Nebelvírští studenti sedmého ročníku se dopotáceli do společenské místnosti. Chlapci sebou praštili do křesel u okna, až na jednoho. Zatímco dva byli spokojení, že už nikam nemusí, poslední z nich se s arogantním výrazem rozhlížel kolem sebe. "Jak já ty jeho kecy nesnažím." zavrčela Alice, načež se svezla na pohovku mezi dvojici šesťáků. Ty si vyměnili nechápavé pohledy. "Náročný den." vysvětlila Hope a sama se posadila na opěradlo pohovky. "Jsi unavená?" zeptal se jí starostlivě chlapec s pískovými vlasy. Dívka na souhlas přikývla. "Ale nějakou krátkou procházku bych ještě zvládla." zamumlala jen tak mimochodem. Chlapec na ní nejistě pohlédl. Zdálo se, jako by sbíral odvahu. "Můžeme jít k jezeru." navrhnul opatrně. "Tak jo." uculila se dívka spokojeně a už zmizela ve svém pokoji, aby se převlékla.

Během pár minut už se Seamusem opouštěli hrad a kochali se jeho pozemky. Podzim se už projevoval v plném proudu. Když se do dvojice opřel prudší vítr, brunetka se otřásla. Pletený svetr byl sice poměrně teplý, ale před větrem moc neochránil. Seamus na ni pátravě pohlédl. Stále si nebyl jistý tím, co si k ní může a nemůže dovolit. Nerad by, aby mu utekla. Natáhl ruku a lehce se dotkl jejího ramene, s úmyslem přitáhnout si ji blíže k sobě. To ovšem nebylo nutné, protože jakmile Hope ucítila jeho dotek přitiskla se k němu sama. Světlovlásek překvapeně zamrkal. Takovou reakci nečekal. Objal ji tedy kolem ramen silněji, a když zastavili u jezera, donutil ji, postavit se před něj. Brunetka se nebránila. Když jí prsty začal v pomalém, pravidelném tempu přejíždět po zádech, slastně přivřela oči a uvolnila se.

Poslední dva týdny byly náročné. Většinu volného času trávila četbou a učením v knihovně. Měla pocit, že je pozadu snad ve všem, co se dalo. Přišlo jí, že zapomněla všechno, co do ní minulých šest let profesoři hustili. Připadala si slabá, nemožná a hloupá. Byla úplně vygumovaná. Nerozuměla ani těm nejjednodušším návodům a pokynům. Všechno potřebovala slyšet několikrát, jednu větu si musela číst opakovaně a někdy jí ani po dlouhé době nebyla schopna porozumět. Stála byla jako na trní. Sebemenší rána ji dokázala polekat. Když někdo zakřičel, začala se vyděšeně rozhlížet kolem. Za každým rohem očekávala nebezpečí a neustále se připravovala na nějaký útok. Hůlku pouštěla z ruky jen málokdy, jako kdyby ji měl každou chvíli někdo napadnout. Útok však stále nepřicházel.

Připadala si jako blázen. Ale teď, když cítila Seamusovi nejisté, opatrné doteky, si přišla zase normální. Jako kdyby byla obyčejná puberťačka, jež je poblázněná svým spolužákem. Viděla v tom jediný problém. Ona nebyla normální holka. Byla napůl čarodějka, napůl jasnovidka. Tyhle dvě části nemohla nikdy oddělit. Jedna souvisela s druhou a ať chtěla nebo ne, za svůj poměrně krátký život se na nich stala závislou. Nebyla normální a svět, ve kterém žila nebyl ani trochu obyčejní. Hrozilo mu nebezpečí, jež se hravě mohlo vyrovnat těm předchozím, ale také je mohlo překonat. Útoky na lidi si měly vyžádat stovky objetí. Kouzelnické rodiny, jež se zastávaly mudlů, měly být postupně vyvražďovány. To všechno kvůli pomstě. To všechno pro vzbuzení strachu a hrůzy. To všechno proto, aby se zraky upřely na nebezpečí, jež hrozilo po celém světě. To všechno proto, aby byla vykonaná pomsta vůči ženě, jež do Azkavanu poslala mnoho čarodějů, jež sešli z cesty. To všechno kvůli vraždě dívky, jež neměla ani to nejmenší tušení o tom, jak velké nebezpečí jí hrozí.

_______________________________________

Nějak jsem se začetla do knížky a zapomněla poslední tři dny psát nové kapitoly 😅

Do konce roku jsem plánovala vydat novou ff na Poberty, ale momentálně to vidím tak, že se pokusím dopsat všechny rozdělané příběhy. Takže ti, jež se mě ve zprávách a komentářích ptali, zda nějaká ff na onu známou čtveřici bude, tak odpověď je ano, akorát spíše až někdy v lednu 😌