Těžkou knihou udeřila chlapce do zad. "Chceš mi vyrazit dech?" zeptal se jí chlapec zamračeně. "Ano!" odpověděla mu rázně dívka. Neměla nejmenší tušení, jak se v takovou chvíli zachovat. Musela uznat, že jí to nebylo nijak nepříjemné. Právě naopak. Byly chvíle, kdy se s tímto chlapcem cítila dobře. Chvíle, kdy jí přišlo, že je někým výjimečným. Přesto, že jí všichni stále říkali, jak moc nadaná a chytrá je, ona si tak nepřišla. Až díky němu. Když byla s dvojčaty, měla nutkavou potřebu je nenávidět. Když však byla sama s tímto zrzkem, bylo to jiné. Jako kdyby se v ní něco zlomilo a ona jej najednou viděla jako jinak. Dokonce se přistihla, že jej občas považovala za svého kamaráda. To pro ní bylo více než šokující zjištění.

"Pusť mě!" vyjekla dívka a znovu jej udeřila do zad. "Vážně?" zeptal se jí chlapec. "Teď tě mám pustit?" Dívka pohlédla na zem a zjistila, že právě stoupají po schodech nahoru. "Ne." pípla. Byla si až moc dobře vědoma toho, že kdyby jí v tuto chvíli nešikovně pustil, čekal by ji ošklivý pád. Raději sebou proto nemlela. "Tak je hodná." pochválil ji zrzek a lehce ji plácl přes zadek. "Georgi!" vykřikla pobouřeně Hope. "Neházej sebou." napomenul ji chlapec. "Dobře, hlavně mě nepouštěj." požádala jej nervózně. "Nepustím tě." ujistil ji chlapec. "Tím bych mamce zajistil jízdenku do Azkabanu." uchechtl se. "Pořád nám říká, že na tebe máme dávat pozor. Že ti máme být staršími bratry, které si nikdy neměla. Kdyby ses zranila, pravděpodobně by mě přerazila. No, raději nechci vědět, co by provedla, kdybys utrpěla mojí vinou." pokroutil zamyšleně hlavou. "Molly je skvělá." "To Eleanor taky." Přesto, že ji chlapec nemohl vidět, přikývla. "Jo, jen mám občas pocit, jako kdyby mi nerozuměla." Zrzek se uchechtl. "Vítej v mém světě."

Muselo to být těžké. Tolik dětí, tolik sourozenců. Hope byla jedináček. Nikdy se o pozornost svých rodičů nemusela s nikým dělit. Nevěděla, jaké to je, když se věnují někomu jinému a ne vám. Molly s Arthurem své děti milovali, o tom nebylo pochyb. Měli však málo času. A spoustu očekávání. Mladší sourozenci se měli vyrovnat starším. A také se o to kolikrát snažili. Ron doufal, že se jednou stane Prefektem nebo kapitánem Famfrpálového týmu. Chtěl se vyrovnat svým třem nejstarším bratrům. Za to Fred a George? To byla kategorie sama o sobě. Šli si za svým. Nezajímalo je, že si ostatní myslí, že to, po čem touží je příliš vzdálené. Jako by je každé to nedokážete motivovalo dřít ještě víc. Šli si za svým snem a za to je dívka obdivovala. Nezáleželo jim na tom, co si myslí ostatní. Jí ano. Příliš se bála, že někoho zklame. Lidé v ní věřili. Podporovali ji, pomáhali jí a doufali, že jednou dosáhne velkých věcí. Jenže, co když na to neměla?

"Tak jsme tu." prohlásil po chvíli chlapec a zastavil. Postavil dívku na nohy. Stáli před obrazem Buclaté dámy. "Já ale musím do Velké síně. Říkala jsem ti, že jsem tam nechala hůlku." povzdychla si. Zrzek vytáhl cosi ze své kapsy. V tu chvíli jej Hope probodla nenávistným pohledem. "Vážně?" promluvila naštvaně. "Snad se nezlobíš." škádlil ji chlapec. "Ne, Georgi, nezlobím se. Já soptím." z ruky mu vytrhla svou hůlku, pronesla heslo a během pár vteřin zmizela ve Společenské místnosti.