Je fascinující a neuvěřitelné pozorovat mladého pana Malfoye. Ať už z katedry, od profesorského stolu ve Velké síni anebo kdekoli ve škole. Jako kdybych zažíval Déjà vu. Dennodenně.  

Sleduji, jak je nešťastný. Zklamaný a bohužel pro něj i zamilovaný. Tak jako jsem byl já - před lety. Je to dávno, ale i tak... je to až moc přesné! Podpírám si prsty zamyšleně bradu a svůj zrak upírám na toho blonďatého chlapce, který je vizuálně úplným opakem mě černé tělesné schránky i duše.

Dřív jsem také tajně miloval jednu dívku. Také pocházela z mudlovské rodiny. Když vidím jeho a slečnu Grangerovou, mám tendenci křičet. Jsou tak rozdílní a přesto tak podobní. Stejně jako jsem byl já a ona.

Jenomže slečna Grangerová se zamilovala do jiného, což pana Malfoye trhá na kusy. Upřímně ho lituji, protože vím kolik bolesti a utrpení to obnáší. Přesně jako to ona udělala mě. Do stejně drzého, otrhaného a pitomého floutka!

Byli jsme přátelé, už od dětských let. Však stačilo něco málo slov. Konkrétně dvě - ty nejhůř možná. A všechno bylo pryč. Všechno ve vteřině skončilo.

Navždy.

Pan Malfoy za ně pyká též. Za ta samá. Jaký krutý paradox. Oba jsme pochybili a oba do této chvíle trpíme.

Toho chlapce jsem si oblíbil už na samém začátku, kdy nastoupil do školy. Proto s ním soucítím a cítím tu tíhu, kterou musí nosit. Tu svou táhnu už víc jak pětadvacet let!

Lily byla hrozně krásná, milá a dobrosrdečná. Když jsme byli malé děti, hráli jsme si spolu. Měli jsme skvělé přátelství a nedali bez sebe ani ránu. Bydleli jsme kousek od sebe, viděli se každičký den.

Když jsme dostali dopisy z Bradavic, byl jsem rád, ale Moudrý klobouk mi uštědřil životní ránu. Moji Lily zařadil do prokletého Nebelvíru, já sám byl ve Zmijozelu. Vadilo mi, že se mi už tak nevěnuje jako tomu bylo doposud. Vadilo mi každé její nové přátelství - a především s chlapci. Žárlil jsem. Temně a nebezpečně.

Cítil jsem jistou změnu. Začínal jsem být jiným než doma, ale stále jsem byl odstrčeným. Ani se neobtěžovali to semnou zkusit. Hnedle na začátku mě odsoudili!

Do hledáčku se mi dostal James s partičkou kamarádíčků. Nenáviděl jsem je - k smrti! Na toho neschopného Pottera jsem žárlil ze všech nejvíc, také proto, že jsem ho potkával s Lily čím dál častěji.

Chodili spolu na hodiny, smáli se. Snídali vedle sebe. Pak se začali držet za ruce. Byl jsem plný vzteku. Stačila jiskra a vybuchl bych. Což se později stalo.

Všichni se mi posmívali a dělali mi ze života peklo. Neměl jsem to jednoduché doma natož ve škole. Ona jediná - se zajímala. A starala. Dokonce se mě i několikrát zastala. Miloval jsem ji. Už od raných let. Upnul jsem se k ní a hodlal jsem jí chránit vlastním tělem a za každou cenu.

Přestali jsme si s Lily rozumět. Absolutně a ve všem. Naše cesty se pomalu rozcházeli a já byl šílený.

Jednoho dne se mě zastala v situaci, kdy si ze mě chtěli vystřelit ti Nebelvírští idioti v čele s Potterem!! I když už to nebylo takové, záleželo jí na mě. I když to způsobil Potter, její tehdejší oblíbenec, udělala to! Postavila se proti němu a to kvůli mě!!!

Házeli po mě kletbami jako by to bylo kamení. Jednu za druhou. Smáli se a bylo jim jedno, co způsobí. Bavili se. Lily Evansová se za mě postavila, ale mě to v tu chvíli hrozně naštvalo. To byla ta scházející jiskra, která chyběla k výbuchu. Nevím, co mě to napadlo.

V záchvatu vzteku jsem jí řekl ta dvě příšerná slova, za která bych se dobrovolně nechal usmrtit. Mudlovská šmejdka - byla naším vrahem.

Pak už to nešlo napravit.

Nepomohlo mi nic. Omluvy, prosby. Zcela zbytečné. Podřezal jsem si pod sebou větev. Už jsme neměli šanci.

Nebýt Pottera!,... vše by bylo jinak.

Přesně to samé vidím i u pana Malfoye. Vidím, jak znatelně nenávidí pana Weasleyho. Slečna Grangerová se s ním sblížila, rozumí si a z přátelství se vyklubalo něco víc. Láska. Jak směšně to zní a přitom to je tak mocná zbraň. Malfoyova žárlivost je do očí bijící. Jenže on sám se dopracoval k záhubě. On jí do očí řekl ta prokletá slova. To označení.

Už od prvního ročníku, kdy jsem se s nimi setkal jsem poznal, že pan Malfoy má ve slečně Grangerové jisté zalíbení. Sice si z ní občas utahoval, ale nemyslel to nijak zle. Každý o ní přeci věděl, že je to nesnesitelná šprtka. Chvíli se bránila, ale pak pochopila, kam to jejich popichování vlastně směřuje. Občas jsem je zahlédl z okna mého kabinetu, na pozemcích, jak se procházejí. Někdy jsem postřehl jejich letmé dotyky.

Mezi nimi bylo něco úžasného. To, co jsem měl i já. To, co jsme měli, dokud jsme to oba nezničili. Naší zbytečnou hloupostí.

Zaslechl jsem párkrát na školních chodbách jejich hádky, a vůbec se mi to nelíbilo. Pokaždé, když jsem spatřil jistý vývoj jejich vztahu, od dobrého po zlé, jsem nejen litoval pana Malfoye, ale především jsem opět a znovu, znovu a opět zažíval ten neuvěřitelně zvláštní pocit. Pocit, o kterém jsem měl dojem, že jsem zřejmě zažil - Déjà vu.

Ale to nebylo ono.

Pan Malfoy byl mnou a slečna Grangerová byla Lily Evansová o desítky let později. Bylo to vlastně děsivé a mučivé zároveň. To, co se dělo, nebolelo jenom Malfoye, ale i mě! Znovu jsem zažíval to nejhorší období v mém životě.

Doufám, že se tomu chlapci nestane v závěru to samé. Doufám, že se jeho láska neprovdá a nebude Weasleyová.

Když jsem zjistil, že existuje Lily Potterová, chtěl jsem zemřít. Udělal jsem však něco jiného. Záleží na úhlu pohledu, zda ta věc byla horší nebo lepší než samotná smrt. Rozhodně to bylo osudové, stát se smrtijedem.

Lily, ať už byla čí chce - stále ji miluji, i když jsem ji choval v náruči, jejíž život byl dávno vyhaslý. Uchovávám si jí v srdci nadále.

Nezažil jsem horších dnů, aniž by v nich nefigurovala ona. Ať už její zrada, svatba anebo smrt.

Nejhorší na tom dnes je, že se musím dívat a dohlížet na jejího syna. Je to hrozný kluk - celý otec, ale má její oči. To mě nutí se chovat přiměřeně. Nejhorší na tom dnes je, že ten chlapec mohl být náš syn.

Mohl, ale není.

Osud to chtěl jinak.  

Katastrofálně.