Sešla do poloviny schodů, kde se zastavila. Hleděla na své přátele, jež byli rozprostřeni po celé Společenské místnosti. Její oči těkaly z jednoho na druhého. Nebyla schopna se rozhodnout, za kterým z nich by měla jít. A pak to přišlo. Její pohled se automaticky přesunul na Nebelvíra, jež postával se skleničkou v ruce v rohu místnosti společně se svými čtyřmi spolubydlícími. Jeden z jeho přátel nemohl spustit oči ze zrzavé dívky. Brýlatý chlapec ostražitě pozoroval svého kamaráda s tmavším odstínem pleti, jako kdyby se o Ginny bál. Ron stále nespouštěl oči z dívky s nespoutanými vlasy, s níž se dřívěji toho dne pohádal. Neville se rozhlížel kolem sebe, jako kdyby na ono místo ani nepatřil. Dívka to připisovala tomu, že zde pravděpodobně nechtěl být. A nakonec sám Seamus se zdál ztracen ve svých myšlenkách.

Jako první si dívčiny přítomnosti všiml Harry. S poněkud lhostejným výrazem šťouchl loktem do chlapce s pískovými vlasy, aby jej na její maličkost upozornil. Jakmile Seamusovi oči dopadly na Hope, jeho tvář se okamžitě rozzářila. Tehdy brunetka sešla zbývající schody a došla rovnou ke skupince chlapců. "Ahoj." pozdravila je, načež poněkud nechápávě sledovala, jak si čtyři z nich vyměňují významné pohledy a co nejnenápadněji mizí. No, alespoň si to mysleli. Víc napadení už totiž být ani nemohli. "To bylo trapný." uchechtl se Seamus. "No, bylo to dost divné." uznala brunetka, u čehož pohodila hlavou. Jeden z pramenů jejích nezvykle krátkých vlasů se jí přilepil ke rtům, jež měla přetřené světlým leskem. "Počkej." zasmál se chlapec. Mezi ukazováček a palec pravé ruky vzal onen nezbedný pramínek a vrátil jej na jeho místo. Hope se lehce kousla do rtu. Chlapec přesunul svou ruku z jejích vlasů na její tvář. "Seamusi, přisahám, že jestli jí zlomíš srdce, tak ti zlámu každou kost v těle." ozval se hlas dívčiny černovlasé kamarádky. K brunetčině hrůze byl zesílený kouzlem. Jak se zdálo, Alice byla už v poměrně veselé náladě, což by vysvětlovalo její chování. Pozornost, jež se kvůli jejímu prohlášení upnula na dvojici mladých studentů, byla Hope velice nepříjemná. "Merline." povzdychla si. Seamus stáhnul ruku z její tváře, načež se začal smát jejímu zděšenému výrazu.

"Je ti jasné, že si teď budou všichni myslet, že spolu chodíme?" zeptala se vážně Hope stále se smějícího chlapce. "Mně by to nevadilo." zašeptal tiše. "Nevadilo by ti co?" nechápala brunetka. "Kdyby to tak bylo..." odpověděl nejistě chlapec, čímž dívce vyrazil dech. "Omlouvám se. To jsem přehnal. Vůbec jsem s tím neměl začínat." vychrlil ze sebe na jeden dech. "Ne, Seamusi. Nic se nestalo, jen..." Jen co? Zeptala se dívka sama sebe na otázku, na níž neznala odpověď. Takhle rozpolcená se už nějakou dobu necítila. Onen chlapec s pískovými vlasy jí přirostl k srdci. To nemohla popřít. Bylo to všechno ovšem moc rychlé. Za posledních pár měsíců se toho stalo příliš a ona netušila, co si s tím počít. Váhala. Váhala mezi možností zůstat sama nebo se posunout dál. Neměla však pocit, že by na to byla připravená. Když s Fredem uzavřela jakýsi mír, ulevilo se jí. Nebylo to však jen proto, že se konečně přestali hádat. Také doufala, že jednoho dne dostanou druhou šanci. Že by to třeba jednou mohli zkusit znovu. Začít od začátku. Od nuly. Na druhou stranu, to ještě neznamenalo, že by do té doby měla přestat žít.