Ozvala se rána. Z krbu vystoupila hnědovlasá žena, jíž po pár vteřinách následoval muž, jehož vlasy byly dlouhé přibližně stejně, jako Hopeiny. Měl je rozpuštěné a poněkud rozcuchané. Rysy ve tváři měl ostřejší než brunetka, jež se z krbu vynořila jako před ním. Byl o něco vyšší, měl statnou postavu a na pravé ruce mu chyběl jeden článek u malíčku. Hope to nijak nepřekvapilo. Už se s ním setkala v jedné ze svých vidin. "Ahoj." pozdravila dívku mladá žena a pevně ji objala. "Minervo." kývla na pozdrav ženě, jež stála za dívkou. Ta pouze nesouhlasně mlaska a mávla rukou na znamení, že si přítomnosti dvojice všimla. Tomuhle chování Hope nerozuměla. Pokud si dobře pamatovala, Minerva měla Caren vždycky ráda. Dokonce jí na nějakou dobu poskytla azyl, než si ji k sobě vzal její nejstarší bratr se svou ženou. "Asi by ses měla posadit, Hope." zauvažovala žena. "To, co se ti chystám povědět, není nic příjemného." povzdychla si a lehce dívku pohladila po tváři.

Nebelvírka se posadila na židli. Minerva se přesunula za ní, jako kdyby ji chtěla chránit. Caren zaujala místo na židli naproti Hope, zatímco její doprovod se postavil po jejím boku. "Že tvá matka není McGonagallová, už jistě víš." začala opatrně Caren. Čekala, co jí na to Hope odpoví. Potřebovala vědět, jak moc toho dívka ví. "Byla Brownová." Žena překvapeně zamrkala. Tohle nečekala. "Jsme nějak příbuzné s Levandulí?" snažila se nedat na jevo svůj odpor. Tuto dívku neměla zrovna v lásce. Společně s její nejlepší kamarádkou se Hope zdály příliš upištěné. "Ne, to je jen shoda jmen." ujistila brunetku žena. "Jsi ale příbuzná s..." "S tebou a taky s Carmen." pokývala hlavou Nebelvírka. "Jo, to mi už tak nějak došlo." rukou si promnula spánek. "Kdo ještě je můj příbuzný?" uchechtla se. "Samozřejmě moji bratři." usmála se Caren. "Nejstarší Michael, mladší Mortimer..." ukázala na muže vedle sebe. "A Miles. Dvojče Carmen." dokončila dívka. "Nesmíme zapomínat na Cecil Brownovou, Michaelovu ženu. Mají společně syna, jež je o dva roky starší, než ty. A teď přijde to divné a zmatené." varovala dívku. "Cecil a Michael, jsou prarodiče tvé matky. Jejich syn a jeho přítelkyně Marcia, alespoň tedy doufám, že ona, jsou její rodiče." Hope se kousla do rtu. "Vy jste tedy... Matčina teta a strýc?" "Přesně tak. Je to šílené, že? Jsme jedna krev." mrknul na ní muž, jež se jí zdál naprosto bez emocí, až ji mrazilo. "Caren jsem znala odmalička, ale kde jste byl vy, celých šestnáct let?" chtěla vědět Nebelvírka. "Hope..." "V pořádku, Caren." ujistil svou mladší sestřičku dlouhovlasý obr. "Patnáct let jsem strávil v Azkabanu, dítě." Brunetka se rukou chytila za bok, v němž ji začínalo píchat. "Cože?" pípla sotva slyšitelně. "Zabil jsem desítky mudlů i čarodějů. Možná dokonce víc, než stovku. Nepočítal jsem to." pokrčil rameny. Žádná lítost. Nic takového. Nestyděl se za svou minulost. Bral ji takovou, jaká byla. "Proč? Co vám udělali?" nechápala. Srdce se jí svíralo. Minerva jí v povzbudivém gestu použila ruku na rameno. Snažila se jí připomenout, že je tu s ní. Že nenechá nikoho, aby jí jakkoli ublížil.

Drobná dívka nervózně mačkala lem svého svetru. "Nemuseli udělat nic. Stačilo, v jaké rodině se narodili. Byla jiná doba, dítě. A já byl Smrtijed." Při posledním slově sebou Hope škubla. "Je dobře, že z máš z toho slova respekt. Měla by ses bát, ale vyděšená mi nepřijdeš... Zabíjeli jsme mudli a čaroděje, který se nám nehodili. Zabíjeli jsme jednoho za druhým. Já i mí sourozenci. Až na malou Caren a Michaela. Ten se tomu vždy snažil vyhnout." v jeho hlase byl tentokrát znát obdiv. Obdiv ke staršímu bratrovi, jež přes riziko dokázal nakonec říct ne a skoncovat s tím vším. "Cecil nám do rodiny přinesla nepříjemný gen." vypadlo z něj při pohledu na dívku. "Jste obě tak mrňacé. Ty i tvá matka." "A vy zase vysocí." uchechtla se dívka. A v tu chvíli jí došlo, že jediným rozdílem mezi Eleanor a Carmen nebyla jen jizva na rtu, ale i jejich výška. "To je vše?" "Ne tak úplně." přiznala Caren a okamžitě zbledla. "Při bitvě, jež se v Bradavicích konala, a o které jistě víš, se toho stalo mnoho." Minerva se napnula a vrhla na ženu varovný pohled. Ta si toho ovšem nevšímala a pokračovala dál. "Tvá matka se shledala se svými strýci a tetou na jedné z chodeb." "Vím." přikývla Hope. Dospělí současně pohlédli na dívku s údivem. "Jsem jasnovidka, jestli to někomu nedošlo." připomněla jim s úšklebkem.

Těžce vydechla a prsty neklidně zatahala za lem svetru. Nerada vzpomínala na své noční můry či vidiny. "Viděla jsem vás." kývla k muži, jež jí nenaháněl tak velkou hrůzu, jakou by vrah jako byl on měl. "Rekl jste, že něco bude tajemství rodiny Brownů. Co to znamená?" "Tím jsem tvé matce slíbil, že neprozradím svým sourozencům ani nikomu jinému, kým doopravdy je. Stejně jim bylo jasné, že ať je to jakkoli, je to naše příbuzná. Naše krev. Ta podova nebyla náhoda. Všichni jsme to věděli." vypnul hrdě hruď. Ať byl jakýkoli, na svůj rod byl očividně pyšný. "Vaše sestra zabila ženu, po níž jsem dostala své druhé jméno." Mortimer se tím nezdál nijak překvapen. "Zabil ještě někdy někoho a potom toho litoval?" přesto, že se bála odpovědi věděla, že se zeptat prostě musela. Tato otázka by jí jinak nedala spát. Muž se ani nemusel zamýšlet. Odpověď znal. "Ne." odpověděl bez špetky studu. "Nikdy." On byl možná pyšný na krev, jež mu kolovala v žilách. Ale drobné brunetce, jež mu s odporem hleděla do očí, se hnusila.