Seděli vedle sebe. Dívka se hlavou opírala o jeho rameno. Do plic nasála chladný vzduch a poněkud vrustrovaně vydechla. Byli tu dost dlouho na to, aby dívka stačila alespoň z většiny vystřízlivět. "Já se tak stydím." zaúpěla. "A za co, prosím tě?" zrzek se k ní otočil čelem. "Hodně jsem vyváděla." "Ne víc, než já s Fredem. Jenže my to děláme běžně. Nepotřebujeme k tomu alkohol." Brunetka jej praštila do ramene. Netvářila se však naštvaně. Usmívala se. Chlapec ji pohladil po tváři. "Občas se potřebuješ uvolnit." mrknul na ní. Brunetka přikývla. Poposedla si ještě blíže k němu, aby mohla své rty přitisknout na jeho. Poskytovaly jí pocit jakési úplnosti. Jako kdyby celý svůj život nebyla celá. Jako kdyby byla úplná jen ve chvílích, jako byla tato. Nebelvír ji chytnul za pas. Přitáhl si jí do klína, zatímco ona mu ruce zapletla do vlasů. Užívali si vzájemnou blízkost. Zrzek jí hladil po bocích, jež odhalovalo krátké, bílé tričko s hluboký. výstřihem ozdobeným šněrováním.

Dívka se zatřásla, což chlapce donutilo se od ní odtáhnout. Podal jí svůj svetr, jež měl do této chvíle ležérně zavázaný kolem pasu. "Koukej si ho obléct." poručil jí. Brunetka nic nenamítala. Jednou rukou se opřela o jeho rameno, zatímco druhou jej stále hladila ve vlasech. Pohled svých oříškových očí upnula k obloze plné hvězd. "Stále nechápu, co tě na nich tak fascinuje." "Každá z nich toho zažila více, než si dokážeme představit. Znají naše osudy, sledují naše cesty, opatrují nás. Někteří k nim mají blíže než ostatní. Možná si to ani neuvědomují." usmála se s myšlenkou na Siriuse. "Každý z nás tam nahoře má svého ochránce." "Je nás ale hodně." "To jich také." odvětila dívka. "Navíc... Třeba má jedna hvězda více oblíbenců. Možná proto k některým lidem cítíme víc než přátelství." zamyslela se. "Jsme spřízněné duše?" nahodil chlapec s úsměvem. Brunetka nad tím protočila očima. Když se na něj podívala, došlo jí, že to myslel vážně. "Možná." přitakala. "To ale neznamená, že nás nic nerozdělí." popletla si s ním prsty a posmutněle se usmála. "To hvězdy neovlivní." ujišťoval jí zrzek. "Já vím, Georgi." přitakala. To záleží jen na nás.

A možná právě to jí děsilo nejvíce. Že kdyby se něco pokazilo, byla by to je  jejich chyba. Často lidé viní z konce vztahu druhé. Rodinu, přátele, tu holku z baru, nebo také osud. Říkají, že jim to nebylo přáno. Ale kdo jim to nepřál? To oni sami se vzdali. Jakmile se před ně postavila nějaká překážka, lekli se a utekli. Rozhodli se nebojovat, protože jim to přišlo marné. Jenže kolik páru si prošlo tím samým, a stále jsou spolu? Překonali to nejhorší. Postavili se tomu, co je chtělo rozdělit a nakonec se díky tomu stali silnějšími. Měli k sobě blíž. Drobná brunetka doufala, že přesně to bude jejich případ. Že přes všechny neshody a hádky, co jistě přijdou, najdou vždy cestu zpátky. Ze nakonec to budou zase oni dva. Spolu proti celému světu.

_______________________________________

Další kapitola vyjde zítra 😉

Budu ráda za hlasy, komentáře, váš názor 😛💞

💋🤗💖