Oříškové oči se zděšeně rozhlížely kolem až do chvíli, kdy dopadly na postavu ženy, jejíž tvář zdobil úšklebek, jako kdyby věděla něco, co jí donutilo se i na takovémto místě tvářit klidně. Hope přistoupila blíže k ženě, jejíž tvář důvěrně znala. Poklekla těsně vedle ní a důkladně si ji prohlížela. Byla pohublá, bledá, rty popraskané, nehty zlámané. Její oči byly chladné, bez špetky laskavosti. To už dívka ale věděla ze své poslední návštěvy tohoto místa. Carmen se od té doby přeci jen trochu změnila.

Celou se ozval šílený smích. Brunetka sebou vyděšeně trhla dozadu, až přistála na chladné, špinavé podlaze. Rychle vyskočila na nohy. Všimla si, že oči její dvojnice se upínají k oknu. Dívce přišlo, jako kdyby se zastavil čas. Šum moře utichnul. Jediné, vo slyšela byl smích, z něhož měla pocit, že se jí rozskočí hlava. A pak to přišlo. Do malé tmavé cely se nahrnulo světlo, jež během pár okamžiků zase zmizelo. Hope doběhla k oknu s mřížemi. Její čisté a laskavé srdce vynechala jeden úder, než se divoce rozbušilo strachy.

Temné místo, na němž se právě nacházela, se rázem stalo ještě temnějším. Její srdce divoce bušilo, zatímco její oči bloudily po stovkách osob v černých hábitech, s maskami na tvářích. Smrtijedi. Prudce se otočila, aby viděla na Carmen. Její tvář zdobil úšklebek. Stále se ještě pochechtávala. Brunetka netušila, co si o tom všem má myslet do chvíle, než se ozvala rána, znamenající výbuch. Hope ustoupila stranou těsně předtím, než se rána ozvala znovu. Tentokrát mnohem blíže. Takhle to slo ještě několik nekonečných minut až do chvíle, než se za mřížemi okna v Carmenině cele mihla tmavá postava. Žena odvrátila pohled od mříží a rukama si zakryla hlavu. Hope v rychlosti udělala to samé. Ona však nebyla hmotná. Jí žádné nebezpečí nehrozilo.

Rána oznamující výbuch se rozlehla celou. Zeď s mřížemi místo okna se rozletěla na všechny strany. Několik jejich úlomků zasáhlo obyvatelku cely, zatímco Hope pouze proletěly. Do místnosti vsoupily dvě postavy, jež mezi sebou podepírali vychrtlé tělo muže. Carmen se vyškrábala na nohy a s něčím, co by se dalo považovat za obavy, v očích, se vrhla k nim. "Se-stro." dostal ze sebe muž, než byl před pár okamžiky vězněm stejně, jako Brownová. "Co ti to ta mrcha udělala?!" štěkla a kostatnými prsty přejela po popelavě bílé tváři. "Za tohle ji zabiju." zašeptala skoro až něžně. "Ať u toho trpí." "Neboj se, bratříčku." ušklíbla se. "Bude. A to velice brzy." pohlédla na Smrtijedy, jež podpírali jejího příbuzného. "Je čas připomenout světu, že Smrtijedi ještě neumřeli." zavrčela, načež se chytila ruky, jež jí nabídla osoba s tváří skrytou za maskou. Hope ještě zaslechla, jak se Carmen hlasitě směje, zatímco z venku k ní doléhalo hřmění. Následovala rána a Smrtijedi byly pryč. Brunetka doběhla až k místu, kde byla rozbořená zeď. Bouřka, jež nad Azkabanem ještě před chvílí vládla, byla pryč, stejně jako většina vězňů z Azkabanu. Byli volní.