"Měli bychom jít." zaslechla dívka hlas, jež nadevše milovala. Rozhlédla se po chodbě. Spatřila svou kmotru, jež akorát přikývla. Nebyli zde samy. Dohromady se tu nacházeli další tři jejich spolužáci. Netrvalo dlouho a skuoinka pěti studentů se vydala k soše Jednooké čarodějnice. "Dissendium." s těmito slovy poklepala zrzka hůlkou na hrb oné sochy. Jen, co to dořekla, v hrbu čarodějnice se objevil otvor, jímž se dalo vlézt dovnitř. "Aha." vydechla brunetka překvapeně. "Hustý, že?" "Hustý? Evansová, ty už mluvíš jako... To teď nebudeme řešit." potřásla Nel hlavou, načež se s prozbou v očích obrátila na Lily. Zrzka jí pochopila. "Ann, půjdeš první. Dole čeká James Potter. Řekneš mu, že po tobě sjedou po skluzavce ještě dvě děti a..." "Počkat. Ty jedeš taky." upozornila zrzku drobná Nebelvírka. "Ne, já  musím zůstat s teb..." "Ne, Lily. Ty musíš zůstat s Jamesem. Jasný?" Lily byla stále na pochybách. "Najdu Remuse, dobře?" "Chceš být s ním." pochopila zrzka. "Stejně jako ty s tím pakem, co na tebe tam dole čeká." přisvědčila brunetka, načež objala svou kamarádku. Společně pomohly vlézt do otvoru, jež se v hrbu vytvořil, mladé Havraspárce, jíž hned na to následoval neznámý chlapec a nakonec Gracie, jež těsně předtím objala Nel. Brunetka pohlédla do smaragdových očí. Byl čas se rozdělit. Hope se tvrdě kousla do rtu. Lily byla pro její matku to samé, jako pro ni Angelina. Vzor toho, jaká by chtěla být. "Já sama." upozornila zrzka Eleanor, když jí chtěla pomoci vlézt čarodějnici do hrbu. Drobná Nebelvírka přikývla. "Jdi už." pobídla ji Lily. Nel protočila očima nad její panovačností, načež se vydala směrem ke schodišti. Na chvíli se zastavila a pohlédla na sochu čarodějnice, v jejímž nitru akorát zmizela jedna z jejích kamarádek.

Následoval posun v čase o pár hodin zpět. Křik drásal uši drobné dívky, jež se akorát ocitla na místě, jež neznala. "Ale no tak." zaslechla posměšný smích, jež jí děsil až do morku kostí. "Snad bys nefňukala." "Carmen!" okřiknul ženu s šíleným úsměvem muž, jež stál opřený o zeď místnosti, jež sama o sobě byla děsivá. "Neprodlužuj to." Brunetka znuděně protočila očima. Její bratr se přemístil na místo, na kterém měl na svou sestru počkat. "Můj bratr nerad marní čas. Já si ale ráda hraju." zaculila se jako malé, nedočkavé dítě. "Miluju, když lidi křičí." mávla hůlkou, načež dívka, jež seděla na chladné kamenné zemi, vyjekla. Hope popošla blíže. Okamžitě se chytila za ústa. Nikdy nezažila takové zoufalství, jaké se zračilo v očích děvčete před ní. Světlé vlasy byly mastné, tělo samá modřina.. Blondýnce nemohlo být více, než patnáct let. "Mám ráda, když prosí o smrt." znovu mávla hůlkou. Ozvalo se křupnutí, následované křikem. "Ale ale..." zasmála se Carmen. "Bolí to?" Nastala mlha.

Temným lesem se ozýval dětský pláč. Drobná brunetka procházela mezi stromy. S každým krokem se jí šlo hůře. Slyšela křik o pomoc, prosby umírajících. Nikomu z nich nemohla pomoci a pak najednou... Prásk. Vedle ní se zhmotnily tři postavy v kápích. Poznala je. Sourozenci Brownovi kráčeli bok po boku a prohlíželi si tu zkázu. Zkázu, jež způsobili oni. To vše bylo jejich dílem.

Bledé ruce se opíraly o podlahu kabinetu. Jejich majitelka se snažila nevyzvracet to, co toho dne pozřela. "Jak... Jak jste mohli?" pohlédla do očí muže, jež na ní, k jejímu šoku, hleděl s obavami. "Nesnáším to. Nesnáším ty vidiny, ale tohle... Začalo to..." odmlčela se. První vidina se dívce zdála spíše dojemnou, než děsivou. Pak se cosi zvrtlo a ona nebyla schopna vstřebat do, čeho byla před malou chvílí svědkem. "Viděla si část mé minulosti, že?" Přikývla. Jednou rukou se chytila za žaludek, zatímco druhou se stále opírala o zem. Nepamatovala si, že by spadla ze židle. Zřejmě se to muselo stát během některé z vidin. Profesorka Přeměňování klečela vedle ní a konejšivě ji hladila po zádech. "Měla si pravdu." pohlédla brunetka na Caren, jež si rukama zděšeně zakrývala ústa. Tohle nechtěla. "Změnilo to můj pohled." vydechla těžce a pomalu se postavila. "Na všechno."