Neustále je v mé přítomnosti. Kdykoliv ji uvidím mám pocit že vyprázdním svůj žaludek, kdykoliv uslyším její hlas, mám chuť si propíchnout uši, abych už nemusela poslouchat její otravný hlas. Nejraději bych, aby zmizela, odešla ze školy, z mého života, všem by se ulevilo. Ať si klidně zemře, je mi to jedno, hlavně ať odejde. Všem ublížila. Jako mé kamarádce, byla na ni hnusná, nadávala jí. Ona se pak do sebe uzavřela a všechny od sebe odháněla, zvláště mě. A to jen kvůli ní.

Pokaždé se usmívá, tak neupřímně, tak uměle. Vždy dělá, jak hrozně chce všem pomáhat, ale je strašně agresivní ke svému okolí. Nikdo ji nemá rád, nikdo se s ní prakticky nebaví, chudinka, řeknete si. Ona si to však zaslouží, je jako špína, každý se jí chce zbavit. A je všude, aby mi znepříjemňovala den.

Psala dopis na rozloučenou, nebo něco podobného, v hodině. Potom ho hodila do koše odkud ho vyhrabali spolužáci a dali to na jejich sociální sítě. Na další den nepřišla do školy. Už papír nikdy na takováto psaní nepoužila, ale kůži. Chce umřít? Proč váhá?

Prý se řeže, jak ubohé. Neustále říká jaká je chudinka, ale chce na sebe jen strhnout pozornost, jako když se minule málem rozbrečela při výuce. Bylo mi trapně za ni, nedokáže se ani postavit čelem výuce, divím se že má ještě tu vůli žít. Kdyby to bylo na mě, ať se klidně podřeže, nikomu chybět nebude, všichni budou akorát výskat radostí.

Vím o ní dost věcí. Drby se dostanou ke všem. Jednou se málem předávkovala prášky. Už dávno všichni věděli, že je divná, a asi to nemá v hlavě v pořádku. Další důvod k tomu se jí zbavit. Ještě nás svou faleší a ubohostí nakazí.

Už jen to vidět každý den její rány od krve na záchodcích. Po rukou má plno modřin, které nejdou vidět díky dlouhým rukávům košile. Copak, nechceš se chlubit světu jaká si troska? Stejně to o tobě každý ví. Ani to neskryje vrstvami oblečení.

Bojím se, řekla mi jednou. Cítí že za ní někdo je, kdo ji pronásleduje. Přesně tak se cítím když je u mě ona. Prý jsou všude, ty stíny a chcou ji chytit. Jednou ztropila kvůli tomu strašnou scénu. Nemohla se pořádně nadechnout, svíjela se na zemi a brečela, nechtěla jít do třídy kvůli stínům. Všichni se ji smály, a já musela taky, jinak to nešlo.

Stále se někomu vnucuje. Rodiče jí prý říkají jakým je zklamáním, že je neschopná. A mají pravdu. Nikam to nedotáhne, leda tak v ubližování svému okolí. Proč prostě nemůže zemřít? Stejně někde samo uhnije její tělo.

Nikdo se jí neodvážil ublížit, ne fyzicky. Je hezké ji nadávat a házet na ni zlé pohledy, ale to ji skutečně neublíží. Aha, vlastně jsem lhala. Já byla jediná, která nebyla tak hloupá a udeřila ji do břicha když utekla z chodby. Opakovaně jsem to dělala, až to její žaludek nevydržel. Dále jsem ji při plavání držela hlavu pod vodou, ani se nebránila.

Dnes po škole jdu na své oblíbené místo, jenže jakmile tam dorazím, je tam. ONA. Zase přede mnou. Proč prostě nemůže chcípnout? Vidím jak jí tečou slzy. Prsty si vjede do vlasů a začne si je trhat. Tak ubohá je, až se jí začnu smát a ona se kvůli vzlykům nemůže ani nadechnout. Pak se rozplyne. Pomalu se nadechuji a vyndám si prsty z vlasů. ,,Promiňte." Řeknu a skočím ze střechy.