"Ahoj." pozdravil mladík dívku, jež seděla na tribuně. Stál o řadu sedadel níž a prohlížel si její zasnění výraz, jež se rozplynul ve chvíli, kdy na ní promluvil. Okamžitě zvedla oči od svého skicáku a mile se na něj usmála. "Ahoj, co ty tady?" zeptala se. "Přišel jsem se podívat, jak jim to jde." kývl hlavou ke členům týmu, kteří se právě rozlétavali. "Jsou skvělí, jako každý rok." usmála se dívka, jež byla o rok starší než chlapec. Aniž by sklonila hlavu ke skicáku, nechala svou ruku, aby po papíře vedla tužku. "Hope?" oslovil ji mladík s pískovými vlasy. "Hm?" "Co to kreslíš?" "Cože to?" podivila se dívka a překvapeně pohlédla na svůj výtvor. "Merline." vyslovila dvojice současně.

Zatímco jeden z nich zněl vyděšeně, druhý uznale. Hope na rozdíl od chlapce ani nepadlo zabývat se nad tím, jak precizně je onen obraz vyveden. "Tohle se už dlouho nestalo." zašeptala dívka. "Cos říkala? Neslyšel jsem tě." "Nic... Já jen... Už dlouho jsem nekreslila." Nebelvír přikývl. Unikal mu však pravý význam dívčiných slov. Hope poukazovala na neobvyklost těchto obrázků, jejichž schopnost měnit se v realitu ji děsila. Nervózně se kousla do rtu a v rukách pevně sevřela papír s věštbou. Její o rok mladší spolužák k ní natáhl ruku, jíž jí stiskl rameno.

Onu scénu pozoroval jeden z Nebelvírských Odrážečů. Křečovitě svíral v rukách koště a poněkud nevrle na dvojici Nebelvírů hleděl. "Hej! Weasley!" křikla na chlapce kapitánka týmu. "Přestaň žárlit na Lupinovou a Finnigana a koukej začít něco dělat!"

Angelinin hlas donutil Hope zvednout hlavu k obloze. Její pohled se střetl s tím zrzkovým. Odrážeč pohotově odvrátil tvář, ale i přesto si dívka stačila všimnout, že zčervenal. Naštvaný pohled vrhla na svou kamarádku. "Hleď si svého Johnsonová!" zasmála se, když na ní černovláska vyplázla jazyk. Jakmile ovšem sklopila hlavu, opět zvážněla. "Stalo se něco, Hope?" "Ne, Seamusi." zavrtěla hlavou a falešně se pousmála. Zatím.