"Co si té holce provedla?" uchechtla se blonďatá dívka, když podala drobné dívce bílý kus oblečení, jež vytáhla ze skříně. "Líbí se jí Sirius." odpověděla jí brunetka. "Ach tak. Žárlí." zasmála se blonďatá dívka, zatímco se její kamarádka převlékala. "Není to trochu moc?" zapochybovala brunetka. "Možná. Ale pokud ta čůza žárlí, tak ať si to vyžere se vším všudy." Dívka se uchechtla. "A Remusovi se v tom budeš taky líbit..." dodala nevinně blondýnka. "Sam!" zasmála se brunetka a praštila svou kamarádku do ramene. "No co! Už se těším, až vám půjdu za družičku." Pokojem se ozvalo povzdychnutí. "To je ještě ve hvězdách." "Nechceš se vdávat?" "Jistě, že chci. Ale není ještě moc brzy?" "Elly, tohle si opravdu myslíš?" Brunetka zavrtěla hlavou. "Tak čeho se bojíš?" naléhala Sam. "Aby už nebylo pozdě..." povzdychla si. Blondýnka si nemohla nevšimnout jejího zoufalého výrazu, a tak k ní přistoupila a pevně ji objala. "Možná by to měl vědět. Možná bys mu to měla říct." Při těchto slovech se drobná dívka napnula. "Nemůžu, Sam. Jestli je tohle můj osud, tak tomu nelze zabránit. A i kdyby... Tohle po nikom nemůžu chtít. Je fér, abych to byla já. Copak to nevidíš? Vy jste se v této době narodili. Já ne. Byla jsem pro vás jen cizí holka. Možná mi bylo souzeno se s vámi spřálelit proto, abych vás svedla dohromady. Ukázala vám, jak moc máte vy a Poberti společného. A možná je mým osudem vám dát možnost žít život, jaký si přejete, jaký si zasloužíte." "Nemusíš se pro nás obětovat... Vždyť..." v blondýnčiných očích se leskly slzy. "Já vím, že nemusím." šeptla brunetka. "Ale přesto to udělám."

Nebelvírská věž byla obklopena temnotou. Kolem sedmé hodiny ranní však z jednoho okna pronikalo ven světlo svíček. Do jedna z Nebelvírských studentek rozsvítila, aby mohla pohlédnout na svou drobnou kamarádku, jež se právě probudila ze snu, jež jí zavedl do minulosti. Tyhle cesty ji už začínaly unavovat.

S povzdychem se posadila. "Jak je ti?" zeptala se jí starostlivě Katie. Hope pouze pokrčila rameny. Někdy nejsme schopni vyjádřit, jak se vlastně cítíme. Možná nám chybějí ta správná slova, možná pro to slova ani neexistují, nebo sami nevíme, jak se vlastně cítíme. "Co ses dozvěděla?" "Máma před tátou něco tajila. Nejspíš tehdy byli v posledním ročníku." "Hlavně se hned neboj. I páry mají tajemství." "Jenže tohle je jiné." trvala na svém brunetka. "V čem?" "V tom, že před ním nikdy nemilovala. Byla uzavřená do sebe. Hubená, zlomená, nešťastné a především sama." rozhodila dívka rukama. "Díky němu získala přítele, který na ni nenaléhal. Držel si své tajemství a jí nechal to její. Stál při ní i v tom nejhorším. Nikdy na ní nezanevřel. Všechno zvládli společně. Díky nemu nebyla nikdy sama. Ani na starosti bolest, ale ani na život jako takovej." Katie jí trpělivě poslouchala. "Bez něj by v době, do které se dostala, byla ztracená. Pořád by byla cizinkou. Bez něj by byla nic." "Tomu se říká práva láska." okomentoval to její kamarádka. Hope přikývla. "O to horší je, že mu to neřekla." "Že mu neřekla co?" nechápala Katie. Brunetka upřela pohled svých unavených očí z okna. "Že má zemřít."

_______________________________________

Dneska poměrně pozdě, ale dřív jsem to nestihla. 😅

💋🤗💖