Netrpělivé bušení na dveře donutilo ženu se rty staženými do úzké linky se zvednout z křesla a dojít otevřít. Jakmile se tak stalo, nezvaný host se vřítil do jejího kabinetu. "Stalo se něco?" zajímala se žena. "Stalo!" potvrdila dívka. "Naposledy, když jsem byla v Prasinkách, jsem potkala tetu Caren." "Co chtěla?" vyhrkla okamžitě Minerva. Snažila se tvářit klidně, ale Hope ji znala až příliš dobře. Její nervozita a obavy jí nemohly uniknout. "Prý mi musí říct něco o mé rodině..." "Na to nemá právo. Tohle měla udělat Eleanor..." "Ta je ale pryč! Nikdo neví kde a kdy se vrátí!" Pokud vůbec. Proběhlo jí hlavou. Na to ale v onu chvíli nechtěla myslet. "O tohle teď ale nejde." vydechla, aby se uklidnila. "Harry mi nedávno řekl, že tam viděl mojí mamku." Minerva nevzrušeně mávla rukou. "Spletl si jí s Caren." "To je právě to... Prý vypadala starší. Zdála se nemocná a když jsem mluvila s Caren, tak mi přišla v pořádku. Jen se bála. Řekla, že by ji mohli najít. Myslíš, že myslela..." "Carmen." přikývla žena. Jednou rukou se opřela o psací stůl a pomalu se posadila. "Tohle se nemělo stát." chytila se za hlavu. "Musíme jí napsat..." "Postarám se o to, Hope. Ty jdi na večeři." s tím vytáhla z šuplíku pergamen a brk.

"Tak to ne." zavrtěla dívka odmítavě hlavou. "Caren říkala, že když budu chtít znát pravdu o své rodině, mám požádat tebe. Prý jí napíšeš." "Je příliš brzy." namítla žena a pustila se do psaní. "Ne! Babi, já... Potřebuju to vědět." pronesla odhodlaně. "Nechápeš to." povzdychla si. "Příliš dlouho jsem čekala..." "Tvoje matka se své rodiny vzdala." Hope se uchechtla. "Nemám ten dojem. Teď už ne. Možná se vzdala části, ale pochybuju, že se vzdala všech." Minerviny svaly se napnuly. "Už jsem řekla. Běž na večeři. Tohle vyřídím sama." Hope naštvaně protočila očima a popošla ke dveřím. Ruku položila na kliku. Otevřít dveře však nedokázala. "Babi..." "Hope, jdi dolů a..." "Prosím!" skočila své babičce do řeči. Ta zaváhala. Nakonec si povzdychla a poklepala na židli vedle sebe. Dívka se bez váhání posadila s naklonila se tak, aby viděla na pergamen.

Medailon, jež jí visela na krku, svírala v dlani. "Kdy ho mamka přestala potřebovat?" zeptala se na otázku, jež jí proletěla hlavou. "V den, kdy jsem se podívala do očí té nejkrásnější bytosti na celém světě. Tehdy jsem věděla, že každý z nás má svou osudovou lásku a je mu souzeno pro ni bojová až do konce. Skrývá se v našich dětech." recitovala Minerva. "Tohle mi řekla, když jsem se jí ptala na to samé." Do očí brunetky se nahnaly slzy. Vyčítala si, že svou matku tehdy nevyslechla. Měla si to nechat vysvětlit. Ale ne. Ona potřebovala víc času. Co když už ji nikdy neuvidí a navždy si bude pamatovat, že když ji viděla naposledy, hádaly se? S tím by nemohla žít. "Běž se převléknout. Caren tu jistě bude brzy."