Není slušné vcházet někam bez zaklepání, to si Hope moc dobře uvědomovala. Přesto však rovnou vzala na kliku a vstoupila do pokoje. Slušnost prostě občas musí stranou. Ani ji nepřekvapilo, že se v pokoji nachází pouze jedna dívka. Byla za to nesmírně vděčná. Nikdy Hermioniny spolubydlící neměla v lásce. A ani zdaleka nebyla jediná.

Hnědovláska ležela na posteli, z drdolu jí vylézaly neposlušné pramínky, líčení měla rozmazané, oči rudé od pláče. Její štíhlé tělo se otřásalo vzlyky, zatímco ona se choulela v klubíčku. Šaty, jež na plese působily elegantně byly nyní pomačkané. "Hermiono." oslovila dívku její starší spolužačka, když zavřela dveře. "J-Jdi pr-pryč!" vzlykla Hermiona v odpověď. "Nikam nepůjdu." s tím se posadila na kraj její postele. Rukou jí odhrnula u tváře uvolněné pramínky. Jemně ji pohladila po tváři a mile se na ní usmála. Nic neříkala. Pouze tam jen tak seděla a čekala. Nevěděla, na co čeká, nebo zda se dočká alespoň nějaké reakce. Přesto čekala.

Trvalo dlouhou chvíli, než se Hermionin dech uklidnil a ona pomalu přestávala vzlykat. "O-On..." zadrhla se. Hope chytila dívku za bradu a donutila ji, podívat se do jejich oříškových očí. Zhluboka se nadechla a poté vydechla. Hermiona to po ní zopakovala. "On... Nechápu, proč se na mě tak zlobil. Vždyť... Co jsem měla dělat? Viktor mě pozval a já... Jasně, že bych radši šla... Ale když mě nepozval tak... Nechtěla jsem jít sama a navíc... Všichni jej mají hloupého ale on je přitom pozorný a... Líbí se mi, že se o mě opravdu zajímá... Chápeš jak to myslím, že?" zeptala se nejistě. Brunetka přikývla. Divila se, že se v Hermionině vyprávění neztratila hned na začátku. Nějakým zázrakem se ovšem zvládla. A co víc... Chápala ji.

Nabídla dívce pomocnou ruku. Ta ji přijala. S pomocí Hope se posadila. "Myslím si, že moc dobře víš, proč se Ron zlobí." Dívka mávla rukou. "Teď ho okouzlila ta puťka." "Puťka?" uchechtla se Hope. "Jo, Fleur, nebo jak se jmenuje." "Ach tak. Šampiónka Krásnohůlek." Hermiona přikývla. "To bude jen chvilkové poblouznění." ujistila ji drobná brunetka. "Myslíš?" Ta nejistota v jejím hlase Hope zaskočila. Tohle nebyla ta hrdá Nebelvírka, kterou znala. Tohle byl jen její odraz. Momentálně byla vyčerpaná a... Zlomená. Co všechno s člověkem láska neudělá... "Jednou na tuhle chvíli budeš vzpomínat. Tipuju, že po Ronově boku." Hermiona se zamračila. "Nejsem si jistá, že bych s ním vydržela celý život." "A kdo by to vydržel?" povytáhla brunetka obočí, načež dívky propukly v upřímný smích.

Někdy i taková špetka veselí stačí, aby se ulevilo trpící duši. Než Hope nechala Hermionu samotnou s jejími myšlenkami, pomohla jí z šatů a ujistila ji, že kdyby dalšího dne nechtěla sedět u snídaně s Ronem, může si sednout k nim. Doufala však, že to nebude nutné. Někteří lidé patří k sobě. Tak to prostě je. Nezáleží na tom, jestli pouze jako přátelé nebo partneři. Jsou si souzeni a odpor je marný.

_______________________________________

Tento víkend pravděpodobně nebudou vycházet kapitolky... 🙄

💋🤗💖