Hluk nemohl drobné brunetce zabránit, aby se ztratila v dokonalém příběhu knihy, jež jí doporučila její kmotra. Seděla zemi, kousek od krbu. Zády se opírala o nohy chlapce, jež seděl na pohovce a povídal si se svým spolubydlícím. Neville mu právě vysvětloval, proč tak miluje Bylinkářství. Brunetka nepochybovala o tom, že tuhle debatu nevedou poprvé. Nechala svou mysl, aby ignorovala realitu a soustředila se na fantazii. Momentálně jí svět fantazie přišel lepší. Mnohem lepší. Vidiny a noční můry nezůstávaly. Dívka na ně musela neustále myslet. Když naposledy psala své matce musela se přemáhat, aby se jí o tom nezmínila. Tušila ovšem, že Eleanor trápí podobná vidění, a tak se rozhadla ji nezatěžovat ještě těmi svými.

Poslední dny by si, nebýt Seamuse, připadala opět osamělá. Počasí se umoudřilo, a tak Nebelvírský Famfrpálový tým tvrdě trénoval. Místo času na tribuně, trávila Hope ony chvíle se světlovláskem. Většinou skončili v knihovně, kde se Hope snažila přijít na důvod svého stálého neúspěchu s patronovým zaklínadlem. Do toho jí stále nedal pokoj Primus, jež jí bez přestání strhával body, jako kdyby si ani neuvědomoval, že tím škodí vlastní koleji. Seamus se tím vždycky nechal vyvést z míry. Za to Hope už s tím byla smířená. Nechtěla však zbytečně zavařit všem Nebelvírům, a tak se vzdala svých nočních výletů po hradě. Nerada, ale udělala to.

Ucítila dotyk na svých ramenou. Nejprve se napnula, ale jakmile jí došlo, že je to Seamus, uvolnila se. Více se opřela o jeho nohy a zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí. "Copak?" zeptala se. "Říkal jsem, že nikdy nepochopím, co Neville na těch svých bylinkách vidí." Brunetka pokrčila rameny. "Já je mám osobně taky rády." odvětila klidně. "Jasně, ale nejsi jimi posedlá." namítnul chlapec. "Za to tímhle..." ukázal na učebnice, jež ležely na zemi vedle ní. "Tímhle posedlá si." Hope si povzdychla. Prsty přejela po jedné z učebnic. "Pořád se mi to nedaří." "A nepřestaneš, dokud na to nepřijdeš." pokýval uznale hlavou. "To je moje holka." Brunetka se narovnala. Tohle ji zarazilo. Natočila se tak, aby na chlapce viděla, aniž by si zlomila vaz. "Promiň." zamumlal chlapec. "Ujelo mi to."

Dívka těkala oříškovýma očima po jeho tváři. Vypadal, jako kdyby čekal, že mu každou chvílí jednu vrazí. Musela se usmát. Jeho nervozita jí přišla roztomilá. Pomalu zavrtěla hlavou. Klekla si. Propletla si s ním prsty pravé ruky a oslnivě se usmála. "Vlastně se mi to líbí." uznala a jemně jej zatáhla za ruku. Pochopil. Předklonil se. Jejich rty se téměř dotýkali. Chlapec vyčkával. Stáli právě na hranici. Chtěl, aby ten první krok udělala Hope. Aby to byla její volba. Nechtěl rozhodnout za ní. Brunetka z mysli vytěsnila, co by si o tomhle pomyslel její otec. Rozhodla se nemyslet na to, co řekne Alice. Potřebovala cítit, že stále ještě žije. Že po tom fiasku s Frede neumřela. Že její duše nevyhasla. Přivřela oči a přitiskla své rty k těm, jež patřily chlapci, který se zdál být až příliš obyčejným vzhledem k tomu, kým dívka, sedící na zemi, byla. Jenže právě někdy je to nejjednodušší, právě tím nejlepším.