s HYDROU a ona musela bojovat a zabíjet jejich experimenty, jen aby přežila. Nikdy to nikomu neřekla-pravdu.

O tom, kolik krve má na rukou, o tom kolik nevinných malých holčiček, co stejně jako ona chtěly jen přežít a mít malou, byť jen skoro nepatrnou šanci na dospělý život, zabila.

Nikdy nikomu, ani Wandě, Pietrovi, komukoliv. Styděla se. Na předloktí měla malou, skoro nepatrnou jizvu, kterou si odnesla od malé dívky jménem Tatiana Ivanovová. Raven Jean u sebe měla jen malý kapesní nůž a Tatiana velkou kudlu do kuchyně, kterou RJ brutálně rozsekla předloktí. Naštěstí se to podařilo medikům zahojit a zařídit, aby jizva nebyla skoro vůbec viditelná. Měla v živé paměti, jak se po tom naštvala a Tatianu prohodila zrcadlem.

Jsi monstrum, řekla jí tehdy dívenka, když umírala. Zalapala mělce po dechu a světlo v jejích očích pohaslo. Její břicho a hlava krvácely, teklo z ní příliš mnoho krve a tu by Raven nezvládla zachránit ani s tou nejlepší pomocí.

Výborně! zvolal tehdy Dreykov. S hlasitým ale přesto pomalým tleskáním ji vyrušil z myšlenek a na tváři měl svůj typický slizký úšklebek. Vzal uslzenou tvář malé a od krve zašpiněné brunetky do svých velkých hrubých rukou. Tahle věc, tenhle čin měl do výborně daleko. Po boku Dreykova stály dvě osoby. Jedna z nich, ta menší (tehdy ještě malá dívka...) měla černou děsivou masku - TaskMaster. A ta druhá měla masku jen přes ústa a nos. Jeho oči byly prázdné. Bez emocí. A to byl Winter Soldier. Voják bez jména a minulosti, voják beze cti.

Ale hlavně, to byl voják její matky.

Ano, Dreykov zabíjel ty děti, ale ty děti se zabíjely také navzájem. Malé dívky se proměnily v řádící monstra, jen aby se staly Dreykovovou favoritkou.

„Pro něj jsme jen věci. Zbraně bez tváře, které může jen tak odhodit. Protože vždycky jich je víc. A nikdo ho ani nehledá, díky tobě a Alexeiovi."

RJ se znovu ani nenamáhala zeptat, kdo je Alexei. Podle výrazu Natashy to nebyl někdo, koho by měla nějak extra v oblibě.

„Hledala jsi někdy své rodiče? Ty skutečné?" zajímala se Yelena, když všechny pozorovaly malé hrající si děti.

„No, moje máma mě nechala na ulici jako odpadky," odpověděla Natasha. Yelena přikývla, protože nevěděla, co odpovědět. Odpadky.

„A co ty?" změnila téma.

„Můj rodný list zničili, tak jsem si vymyslela novej." Mírně se nahrbila a věnovala jim plachý úsměv: „Moji rodiče stále žijí v Ohiu. Odstěhovala ses na západ," kývla na Natashu, „učíš tam fyziku. Tvůj manžel renovuje domy. A asi tam i přidám, že tvoje dcera patří do nějakýho karate kroužku a randí s krásným pavoučím chlapcem, kterého tvůj otec nemá rád." Ze rtů zrzky uniklo odfrknutí.

Ale i přesto to byla krásná myšlenka.

A Raven Jean by byla ráda, kdyby takovýhle život mohla žít. S mámou, která by měla práci, unavená by se vracela domů, ale i přesto by si na tváři udržela krásný hřejivý úsměv, kterým by ji obdarovala kdykoliv by přišla ze školy. Chtěla chodit do školy. Bože, Raven Jean možná byla jediným teenagerem v Americe, který chtěl do školy. Chtěla chodit na zápasy, tančit na plesech, nadávat na učitele, úkoly a zažít i své první lásky. První zamilovanost, první polibky (možná spíše druhý, neboť první zažila RJ již v Rudé Komnatě), první zklamání a první kluci nebo holky. A pak by si vyslechla od svého otce kázání, že je zmlátí a ať mu dá jméno. Otec. . .mohl by se vůbec někdy Winter Soldier stát otcem, kterého by ona chtěla a vždycky si přála?

„To není náš příběh," pronesla Natasha a usmála se na ni. Zvedla láhev od piva a napila se, tvář jí stále zdobil úsměv od ucha k uchu, protože i jí se představa jejich fiktivního života zamlouvala. Yelena přikývla a ještě chvíli ženu naproti pozorovala: „A jaký je váš příběh?"

Žila jsem se svou rodinou, dokud se tam neobjevila HYDRA a nás s bráchou nerozdělily, já šla do Rudý Komnaty a on ani nevím kam. HYDRA s Rudou Komnatou mě cvičili a experimentovali, s jednou vdovou jsem utekla, pak jsem se přidala k Avengers, po tom co-

Sklapni Raven Jean.

Odpověď své matky a Natashy přeslechla, do reality ji vrátila až otázka Yeleny.

„A ty, RJ, chtěla bys někdy děti?" zeptala se jí. Raven Jean nad touhle otázkou nikdy předtím nepřemýšlela. Ale stejně by je ani nemohla mít.

Místo toho jen pokrčila rameny. Je jí jen patnáct, přece nebude ještě přemýšlet o dětech. Yelena si natáhla na sebe svou černou vestu a řekla: „Já chci psa."

„Jakýho?" zeptala se se zájmem RJ a usrkla ze svého džusu. Možná tomu říkali džus, ale jí to přišlo jen jako prošlá šťáva. Odložila to zpátky a nemínila se z toho už napít. „Huňatýho."

„Kam půjdeš?" zeptala se Natasha tiše Yeleny. Ta jen pokrčila rameny.

„Nevím. Nemám se kam vrátit, takže asi kamkoli. . .," odpověděla a trochu se usmála. Chvíli ještě sledovala Natashu naproti sobě, než se usmála a zavrtěla hlavou: „Ne."

„Cože?" Nechápala Natasha a zmateně se na blondýnku před sebou podívala. „Chceš mi dát nějaký velký hrdinský proslov, cítím to."

„Proslovy mi moc nejdou," ušklíbla se zrzka.

„To má pravdu."

„Bylo to spíš pozvání."

„Najít Rudou Komnatu?" zeptala se Yelena.

„A zabít Dreykova?" dodala opět.

„Přestože Rudou Komnatu nelze najít a Dreykov je příliš velkej parchant na to, aby konečně chcíp'. . .?" dokončila je RJ, přikývla: „Zní jako hromada práce."

„Mohla by to být prdel," pronesla Natasha. Raven se uchechtla. Takže se pouští do dalšího dobrodružství? Bude mít snad někdy klid?

„Jop," přikývla Yelena. Ale usmála se. Nakonec zamumlala: „Viděla jsem, kam dal klíčky. . . "

„horní šuplík-"

„- Zelená skříňka."

„VÍŠ, ŽE TOHLE BYL PRVNÍ KUS OBLEČENÍ, KTERÝ JSEM SI KDY KOUPILA?" zeptala se Yelena Natashy a Raven v autě. Řídila Natasha, RJ seděla vzadu a opírala si hlavu o okýnko, protože se snažila spát. Ačkoli byla velmi unavená, spánek se ne a ne dostavit.

„Vážně?" zeptala se Natasha kousavě, oči měla stále přilepené na dálnici. Letmo se podívala na vestu, kterou jí blondýnka ukazovala. Byla černá a vypadala no. . .jako obyčejná neprůstřelná vesta, kterou Raven Jean viděla nespočetněkrát v centrále Avengers, mnohdy je měla i na sobě.

„Jo, nelíbí se ti?"

„Je to jako. . .je to zbytkem od armády, nebo. . .?" ptala se.

„Dobře, má spoustu kapes!" bránila Yelena svou milovanou vestu a zavrtěla nad svou sestrou hlavou. Natasha se zasmála, když se Yelena brání vysokým hlasem: „A já je používám pořád a provedla jsem několik vlastních úprav."

„Jo?"

„Trhni si." Založila si ruce na hrudi. „Jde o to, že jsem nikdy. . .nikdy předtím jsem neměla kontrolu nad svým vlastním životem a teď jo." Zrzky obličej pookrál a nakonec přikývla. „Hmm. . ."

„Mně se tvoje vesta líbí," prohlásila Raven tiše a Yelena s na ni otočila s vítězným úsměvem.

„Ha, já to věděla!" znovu se podívala na Natashu. „Raven Jean se líbí! Je hustá, že jo?"

Nakonec si Natasha povzdechla a uznala: „Je hustá."

„Má hodně kapes, můžeš do nich dát spoustu věc. Ani bys o nich nevěděla."

Raven zavřela oči, pokoušela se usnout. Toho si všimla Yelena a rozhodla se zeptat Natashy na otázku, která jí vrtala v hlavě a nyní byla dobrá příležitost. Navíc, protože tušila a tak trochu i věděla, že se jí ta otázka líbit nebude ani trochu. S širokým úsměvem, který byl zároveň i tak trochu úšklebek se k ní otočila: „Hele, když už spí," ale RJ pootevřela malinko jedno oko a snažila se zaslechnout její otázku, „tak se prostě musím zeptat," znovu se odmlčela, „kdo je tátou?"

Raven Jean okamžitě zbystřila, stejně tak i Natasha. Byla by i otevřela oči a podívala se, ale nechtěla se prozradit. Zajímalo ji, jak se její matka zachová.

„Proč bych ti to měla říct, zvlášť když on ani nejeví zájem se o ni nebo o mne postarat?" povzdechla si a promnula si oči. Raven by ji nejraději objala.

„Jestli chceš. . .tak jí to neřeknu."

Ona to ví!

Povzdech, „Stejně ne."

„Fajn. Ale stejně to z tebe jednou vypáčím!" slibovala jí blondýnka.

„To zkusit můžeš, ale nepovede se ti to," utnula ji ihned Natasha a sevřela pevněji volant.

„Proč ne?" ušklíbla se Yelena. „Víš, RJ je dost stará na to a navíc jsme my dvě nikdy nebyly ve věku, kde bychom se spolu mohly bavit o „holčičích věcech", takžeeee. . .," protáhla.

„Ani nevíš, co to holčičí věci jsou." Naznačila přitom uvozovky. Blondýnka protočila očima.

„Vím!" bránila se. „Prostě tos byla ty a-"

„Dost!" ozval se smích.

Po chvíli ticha Yelena prohlásila: „Opravdu nevím, kde je Rudá Komnata. Je mi to líto."

„Já vím. Ale myslím, že znám někoho, kdo to ví."

„Koho?"

Avšak místo přímé odpovědi jí Natasha odpověděla: „Budeme potřebovat tryskáč."

„ŘEKLA JSEM, ŽE POTŘEBUJEME TRYSKÁČ," řekla Natasha, když šla společně s Raven Jean a Yelenou na širokou zelenou louku. Jak se ukázalo, muž, který pomáhal její matce se schovávat před vládami a vytvářet nové identity byl ten stejný muž, který dělal totéž i pro Natashu. Natasha se s ním pozdravila jen kývnutím hlavy, protože si byla jistá, že dostane za rozbité auto a takovéhle vyhození peněz za nový domov vynadáno.

Ale teď tam na ně nečekal nový dům, auto nebo občanka, ale velmi, velmi špatně vypadající tryskáč. RJ nad ním nakrčila nos. Samolepky se odlepovaly, barvy se sloupávaly, většina plechu byla již zcela zrezavělá a no. . .bylo to prostě žalostné.

„Jo a víš, co jsi mi nedala?" zeptal se jí muž zcela neznámý pro RJ a Yelenu podrážděně a hlavně ironicky, „čas. Nebo peníze. Nejsem na baterky."

Yelena s taškou přehozenou přes rameno šla k tryskáči blíž a do muže si rýpla: „Myslela jsem, že máš bejt nejlepší. Jako skutečný profík."

„Ah, pardon, carino. Nebyla vám platná celoživotní zásoba Kissel?"

„Ha!"

„Je trochu citlivej." řekla mu Raven s úšklebkem.

„Nenech se od nich vytočit," poradila mu Natasha a ušklíbla se.

„Ne, beru to jen jako zpochybňování své profesionality." Pche.

„No, připravil jsi mi generátor, který vypadl po šesti hodinách," připomněla mu Natasha. Muž, Rick, jen zavrtěl hlavou a povzdechl si: „Tak ty taky, co? Trojčlenný tým. Fantastické."

„Ach, Raven má pravdu, je citlivý," pronesla Yelena. „Chápu, proč si ho držíš u sebe."

Rick už je raději ani neposlouchal. Yelena dýchla na přední část kabiny a vytvořila tam mlžný opar, Raven nahlížela dovnitř a Natasha stála venku s Rickem.

„Kde je zbytek?"

Muž vytáhl obrovskou hnědou tašku. „Voilà."

„A pro ni?" zeptala se Natasha a kývla hlavou ke své dceři. V tašce se nacházely bílé obleky pro je tři. Ale zároveň chtěla, aby byla RJ v bezpečí a snadno rozlišitelná od ostatních. Yelena se v tašce chvíli hrabala a vytáhla z ní něco obdélníkového tvaru. Byla to stará tyčinka. Blondýna roztrhla obal a pustila se do ní. Začala ji žvýkat.

„Ach, to jsem si tam schovala před pěti lety," řekla jí Natasha, trochu pozdě, „jaký to je?"

„Je to suchý," odpověděla s plnou pusou Yelena. Zkusila trochu polknout, ale bylo to. . .zkrátka moc hnusné a staré. „Je to opravdu suchý."

A na to se Raven hlasitě rozesmála, ignorujíc pohled Ricka a Natashy. Yelena se pousmála, vzala ji okolo ramen a vydala se s ní k tryskáči.

„Pojď, Raven, sedíš vepředu s tetou Yelenou."

- K0L1ND4 -