Slunečné odpoledne si Hope představovala všelijak. Rozhodně jej ovšem netoužila strávit na Famfrpálovém hřišti. Na sobě měla potrhané džíny, černé, nízké kozačky, tmavě zelený pletený svetr a černou zimní bundu a kožíškem na kapuci. Nechyběla ani šála a pár rukavic. Přišla si jako blázen. Nebelvírský tým byl schopen trénovat, zatímco ona se klepala zimou a jediné, na co byla schopná myslet, byla vyhřátá postel a horká čokoláda. Ačkoli palačinkám by se taky nebránila...

Příhodu ve sprše už dávno hodila za hlavu. Vidiny a noční můry sice nezmizely, ale díky času stráveným se Seamusem, se jí na ně podařilo alespoň ve dne zapomenout. V noc už to bylo horší. Bála se byť jen na chvíli zavřít oči. Snažila se spát co nejméně a prozatím se jí to i dařilo. Překvapivě na ní nedostatek spánku nebyla znát a jí se tak lépe dařilo předstírat, že se nic neděje. Jenže ono se dělo... Smrtijedi jí nedali spát. Nestrašili ji jen ve vidinách a nočních můrách, ale i v Denním věstci. Kolikrát se ukázali hned na titulní straně. Bystrozoři v jejich pochytání nijak nepokročili
Mrtvých přibývalo. Studenti v Bradavicích se báli o své příbuzné. Kamenné zdi hradu jim poskytovaly pocit bezpečí. V kouzelnickém světě se už nenašel nikdo, kdo by nebyl hrůzou bez sebe.

Hope si přejela prsty po tváři. V poslední době měla zvláštní pocit, když se dívala do zrcadla. Uprachlá Smrtijedkou jí čím dál více znepokojovala. Správně tušila, že právě ona stojí za většinou vypálených vesnic. Naskočila jí husí kůže. Nemohla si pomoci a otřásla se. "Je to zima?" strachoval se její přítel. Brunetka s úsměvem zavrtěla hlavou. Opřela se o jeho rameno. Očima těkala po obloze. S úsměvem sledoval, jak se její kamarádky míchají sem a tam. Jedna z nich se akorát lehce naklonila na stranu. Hope svraštila obočí. Tohle u hnědovlásky nebylo typické. Vždy dokázala perfektně udržet stabilitu. Jasnovidka automaticky sáhla po hůlce.

Katie se svezla z koštěte. Řítila se k zemi. Hřištěm se ozval vyděšený výkřik. Hope vyskočila na nohy. Namířila hůlku na Katie a pronesla příslušné kouzlo, jež zpomalilo dívčin pád. Neváhala ani vteřinu. Okamžitě se rozběhla. Poklekla vedle brunetky ve chvíli, kdy Alice společně se zbytkem týmu přistála. Nebelvírka ležící bezvládně na zemi, byla bledá. Hope jí popadla za zápěstí. Vydechla úlevou. "Co je s ní?" chtěla vědět Alice. Hlas se jí třásl, v očích měla jasně patrný strach. "Nemám tušení. Nejspíš má horečku. Do háje..." zanadávala si sama pro sebe. Za pomoci hůlky vyčarovala nosítka, na něž kouzlem přesunula svou kamarádku. V duchu si nadávala, jak mohla být tak hloupá. Katie nevypadala toho dne dobře už u snídaně. Potila se, ačkoli se v místnostech nebylo nijak zvlášť horko. Také se zmínila, že jí bolela hlava. Brunetka si však myslela, že to nebylo nic vážného. A skutečně nebylo. Madam Pomfreyová jí potvrdila její domněnky. Dívka měla chřipku. Stačily příslušné lektvary a dostatek odpočinku. Brzy se jí mělo ulevit. Její pád z koštěte způsobilo vysílení z teploty. Když Hope seděla společně s Alice u její postele s celým Nebelvírským týmem za zády, došlo jí, že přesně tyhle lidi by tu Katie i chtěla. Stejně jako Hope nestála o falešné přátele. Obklopovala se jen těmi, jež měli skutečně rádi jí a ona zase je. Proto, když se konečně probrala, věnovala přítomným vyčerpaný úsměv. "Že jsem vás ale vyděsila, co?" koutky jí zacukaly. Hooe potlačila nutkání jí něčím praštit po hlavě. To už jí Alice kryla svým tělem. Pevně jí svírala v náručí. Při tom pohledu Hope zabolelo u srdce. "Kdo byl můj anděl strážný?" zajímalo Střelkyni, zatímco pomalu lapala po dechu. Alice jí držela příliš pevně. Hope se posadila se na Katieino lůžko a vzala dívčinu ruku do své. Někdy zapomínala, jak moc pro ni tyhle dvě potvory znamenají.