"Jak dlouho že to trénují?" zeptal se Nebelvír, jehož Hope neznala jménem. "Vždyť minulý rok byl tým skoro stejný, ne?" přidal se k němu další. Brunetka se je snažila ignorovat a soustředit se na knihu, jež právě četla. Předchozího dne jí ji přinesl Harry od Hagrida. Podle něj by se dívce mohla při jejím studiu hodit. Čarodějka otočila stránku a hlavu soustředěně naklonila na stranu. Její mysl zaplavily informace o kouzelných tvorech, jimiž byla kniha nacpaná k prasknutí.

Jemný fotek na rameni přivedl dívku zpět do reality. "Ahoj Seamusi." pozdravila chpace, jež seděl řadu nad ní. "Ahoj. Jak jim to jde?" Brunetka místo odpovědi kývla hlavou k nebi. "Moc ne." pochopil světlovlásek. "S Ronem a Harrym jsme ráno mluvili s dvojčaty. Prý mají nějaký nový vynález." Hope protočila očima. "Tak to už ti pitomci pravděpodobně sehnali, co potřebovali." uchechtla se. "U Taškáře neměli cosi, co kluci nutně chtěli. Proto tehdy tolik vyváděli." vysvětlila nedávno divadélko, jež v Prasinkách předvedli její kamarádi. Chlapec se zasmál a chápavě pokýval hlavou. Tohle bylo dvojčatům podobné.

Hřištěm se rozlehla píšťalka černovlasé dívky, jež vypadala naprosto zmoženě. Zbylí členové Nebelvírského týmu na tom nebyli jinak. "Už končí?" podivila se nějaká dívka. "Divíš se? Stejně to už nedoženou." ozval se další Nebelvír. To je důvěra. Pomyslela si Hope. Sama však musela uznat, že na to, že tohle byl poslední trénink před sobotním zápasem s Mrzimozem, bylo to poněkud slabé. "Chtěl jsem se tě zeptat..." "Počká to?" skočila dívka Nebelvírovi s pískovými vlasy do řeči. "Co? Jo, jasně." pronesl poněkud smutně. To Hope ovšem nepostřehla. Vstala ze sedačky a zamířila rovnou na hřiště. "Hej!" křikla nad zrzka, jež pomalu ležel na koštěti. Líně otočil hlavu jejím směrem, ale nic neřekl. "Co se proletět?" navrhla, aniž by se nad tím příliš zamýšlela. Zdálo se to jako dobrý nápad. Ovšem jen do chvíle, než to vyslovila nahlas.

Létání se jí každou chvíli začínalo líbit víc a víc. Stále nechápala, co na tom ostatní vidí, ale i tak si to dokázala alespoň trochu užít. Rukama objímala zrzavého chlapce kolem pasu, zatímco hlavou se opírala o jeho záda. S úsměvem hleděla na výhled, jež jí jejich současná výška nabízela. "Kéž bychom se nemuseli vracet." dolehl k ní zrzkův hlas. "Trápí tě něco?" Chlapec si povzdychnul. "Každýho něco trápí." odpověděl vyhýbavě. Bylo jasné, že o tom nechce mluvit. Hope jej nehodlala nutit. Jednou rukou se chlapce pustila a sotva znatelně ho pohladila po zádech. "Možná, že musíme přistát, ale nikdo netvrdí, že se sem nahoru zase nemůžeme brzy podívat." usmála se. Nebelvír se na ni otočil s nadějí v očích. "To bych rád." "Já taky." přiznala Hope. Zdálo se to zvláštní. Možná dokonce nemožné. Ale přesto, že se celé ty roky létání vyhýbala, nyní se tam nahoře cítila jako doma. S ním se cítila jako doma.

_______________________________________

Ach jo. 😟 Na komentáře musím odpovídat minimálně na třikrát. Načíst příběh, abych mohla pokračovat v psaní, trvá poměrně dlouho, po vydání kapitoly se mi ukazuje, jako kdyby vydaná nebyla...

Jsem z toho docela rozhozená 😬 mrzí mě to, protože vím, že dřív to tak nebývalo. Snad se to při další aktualizaci zlepší. 😔

Chtěla bych se jen zeptat, zda i někdo z vás má podobné problémy. 😰

💋🤗💖