Jaro bylo v plném proudu. Nebýt černých mraků, jež se Bradavic držely, troufla by si většina studentek vytáhnout své oblíbené šaty. Takhle se držely dlouhých kalhot. Jinak na tom nebyla ani drobná brunetka, jež s povzdechem vrátila do šatníku své květované šaty. Místo nich si přes hlavu přetáhla světlé tílko, oblékla si džíny s dírami na kolenou a kolem pasu si uvázala džínovou, lehce opranou bundu, jíž se nehodlala vzdát. Obula si páskové kožené sandálky, podrbala za uchem svého kocourka, jež se v posledních dnech neustále schovával pod postelí, a už se hnala ven z hradu.

Před branou postávaly zády k ní její kamarádky. Škodolibě se usmála a zezadu na ně skočila. K jejímu zklamání se ani jedna nelekla. Zatímco Alice se pouze ušklíbla a objala ji kolem zamen, Katie sklonila hlavu k zemi. Hope jí s povzdechem vzala za ruku. Nelíbilo se jí, co s nimi blížící se válka dělá. A nejen s ní, Alice a Katie. Všichni postupně ztráceli naději. Útoku přibývalo, čarodějové a čarodějky utíkaly ze země. Každý se chtěl dostat do bezpečí. Někteří studenti dokonce opustili Bradavice. Strach si vybíral svou daň. Úsměv byl drahé zboží. Nikdo s ním neplýtval. Svět čarodějů prožíval temné časy, z nichž nebylo úniku.

Drobná brunetka psala své matce každý den. Každý den se musela ujistit, že je Eleanor v pořádku. Noční můry jí stále trápily. Možná to byl ten důvod, proč se snažila omezit kontakt s Fredem. Pokud jeho smrt nebyla schopna odvrátit, musela se postarat, aby do se do Bradavické nevracel. Doufala, že jej odradí její chladné chování. Potřebovala jej udržet v bezpečí. Až příliš si totiž uvědomovala, že bez něj by nebyla schopna žít. Už dávno se dostala do stádia, kdy milovat bylo utrpením. Kdy každá myšlenka na jeho ztrátu bolela, jako kdyby k tomu skutečně došlo. Chyběl jí. Každé buňce v jejím těle. Byly od sebe necelé čtyři měsíce a ona se už nemohla dočkat, až s ním prožije zbytek života. Byly to velká slova na sedmnáctiletou dívku. Ještě se toho mohlo hodně stát a nakonec vše mohlo dopadnout úplně jinak, než si představovala. Přesto byl život s ním vše, po čem, kromě konce války, toužila.

"Jsme tuuu!" zvolala Alice, když dorazily před Tři košťata. Hope sáhla po klice. Někdo byl však rychlejší. Dveře se otevřely a chlapec, jež z hospody vylezl, vrazil do drobné dívky. Brunetka by si bývala kecla na zadek, kdyby se jí kolem pasu neomotaly paže Nebelvíra, jež se jí od konce Vánočních prázdnin vyhýbal. "Seamusi." dostala ze sebe dívka otupěle. Přišlo jí, jako kdyby se jí nějaká větší síla snažila připomenout, čeho se kvůli Fredovi vzdala. Jasnovidka však nelitovala. Byla přesvědčena, že udělala správně. Litovala jediné věci. A to toho, že svým jednáním ublížila onomu chlapci s pískovými vlasy. To nechtěla. Přála si pro něj dívku, jež by jej byla schopna miloval celým svým srdcem. To mu Hope nabídnout nemohla. Věděli to oba. Přesto se svět na okamžik zastavil, když si pohlédli do očí. Zatímco v těch jeho se zračila bolest s láskou, v Hopeiných mohl vyčíst jedno jediné slovo. Odpusť.