Hnědé vlasy stažené v culíku byly potřísněné krví. Pramínek rudé tekutiny stékal po bledé kůži až ke konci spodní čelisti, odkud dopadal na černou koženou bundu. Kapek krve bylo na oblečení mladé ženy nespočet. Ne všechny však patřily brunetce, jež ve své ruce křečovitě svírala dřevěný proutek, z jehož špičky vycházelo slabé světlo. Žena ani jedinkrát nepohlédla za sebe. Přesto, že věděla, že se v lese nenachází sama, nebála se napadení. Ještě aby ano.

Pokud bylo její cítění správně, nacházeli se zde ještě dva muži. Žena ve své mysli jasně viděla jejich tváře. Šlo o může, jež znala dlouhá léta. Byli to jedni z jejích nejbližších přátel. Hluboko uvnitř své mysli cítila, jak jednomu z nich postupně ubývají síly. Musela jej zachránit. Nemohla o něj přijít. Nemohla přijít už o nikoho. Avšak čas neúprosně utíkal a nehodlal zpomalit. Přivřela oči a ve své mysli se na své dva kamarády plně soustředila. Ucítila nepříjemný tlak v hrudi. Tlak, jež symbolizoval otevřenou ránu, donutil brunetku zastavit a zalapat po dechu. "Jamesi." zašeptala sotva slyšitelně, načež se rozběhla, jak nejrychleji mohla k místu, kde tušila, že by tmavovlasého muže mohla najít.

Nyní už to ovšem nebyl jen jeden z nich, z koho unikal život. Hnědovlasá žena cítila, že se blíží konec. Umírali. Oba dva. Cítila jejich přítomnost v lese. Byli až příliš daleko od sebe. Neexistoval způsob, jak by se k nim oboum mohla dostat v čas. Na tomto místě byla jednou v životě. Neznala jej dost dobře na to, aby se přemístila k jednomu z nich a hned na to k druhému. Na záchranu obou už neměla čas. To byl také ten důvod, jež na okamžik zastavila. Musela si vybrat. Musela rozhodnout o tom, kdo bdue žít a kdo zemře.

"Hope." zaslechla dívka vystrašený hlas. "Co se stalo?" zeptala se zmateně. "Vůbec si nevnímala. Málem si upadla." Brunetka si povzdychla. Tohle se nemělo stát. Ne teď, když byla ještě s Seamusem. Nesměl vědět, kým je. "Trochu se mi zatočila hlava." zalhala. "Možná bychom měli zajít na ošetřovnu." navrhnul chlapec, ale to Nebelvírka okamžitě zamítla. To, že je někdo jasnovidka, není nemoc, která by se dala vyléčit. "To je zbytečné, Seamusi. Jen si už půjdu lehnout." s tím se vymanila z jeho sevření a zamířila ke schodům. "Neutíkej mi." zastavil ji hlas, jež slyšela o poznání radši. "Co si viděla?" zeptal se zrzavý chlapec s obavami. "Něco, co nás zasáhne. Mě, tebe, naše rodiny. Všechny naše nejbližší." tvrdě se kousla do rtu. "Není cesty zpět, Georgi. Mamce se podařilo zabránit tomu, aby bitva měla tak šílený dopad, jak měla mít. Ale nezábranila celé válce. To, co zažili naši rodiče, to nebyl konec. Ten nastane až teď."

_______________________________________

Docela bych ocenila více volného času, abych mohla dokončit všechny série, co mám rozepsané a konečně se posunout dál 🙄💙

💋🤗💖