"Chci jim pomoc najít mamku." dořekla Hope. Nehodlala se pouštět na hon za uprchlými Smrtijedy. "To může počkat. My tě potřebujeme nutněji. Ty zrůdy se musí vrátit do svých cel." "A má rodina domů." odporovala muži. "Zřejmě nechápeš, jak důležité je, aby..." "To vy to nechápete, pane. Nebo to spíš nechcete pochopit. Chci najít svoji mamku. A taky Siriuse a Jamese. Nějací Smrtijedi mě momentálně nezajímají." otočila se na růžovlásku. "Pomohu vám s jejich hledáním, Nymfadoro." "Tonksová." opravila ji automaticky dívka. "Prosím?" "Tonksová. Žádná Nymfadora." "Ach tak." přikývla brunetka a rozešla se k dívce, jíž hodlala věnovat svůj drahocenný čas. Byla pevně rozhodnutá, že pomůže Tonksové. Rodina pro ní byla na prvním místě.

Stačila ovšem jedna jediná otázka, aby začala pochybovat. "Co by udělala tvá matka?" Věděla, že se jí tímhle Alexander snaží přemluvit, aby pomohla právě jemu. Hope se nemusela ani zamýšlet nad tím, co by udělala Eleanor. Věděla to. Zvolila by tak, aby zachránila co nejvíce životů. Stejně, jako si nakonec vybrala Hope. Pokud někoho musela obětovat, rozhodla se obětovat sebe.

A tak se také stalo, že zbytek dne strávila daleko od Bradavic na místě, jež jí nahánělo husí kůži. Většinu času, jež na onom místě strávila, promlčela. Obvykle jen kývala, nechala se vodit z místa na místo a vyvolávala vidiny. Ne vždy ovšem byla úspěšná. Přesto, že Alexander nebyl stoprocentně spokojen s výsledky, smířil se s tom. Bylo to více, než do té chvíle měl. Zbývala poslední cela, do níž se měla podívat a pak už se mohla vrátit do školy čar a kouzel. Tentokrát to bylo jiné. Její srdce začalo tlouct rychleji, mysl zaplavil strach. Tuhle celu znala. Věděla to. Jistě. Patřila ženě, jež byla z rodu Brownů. Tehdy Hope poprvé nepochybovala o tom, že s onou Smrtojedkou sdílí jednu krev. Cítila jasně stopy, jež zde po sobě žena zanechala. Vnímala její zlost, nenávist, touhu po pomstě. Možná, že právě tohle byl jeden z důvodů, proč o ní nebyla schopna vyvolat žádnou vidinu.

Do Bradavic se vrátila psychicky vyčerpaná. Potřebovala utišit. Někoho, kdo by ji obejmul a nepustil. Držel ji tak dlouho, jak jen by potřebovala. Jakmile vešla do Společenské místnosti své koleje, nepřemýšlela nad tím, za kým by měla jít. Věděla. Vyběhla proto schody vedoucí k chlapeckým ložnicím, našla pokoj, jež obývali studenti sedmého, posledního ročníku a bez zaklepání do něj vstoupila.

"Hope?" oslovil ji překvapeně zrzek, jež se rozvaloval na jedné z postelí. Dívka nic neřekla. Hleděla přímo před sebe, na dveře, jež se akorát otevřely. Stál v nich druhý chlapec, jež byl tomu prvnímu neskutečně podobný. Na pohled vypadali stejně, ale Hope přesně věděla, který je který. Tehdy si to ani neuvědomila, ale cítila. Cítila, že jeden z nich pro ni znamená o chloupek víc. Že jí je bližší. "Stalo se něco?" zeptalo se dvojče, jež stále ještě leželo. Jeho bratr se na nic neptal. Přešel přes pokoj a beze slova si drobnou brunetku přitáhl do náruče. Svíral ji tak pevně, až se dívka bála, že jí rozmačká. Nic však nenamítala, protože to byl přesně ten pocit, který potřebovala.

_______________________________________

Tak jsem zpět! Do půlky září neočekávejte zázraky 😬 budu pořád v práci, takže nebudu moc stíhat. Budu se však snažit vydávat co nejčastěji. 😉

💋🤗💖