"Tak jo. Klídek. Jednou si to už zvládla." hnědovlasá dívka se zhluboka nadechla. Vzala za kliku a otevřela dveře. S poznámkovým blokem vstoupila do místnosti se spoustou křesel a několika pohovkami. Jakmile tak udělá, pohledy všech přítomných se na ni obrátily. Bude legrace. Pomyslela si dívka při pohledu na různorodou skupinu. Křesla a sedačky zde stály v půlkruhu až na jedno jediné. To bylo postaveno tak, aby postava, jež na něm seděla, viděla na všechny přítomné. Hnědovláska se na ní posadila a na všechny, jež se v této místnosti nacházeli se usmála.

"Ten, kdo tu byl minule už ví, že mám několik pravidel. Nebudete mi skákat do řeči. Žádám vás o upřímnou odpověď. Odpovídat budete jen ten, kdo je tázán, jasné?" když si podmínky určovala posledně, byli všichni přítomní o rok mladší než ona. Nyní však mluvila i s dospělými.

Když všichni přikývli, připravila si své otázky a začala. "Jako první se ptá slečna barca005. Začneme s Hope, dobře?"

Drobná dívka nejistě přikývla, čímž si vysloužila povzbudivý úsměv od své matky.

"Dobrá. Jaký máš vztah se svými rodiči?" zeptala se autorka.

"To je složitější. Mám je moc ráda, ale... Vždycky jsem si byli blízcí. Teď mám ale pocit, jako kdybych o nich vůbec nic nevěděla." odpověděla popravdě. Do očí svých rodičů se pohlédnout neodvážila.

"Co cítíš k Georgovi?" položila autorka další otázku, při níž dívka vyvalila oči.

"Je to pitomec. To s mým skicákem..." "Hope, nevyhýbej se otázce." napomenula ji autorka klidně. Brunetka se kousla do spodního rtu. "Znám ho odmala. Rozčiluje mě to, jak se chová a..." "Hope." usmála se na ní autorka. Brunetka si povzdychla. "Nevím..." šeptla. Dívka, jež pokládala otázky musela uznat, že i to je odpověď.

"A co cítíš k Fredovi?" zeptala se. Na to brunetka pokrčila rameny. "Kdyby to nebyl idiot, mohli bychom být přátelé." "Hope!" okřikla Eleanor svou dceru. "Já a idiot?" zamračilo se jedno z dvojčat.

Autorka protočila očima. "A co Nathan? Co cítíš k němu?" položila rychle další otázku. "Přijde mi až moc... Nevím jak to vysvětlit. Chápu, že respektuje pravidla, ale všeho moc škodí. Nejsem si jistá, jestli bych se na něj jako na kamaráda mohla spolehnout."

"Co bys chtěla dělat za práci po škole?"

"Lékouzelnici, jako mamka. U svatého Munga. Akorát bych chtěla pracovat v prvním patře, kde jsou případy zranění kouzelnými tvory." odpověděla Hope s úsměvem. O svém vysněném povolání mluvila ráda.

"Co cítíš k Percymu?" zeptala se autorka bez okolků.

Jedno z dvojčat se nervózně ošilo. "Mám ho ráda." usmála se dívka na chlapce. "Je to můj dobrý kamarád."

" Z čeho budeš skládat NKÚ?"

"Astronomi, Péče o kouzelné tvory, Formule, Obrana proti černé magii, Jasnovidectví, Bylinkářství, Dějiny čar a kouzel, Lektvary a... To je všechno." odpověděla drobná brunetka. "Miláčku nemáš náhodou..." "Jasně, ještě Přeměňování." uchechtla se dívka, nad čímž její matka nechápavě zavrtěla hlavou.

"Děkuji ti, Hope. Dále tu mám otázky na tebe, Eleanor." oslovila dívčinu maminku. "Stýská se ti někdy po době, do které jsi se narodila?"

"Jistě." odpověděla žena a stiskla ruku svého manžela. "Stejně, jako se pozůstalým stýská po jejich blízkých. Vím ale, že tohle je má doba."

"Chybí ti hodně Roxy?" zeptala se autorka. Hope se narovnala v křesle a pohlédla na Eleanor.

Drobná žena přikývla. "Chybí nám všem." promluvila tiše s pohledem upřeným do oříškových očí své dcery.

Autorka se kousla do rtu. Bolest, jež položená otázka se zračila nejen v očích blonďaté, hnědovlasé a zrzavé ženy, ale i třech Pobertů. "Sam, jaké to je být módní ikonou?"

I přes bolest, jež vyvolaly vzpomínky, se oslovená žena pousmála. "Vždycky jsem snila o tom, že bych měla vlastní obchod s oblečením. Tohle k tomu tak nějak patří. Je to splněný sen."

" Lituješ něčeho ve svém životě?"

"To asi každý." povzdychla si. "Ne všichni však máme tu možnost vrátit se do minulosti a změnit osudy všech, co v ní žijí..." "Tak já se ti omlouvám, Samantho. Omlouvám se, že jsem byla prokletá!" zasmála se hnědovlasá žena a na svou kamarádku vyplázla jazyk.

Jako dítě. Pomyslela si autorka a přečetla další otázku. "Chybí ti moc Roxy?"

Blondýnka si poposedla. "Víc, než dokážu popsat. Myslela jsem si, že časem se to zlepší. Není to tak. Jen už na to tak často nemyslím. Stále mi jí ale všechno připomíná." "Nejen tobě." usmála se na ní povzbudivě zrzavá žena, jež do této chvíle poctivě mlčela.

"Vybereš mi oblečení na párty?" "Tobě?" "Ne, Sam." protočila autorka očima. "Aha. Jasně. Ty otázky si nevymýšlela ty." ušklíbla se žena. "Jistě, ať se slečna staví v Hedvábném nebi. Něco vybereme."

" Nathane." obrátila se autorka na dalšího čaroděje v této místnosti. "Co cítíš k Hope?"

"Je to Prefektka. Mám ji rád jako kamarádku." Zrzavý chlapec se uchechtl. Nebyl jediný, komu se to nezdálo. Dívka, jež mu onu otázku položila, měla také dojem, že není upřímný.

Rozhodla se v tom raději nerýpat. "Nepřijdeš si občas vlezlej?" "Občas?" ušklíbl se zrzek.

Chlapec s vlasy černými jako uhel se na autorku ukřivděně podíval. "Já ty otázky nevymyslela." zvedla brunetka ruce v obranném gestu. "Ne, nepřijdu. Jsem Prefekt." vypjal hrdě hruď. "Spíš vlezdoprdelka." ozvalo se tlumeně jedno z dvojčat, načež si pláclo se svým bratrem.

"Percy, je pro tebe Hope jenom kamarádka nebo k ní cítíš něco víc?"

"Je to asi jediný člověk, který rozumí tomu, jak moc je pro mě má práce důležitá. Stále je to však jen moje kamarádka a podle toho jí mám také rád." odpověděl chlapec s hrdě vztyčenou hlavou.

"Nejsem si jistá, jestli jsem to tak úplně pochopila, ale dobrá. Jdeme dál." rozhodla a otočila na další stranu. "Siriusi, není ti líto, že nikoho nemáš? V závorce je, že slečna myslela holku."

"Co bych s ní dělal?" zeptal se smíchem muž. "To pověz ty mně. Já nejsem Bradavický casanova." "No, mohl bych ji vzít třeba do kumbálu a..." "Tak jsem to nemyslela." upozornila černovlasého muže autorka. "Vyhovuje mi to tak, jak to je. Ale kdybys někdy třeba chtěla ty..." "Jsem o polovinu mladší, než ty." "Kdysi si nebyla." mrkl na ní svůdně a ona musela uznat, že i přes všechny ty roky neztratil svůj šarm.

"Líbí se ti někdo?" položila autorka další otázku. "Každému se někdo líbí." odpověděl Sirius klidně.

"Jsi furt casanova?" povytáhla autorka tázavě obočí. "Měla bys snad zájem?" zakmital Sirius obočí, nad čímž dívka protočila očima a přečetla další otázku. "Usmířil jsi se s Regulusem?"

Hnědovlasá  žena starostlivě pohlédla na svého kamaráda. "Siriusi..." "To je dobrý, krásko. On o usmíření nestojí, jasný? Nemá to cenu." "Zkusil si to někdy?" "Hope." napomenul Remus svou dceru. "Myslím to vážně." trvala na svém dívka. "Zkusil si to?" V místnosti nastalo ticho.

"Další otázka na tebe, Siriusi. Jaký používáš šampón?" zeptala se autorka se zájmem v hlase. "Šampón pro psy." ozval se bývalý Nebelvírský Chytač, čímž si vysloužil vražedný pohled od své drahé polovičky. "Máta s citrónem. Vlasy pak voní svěže." odpověděl Sirius naprosto vážně. Autorka nebyla jediná, kdo zadržoval smích.

Rychle otočila ve svých poznámkách na další stranu. "Jamesi, jak jsi se poprvé cítil, když ti Lil poprvé odpověděla na rande "Ano"?"

Brýlatý muž se usmál a přitáhl si svou ženu do objetí. Byl jsem ten nejšťastnější muž na celém světě. Stejně, jako v den, kdy mi to "Ano." řekla před všemi, co pro nás něco znamenají." Zrzka svého muže políbila na rty, načež jej pohladila po tváři. "To si řekl krásně." usmála se na něj. Bylo na ní znát, že ji Jamesova slova dojala.

"Hraješ občas Famfrpál s Heather a Harrym?" "Občas je slabé slovo." zasmála se Lily. "Je pravda, že s Harrym hraju často. Heather Famfrpál dřív nebavil. Už mu však přichází na chuť." spokojeně si promnul ruce. Zrzka zaúpěla.

"Víš, že jsi můj oblíbený Poberta?" přečetla další otázku autorka. "Kdo jiný by to taky měl být..." "Jdeme dál!" přerušila muže rychle dívka. Sirius už se nadechoval, aby něco odmítl. Dívka mu však nedala možnost.

"Petere." oslovila muže, jež seděl vedle Remuse. "Kam jsi zmizel?" položila otázku. "Zmizel? Já jsem pořád tady." podivil se muž s krysíma očima. "Červíčku." povzdychl si Sirius. Autorka se však nehodlala zdržovat. "Po válce, Petere." vysvětlila rychle. "Po válce jsem přeci jen na týden domů a pak..."

Autorka si promnula spánky. "S ním to bylo vždycky trošku složitější." poznamenal s omluvným tónem Remus. "Dobře, další otázka. Proč si tenkrát nezničil ten viteál?" "Viteál?" "Ten had, Petere." "Proč? Vždyť by mě zabil!" hájil se muž a v jeho očích byla patrná hrůza.

"Mám tu otázku na Cedrica, ale ten tu s námi není. Nevíte někdo, jestli chce hodit své jméno do poháru?" zeptala se mladých Nebelvírů. "Říká se, že ho tam hodil." odpověděla jí drobná brunetka. "Otázka však je, jestli tomu věříš."

"Další otázky jsou na Severuse..." Při zaznění jména se James napnul. Lily jej konejšivě hladila po ruce. Autorka však měla dojem, že to byla právě ona, kdo by potřeboval konejšit. "Nechceš si umýt vlasy?" zeptala se dívka s cukajícími koutky muže, jež jako jediný stál. Předtím si jej ani nevšimla. Nyní ji vraždil pohledem. "Dobře, tak ne." zvedla ruce v obranném gestu. "Našel sis někoho nebo furt trucuješ nad Lil a Jamesem?"

Brýlatý muž majetnicky objal svou ženu. Černovlasý muž se v tu chvíli napnul a vyšel z místnosti. Samozřejmě nezapomněl třísknout dveřmi. "To je taky odpověď." usoudila autorka a otočila na další stranu.

"Alice a Katie, jak byste se vyjádřily k nehodě s vlasy Hope?" Jmenované dívky vyprskly smíchy. "Ha, ha, ha. Velice vtipné." protočila nad tím očima brunetka a gestem ruky pobídla autorku, aby pokračovala dál.

"Líbí se vám nějaký kluk v Bradavicích?" Katie okamžitě zrudla, zatímco Alice se zakuckala. "Ne." odpověděly současně, avšak jedna ne pravdivě.

"Pohádaly jste se někdy hodně i s Hope?" "My dvě asi ne." usoudila Katie. "Ale Hope s náma nemluvila asi týden ve čtvrtém ročníku." "Vážně?" zeptala se autorka brunetky. Ta nafoukla tváře a ruce si založila na prsou. "Schovaly mi učebnici Přeměňování! Další týden jsme psaly test!"

"Tak teď tu máme pár dodatečných otázek od stejné slečny. Siriusi, ty se nikdy nezměníš co?" "Proč bych měl?" podivil se muž. "Jasně, ty jsi totiž dokonalý." uchechtla se Eleanor. "Pak se mám zeptat Perera, jestli má ještě nějaké přátele." Mužík menší, baculaté postavy ji však nevnímal.

"Má nás. Pokud o to ovšem ještě stojí." odpověděl James. Autorka se musela usmát. Jejich přátelství zřejmě neznalo mezí.

"Další na Cedrica. Jestli prý pokukuje po Cho Changové. Snad to čtu správně..." znejistěla dívka. "Čteš ro správně." ujistila ji Katie mile. "Ale o tomhle nic nevím." dodala.

"Pane profesore." oslovila autorka samotného ředitele školy. "Jste pyšný na Elly a její přátele?"

"Ach, jistě, že ano. Jsem pyšný na každého studenta, který se nebojí být sám sebou a nezištně ostatním." odpověděl muž v jehož očích hrály veselé jiskřičky.

"Profesora Křiklana tu nemáme, každopádně se můžu zeptat zdejších studentů." usmála se na dvojčata, Harryho, Nebelvírského Prefekta a trojici kamarádek. "Učí ještě lektvary?" "Bohužel." ušklíbla se Alice a dvojčata jí víc než ochotně přizvukovala.

"Elly, kdo z Weasleyových ti nejvíce přirostl k srdci?" Tohle byla těžká otázka. "Na tohle se špatně odpovídá." přiznala žena. "Po prázdninách v Doupěti, kdy jsem nastoupila do posledního ročníku, to byl rozhodně Charlie. Pak se ale narodila dvojčata a já se stala kmotrou tohohle lotra." kývla hlavou k jednomu z chlapců. Autorce neušlo, že Hope svraštila obočí. "Mám ráda všechny Weasleyovi. Molly s Arthurem jsou mými přáteli, všem dětem jsem v podstatě tetou..." "Ale je to Fred." Eleanor se smíchem pohlédla na svou dceru. "No co? Zbytečně to protahuješ." "Nejsi nějaká drzá?"

"Pak je tu ještě jedna otázka na tebe Elly. Měla Hope někdy kluka?" Drobná dívka vyvalila oči, div jí nevypadly z důlků. "Nechápu, proč to není otázka přímo na Hope, ale jestli mám ted odpovědět já, tak ne. Neměla. Nebo alespoň o žádném nevím."

"Mohli bychom to prosím příliš nekomentovat a tak? Tohle byl teprve začátek." požádala přítomné. "Jako další se ptá slečna nekohime99. Hope, proč nemáš ráda dvojčata?"

Dívka pokrčila rameny. "Furt něco vyvádí, věčně mě provokují, něco mi berou, k něčemu mě nutí... Stačí to?" Autorka přikývla. "A teď vy, pánové." obrátila se na dvojčata. "My ji máme rádi." prohlásili chlapci jednohlasně. "To ke sice sladké, ale já se vás mám zeptat, jestli se vam Hope líbí." "Ano." "Ne." zaznělo ve stejnou chvíli. Brunetka zmateně koukala z jednoho chlapce na druhého. Neměla nejmenší tušení, který z chlapců odpověděl co. Možná to ale bylo dobře.

"Hope, jaká je tvá oblíbená barva a jídlo? Ptá se slečna klocarkova."

"Jídlo palačinky se zmrzlinou, ovocem, karamelem a čokoládou. Kalorická bomba." ušklíbla se. "A oblíbená barva... Jak se to vezme. Celkově asi fialová ale jako oblečení mám nejradši černou. Elegantní a praktické." "Jako na pohřeb." protočil očima Nathan.

"Pak je tu otázka na George." Oba zrzci na autorku tázavě pohlédli. "Narovinu, líbí se ti Hope?" "Na to už jsem odpověděl." založil si zrzek ruce na prsou. Autorka přimhouřila oči. Měla takový dojem, že chlapec, který právě odpověděl, byl Fred. "No nutit tě nemůžu." povzdychla si a otočila na další stranu.

"Přejdeme na otázky od slečny CassiopeiaNoemiBecky. Hope, kdo myslíš, že byla ta Roxanne?"

"Čarodějka?" ušklíbla se brunetka. "Určitě musela být pro mé rodiče důležitá. Nebo alespoň pro jednoho z nich. Možná to byla vzdálená příbuzná? Třeba se dala na stranu zla..." zauvažovala Hope. Její matka jí s obavami pozorovala.

"Proč tak nesnášíš double Wesley, to už tu jednou bylo. Takže, Elly. Proč se Hope nesvěříš se svými školními léty a s tím, jak ses seznámila s Remusem? 
Nemám na mysli to, kdo je tvá pravá rodina, ale proč jí neřekneš, kolik srandy jste v Bradavicích zažili?" Dobrá otázka.

Žena se kousla do rtu. Některých zlozvyků se člověk prostě nikdy nezbaví. "Možná proto, že a tím dobrým se pojí i to špatný. Jednou jí to řeknu. Všechno. Od začátku do konce. Až na to bude připravená." Hope hleděla do očích své matky. Nenašla v nich však nic jiného, než bolest, lítost a vinu.

"Remusi, jsi rád za svou práci?" "Jsem rád, že nějakou mám. Nerad bych, aby Nellie musela vydělávat i na mě." "Reme, mně by to přeci nevadilo..." "Ale mně jo." políbil ji do vlasů. "Navíc, učím rád. Jak dlouho to už je? Čtyři roky?" Usmál se spokojeně. "Plánujete s Nellie ještě jedno dítě? Chtěl si dvě." položila autorka další otázku. Muž zavrtěl hlavou. "Původně jsme chtěli dvě. Oba. Nakonec to ale nějak utichlo. Jsme rádi, že máme Hope." "Naše malá holčička občas vydá za děti dvě." doplnila Eleanor svého manžela. "Hej!" ohradila se Hope, ale to už autorka přečetla další otázku.

"Frede a Georgi, proč si myslíte, že vás Hope nemá ráda?" "Víš, ono to není tak, že by nás neměla ráda." "Ona si to jen nechce připustil." přidal se zrzek se svému dvojčati, načež Hope pouze bezmocně rozhodila rukama.

"Slyšeli jste už o Pobertech?" pokračovala dívka ve výslechu. "Jasně." přikývl jeden z chlapců. Pohledy Eleanor a jejích přátel se přesunuly z autorky na onoho chlapce. "Máme plánek, který vytvořili. Za hodně jim vděčíme." Autorce neuniklo, jak James a Sirius hrdě vypnuli hruď. "To hodně vysvětluje." přikývl Remus. "O čem si mi neřekl?" přimhouřila oči Eleanor. "Nel, chápu, že tě to zajímá, ale dochází nám čas." upozornila ji autorka.

"Moji milovaní Poberti, dáte Fredovi a Geoegovi nějaké tipy na žertíky?" "To bychom..." "Jamesi Pottere, já tě varuju." zavrčela Lily. "Já se s vámi netrápila jako Prefektka dost. Moje kmotřenka se nemusí zbytečně trápit nějakými vašimi výmysly." "Tak prý nedáme." povzdychl si muž. Jeho černovlasý kamarád však už cosi dvojčatům našeptával.

"Jamesi, plánuješ dát Harrymu a Heather svůj neviditelný plášť a Pobertův plánek?" "Jak už si slyšela, plánek mají dvojčata. Nějaký chytrák ho předposlední večer, když jsme se šli projít, položil na parapet a nechal ho tam!" vyjekl až hystericky brýlatý muž. "Potřeboval jsem si zavázat tkaničku!" hájil se dotčeně Sirius. "A co se pláště týká..." šeptl provinile. "Dal jsem ho Harrymu v den, kdy odjížděl poprvé do Bradavic." řekl a přikrčil se. Hned na to mu jeho žena vrazila mírný pohlavek. "Zakázala jsem to." pronesla autoritativním hlasem. "Víš, kolik legrace jsme si s ním užili my? Přece jsme ho o to nemohl připravit!" hájil se muž.

Autorka nad tím se smíchem zavrtěla hlavou. "Lily, slyšela jsi o těch nekalých plánech Jamese a Siriuse? Prej chtějí přes děti zase vyvádět šprými." Zrzavá žena se znovu napřáhla. Nakonec si však prsty levé ruky propletla se svým manželem. "Heather bude pěkné kvítko sama o sobě. A Harry má vlastní hlavu. Když se k němu přidá Ron a k tomu všemu ještě dvojčata..." ušklíbla se. "Myslím, že rady těchto staroušků nejsou potřeba."

Nebelvírští studenti vyprskli smíchy. Autorka se musela kousnout do rtu, aby se také nezačala smát. "Siriusi, co jste tehdy napsali do toho dopisu o Vánocích? Platí ještě ten Ellyin slib? Proč přívěsek vlka?"

Černovlasý muž se ušklíbl. "Co jsme napsali ti neřeknu. Vlk ale proto, že vlkodlaka bohužel neměli." uchechtl se Sirius, načež pohlédl na drobnou ženu. "Co říkáš, krásko? Platí ten slib ještě?" "Až do mé smrti, Tichošlápku." odpověděla žena a nechala sevřít v náručí hnědovlasým vlkodlakem.

"Plánuješ se někdy usadit, samotáři?" zeptala se autorka znovu Siriuse. "Pokud někdy potkám někoho, kdo mi ukradne srdce jako kráska Remusovi a Lily Jamesovi, tak rozhodně. Zatím se to ale nestalo." odpověděl upřímně, bez známky sarkasmu.

"Vracíme se k slečně barca005. Aha." povzdychla si dívka. "Ptá se Karkarova a ten tu není. Každopádně by chtěla vědět, proč zabíjí Hope pohledem." "Já bych se v minulosti teď moc nerýpal." pronesl klidně Remus a dívka se mu rozhodla vyhovět. "Co si o řediteli Kruvalu myslí Hope?" Brunetka se kousla do rtu. "Nemám z něj dobrý pocit." odpověděla. "A co si o něm myslíš ty, Remusi?" "Co si mám myslet o Smrtijedovi?" "Bývalý Smrtijed." upozornila jen Eleanor. "Jednou Smrtijed, navždy Smrtijed. Charakter lidí nezměníš, Elly." odporovala své kamarádce blondýnka. "Vážně, Sam? A co Michael?" "Michael?" "Ano, Sam. Michael Brown." "Elly, promiň..." "Můžeme prosím pokračovat?" vložila se mezi ženy autorka. "Jistě. Jen do toho." pobídla ji hnědovlasá žena.

Dívka se zhluboka nadechla. "Poslední otázky jsou od slečny OtherRavenclawGirl." oznámila přítomným. "Hope, leze ti na nervy, že nerozpoznáš dvojčata? PS poraď se s Giny." "Jestli mi to leze na nervy? Vraždila bych. Proč musí být stejní?" postěžovala si drobná Nebelvírka. "My nejsme stejní!" ozvalo se. Dívka se uchechtla.

"Máš nějakou vysněnou lásku?" "To asi každá dívka. Vždycky jsem si přála někoho, kdo by mě doplňoval." "Prince." "Co to plácáš?" obrátila se s pozvednutým obočím na zrzka. "No k princezně se hodí princ ne?" ušklíbl se. Brunetka protočila očima.

"Hope, víš něco z minulosti svých rodičů?" "Moc toho není." povzdychla si brunetka. "Mamka o tom nerada mluví. Když se pořád dokola ptáte, ale nikdo neodpovídá, časem se ptát prostě přestanete."

Měla pravdu. Nač se ptát, když odpověď stejně nedostanete. "Jak přijímáš fakt, že jsi jasnovidka?" "Odmalička jsem byla vedena k tomu, abych na to byla hrdá. A já jsem. Jenže někdy... Někdy je toho prostě moc..." povzdychla si a sklopila hlavu k zemi. Na svém rameni ucítila něčí ruku. Zvedla hlavu a pohlédla do zelených očí své kmotry. Hned se cítila líp.

Autorka pohlédla na dvojčata, načež jim položila další otázku. "Líbí se vám někdo?" "Ano." odpověděli chlapci současně a spiklenecky se na sebe ušklíbli. "Co chcete po škole dělat?" "Mít vlastní obchod." "S žertovnými předměty." doplnil chlapec své dvojče. "Máte strach, že někdo z vás zemře?"

Drobná žena se napnula. V očích se jí leskly vzpomínky na dobu, kde jeden z nich skutečně zemřel. Jenže ten čas nenastal a ani nenastane. Chlapci zavrtěli hlavou. Přesto však bylo znát, že je myšlenka na smrt toho druhého znepokojila. "Jaký máte názor na Hope?" položila další otázku. "Milujeme ji." "Přesně tak, je to světlo v našich temných životech." "Jiskra, jež jež nám dodává chuť žít." "Je jako rozbřesk..." "To by myslím stačilo." zarazila chlapce se smíchem autorka.

Naposledy přelétla všechny přítomné pohledem. "Děkuji vám za váš čas." usmála se na ně, když jeden po druhém opouštěli místnost. "Snad se ještě někdy uvidíme." promluvila na autorku Eleanor. "Možná." pokrčila rameny dívka. Upřímně o tom však pochybovala. Když všichni odešli, nalistovala poslední stranu, na kterou si napsala otázky, jež směřovaly na její osobu.

První byly od barca005. "Jak tě napadla dcera Cizinky?" přečetla první otázku a vzhlédla od svých poznámek. "Abych byla upřímná, s touto myšlenkou jsem si pohrávala už hodně dlouho. Asi tak od doby, kdy se první díl přiblížil ke sté kapitole. Věděla jsem, jak celá Cizinka dopadne (až na pár detailů), a tak jsem přemýšlela, co bude pak. A pak přišel tenhle nápad..." uchechtla se. "Bylo vtipné číst si komentáře s návrhy na pokračování, když jsem už dávno měla hotový cover, popisek a první kapitolu." zasmála se a znovu pohlédla na papír.

"Že je Fix mega roztomilý?" spokojeně se uculila. "To byl účel." Pohledem sjela o řádek níž.

"Jakou postavu máš z tvého příběhu nejraději? Tak tohle je zákeřná otázka." poznamenala. "A já na ní nemám odpověď... Možná, že Hope a Eleanor. Nejspíš to bude tím, že do těch jsem ze sebe vložila nejvíc." přiznala.

"Která postava je ti nejpodobnější? Tak na to jsem už částečně odpověděla." kousla se do rtu. "Já jsem blíženec a upřímně to na mě nehorázně sedí. Jsem několik osobností v jednom. Hope a Eleanor b sobě mají každá něco ze mě. Něco, co je pro mě podstatné." vysvětlovala své myšlenky. Nebyla si jistá, jestli jí někdo pochopí, ale líp to vysvětlit nedokázala.

"Jak se máš?" poslední otázka jí rozesmála. "Momentálně unaveně. Vstávala jsem brzy a už se těším, až se vyspím. Jen musím rychle odpověděť na zbývající otázky a pak hurá do říše snů!"

Očima sjela až na konec stránky, kde se nacházely poslední otázky. "Kdy plánuješ Cizinku ukončit?" přečetla první z nich. "Doufám, že se pátý ročník neprotáhne na víc než sto kapitol. Od toho se bude odvíjet, jak dlouhý tento příběh bude. Možná, že ho rozdělím na dva nebo tři příběhy." odpověděla zamyšleně.

"Plánovala si, že by mohla mít tři díly? Eh..." uchechtla se. "Mělo se jednat o jeden jediný příběh o padesáti kapitolách." kousla se do rtu. "Nevyšlo to." přiznala se smíchem.

Která z tvých postav je ti nejbližší? "Nejbližší asi Eleanor. Mám ale ráda i Hope a Roxy podle mě měla jakési kouzlo." odpověděla tiše, zavřela poznámky, vyskočila na nohy a vyšla z místnosti. Jakmile se za ní dveře zavřely, místnost se ponořila do tmy.

_______________________________________

Začala jsem to psát už včera. Dokončila jsem to až teď. Jsem líná to teď rozdělovat na dvě části nebo kontrolovat, takže to udělám až zítra (jen abyste se nedivili, že tu možná je dost překlepů). 😅🙃 Pokud jsem na někoho náhodou zapomněla nebo jsem na něco neodpověděla, napište mi a já to tam přidám. 😊

Přeji vám dobrou noc. 🌙

💋🤗💖