Šlo o vše. Nebelvíři neklidně posedávali na tribuně a drželi palce členům jejich týmu. Zmijozelové na tom nebyli jinak, ačkoli nezapomínali k fandění přidat i nadávky na své protihráče. Mrzimoři a Havraspáři podporovaly své statečné spolužáky, kteří se snažili vyhýbat Zmijozelům, jak jen to šlo. Báli se. Měli k tomu dobrý důvod. Nebylo žádným tajemstvím, že studenti z koleje, jež měla ve znaku hada, byli nejen úskoční, ale takhle podlí a suroví. Drobná brunetka na tribuně trnula hrůzou, aby se jejím přátelům nic nestalo. Při zápase se Zmijozelem téměř vždy skončil někdo na ošetřovně. Bylo to děsivé, ale Zmijozelští už prostě byli takoví.

Kapitánka týmu jen tak tak stačila uhnout Střelci z druhého týmu, jež se do ní pokusil narazit. "Dělá si...!" zbytek Ronových slov zanikl v nespokojeném křiku všech Nebelvíru. "Proč to nikdo neřeší?!" rozčilovala se Hermiona. "Nemůžou zasáhnout, dokud se jí něco nestane." Dívka šlehla po Hope nevěřícným pohledem. "Na mě nekoukej, já to nevymyslela." bránila se okamžitě. V tu chvíli se hřištěm ozval dívčí křik. Hope s Hermionou pohlédly znovu na hřiště zrovna ve chvíli, kdy Katie sklouzla z koštěte a stačila se jej zachytit pouze jednou rukou. "Merline!" vyjekla Hope a vyskočila na nohy. Ucítila, jak jí kdosi chytil za rameno. Ani se po dotyčném neotočila. Nedokázala odtrhnout své oříškové oči od dívky, jíž akorát zpět na koště pomáhal zrzavý Odrážeč. Hned, jakmile se Katie znovu usadila na koštěti, obrátila se na chlapce s pískovými vlasy a lehce se pousmála. Byly to už skoro dva měsíce, co se jí vyhýbal.

Další várkou nadávek odměnili Zmijozelští další bod pro Nebelvír. Netrvalo však dlouho a byli to právě oni, kdo si připsal bod. "Potvory zelený!" zanadával Ron. Hope souhlasně pokývala hlavou. Surovost Zmijozelů se každou minutou stupňovala. S tím sílil i strach Nebelvíru o jejich přátele. Zápas se zdál nekonečný, síly vyrovnané. Odhodláním hráčům nedocházelo. Zatímco někteří už by to dávno vzdali, oni pokračovali dál. Jako kdyby ta hra znamenala vše. A pro některé studenty skutečně znamenala. Jednalo se o poslední zápas tohoto školního roku. Pro některé poslední zápas vůbec. Bylo těžké tomu uvěřit, ale bylo tomu tak.

Když už se zdálo, že to nikdy neskončí, Chytači obou týmů se vrhli plnou rychlostí k zemi. Pozorující zatajili dech. Byli tak blízko. Možná až příliš. Ve chvíli, kdy už se zdálo být jen otázkou času, že narazí, jeden z nich se vzdal, zatímco druhý ještě o metr sestoupil. Těsně nad zemí to vybral a pomalu přistál. Nikdo nechápal, co se děje, dokud mladý Chytač nezdvednul ruku nad hlavu. Mezi prsty svíral předmět, jež odrážel sluneční světlo. Zlatonka! Proběhlo dívce hlavou. Z tribun se nesl jásot, křik a pískání. Všem bylo jasné, že Nebelvír bude toho večera slavit, zatímco Zmijozel bude kopat kolem sebe. Porážku nebyl schopen přijmout. Každopádně neměl na výběr. Famfrpálový pohár patřil toho roku Nebelvíru. Na tom už nemohl Zmijozel změnit absolutně nic.

_______________________________________

Máte nějaký film, který vás inspiruje? Na který se podíváte vždy, když máte smutnou náladu nebo se cítíte sami? 🤔

Tak zase zítra u další kapitoly! 😉

💋🤗💖