,,Už nejsi můj syn."
,,Nikdy jsem být nechtěl."

×Dawn×

Konečně se odpojila od skupiny. Potřebovala alespoň na chvíli vlastní klid. Nedokázala mezi nimi zahnat ten pocit, že jí kvůli vlastním myšlenkám vybouchne hlava. Šla pomalu, zaklonila tedy hlavu a zavřela oči doufajíc, že to pomůže. Nervy měla napnuté. Všechno ji poslední dobou iritovalo a nemohla si s tím pomoci. Hluboce se nadechla. Chtěla je všechny nechat za sebou. Poslední dny byly špatně. Potřebovala vymyslet, jak jich využít, aby z toho měla alespoň něco.

,,Yalpi se vypařila, Alfa chcíp, Kampi neustále do mě něco hustí, Imfa hustí zase sebe a Hurricane do mě z nějakého důvodu strašně divně čumí. Co mu mrdá?" zeptala se sama sebe a pokusila se tomu pousmát.
,,Jako kdybych jeho fotra zabila já."

Nejspíš ji přistihl někde uprostřed jejího nočního spícího chození, o kterém se nedávno dozvěděla od Geista.
,,Pěkně debilní," připadalo jí trapné, že nad sebou někdy nemá kontrolu.

Mohla by se pokusit převzít smečku. Ukázat jim, že je schopnější než Imfa. Budou si jí víc vážit? Geist určitě pomůže. Mohla se na něj spolehnout, připadal jí jako jediný rozumný vlk uprostřed bandy tupců. A až někdy potká otce, určitě na ni bude hrdý.

Všechno to znělo tak sladce. Tak pěkně a nadějně. Přistihla se, že se jí zkroutily koutky nahoru. Pomalá a lehká vůně noci jí pročišťovala celý vnitřek. Celou její existenci. Přinášela klid.

Náraz z boku jí otevřel oči. Snad nemohla do ničeho narazit tak hloupě.

Ne, to někdo vrazil do ní. Nic neviděla, oči si nestihly přivyknout. Slepě pátrala po někom kolem než se jí zorničky správně rozšířily.

Stříbrný vlk se jako přízrak oblékal v temnotě, skrčen se pomalu přibližoval. O co mu šlo? O svého otce?
,,Hurricane, já to nebyla, přísa-"

Ale v tu chvíli se odrazil a přišpendlil ji k zemi. Začala prskat jako kočka, drápat a divoce ukazovat tesáky. Přiložil jí tlapu na krk a omezil přísun vzduchu. ,,Já to neby-", musela místo slov zalapat po vzduchu. Nedal si říct. Bude třeba jiný způsob.

Otočila hlavou a nechala dobrovolně, aby jí drápy zajely pod kůži. Ty svoje zaryla do země, skrčila zadní nohy a v následujícím okamžiku se odrazila a vysmekla.

Zkusí ještě jednou vyjednávat?
Pozdě. Než si to stihla promyslet, schytala jednu do hlavy. Krev se však nespustila.

,,MRDÁ TI!?"
Tento typ diplomacie očividně nezabral. Pokusila se o další bojovný pohyb, ale marně. K zemi ho nedokázala poslat. Schytávala čím dál více kousanců, jež ji nutily ustupovat. Došlo jí, že situace je horší než si myslela. Pomalu se k ní probojovával strach. Čas zavýt o pomoc. Jenže to nejspíš už čekal.

Vymrštila tlamu proti němu, aby ho kousla, ale vedle. Hlavou jí vrazil do horní části měkkého břicha. Úplně se zbláznil. Silná rána ji však zbavila vzduchu v plicích. Těžko hledala další. Před očima se tančila černota. Zavrávorala a on ji posledním úderem poslal pryč. Jenže za hranici skály. Přepadla dolu. Nedokázala zakřičet. Smrt ji polapila až příliš náhle. Až příliš brzy pro mladičkou vlčici. Nestihla nic. Nestihla dosáhnout svých cílů, nestihla se zachránit.

Zabila snad někoho?

-> Luna_Rive

×Geist×

Seděl ve stínech, naslouchal slovům smečky. Imfovo pasování sebe samého na Alfu. Přál mu to. Nicméně něco bylo mnohem důležitější. Jakýsi divný pocit ho tlačil na hrudi. Našeptával mu, že to nesmí dál zdržovat. Protentokrát se rozhodl poslechnout. Poprvé a naposledy přerušil vysoce postaveného jedince.

,,Beto, chtěl bych se podělit nejdřív o to, co jsem nalezl kousek od těla Dawn, nejspíš tam, odkud se zřítila na zem."

,,Nepočká to? Mám hlad," zatřásl hlavou Imfa a zatnul drápy do vlhké hliněno-kamenné země. On ale neotálel.
,,Šlépěje, které byly zanechány v blízkosti Dawn, měly své charakteristické rysy. A nejen to. Také jsem našel světlou srst mezi tesáky Zrzavé vichřice. A vím, komu patří."

Koutkem oka viděl, jak Hurricane překvapivě poklidně seděl na místě a pozoroval ho bez jakékoliv známky emoce, vzrušení, či strachu. On se ale mýlit nemohl. Viděl uvnitř něj vraha, hrozbu, která je všechny ohrožovala. Museli se ho ihned zbavit.

Ticho převládlo, poslední světlo se vytratilo a v lese okolo jen šelest větví zpívala své vlastní písně. Vzpomínal v hlavě na každý detail, který našel. Jakoukoliv stopu.

,,Komu teda patří?" zeptal se Kampi s Blizzard skoro naráz šeptem.

Ještě jednou je přeskenoval ledovým pohledem a otevřel tlamu, aby vypustil krutou pravdu. Aby zaznělo vrahovo jméno. Jméno Hurricane.

Zabijí ho a bude po všem. Smečka se vrátí k životu. S jizvami, ale jednou se vrátí. Jednou ano.

Náhle se mu zamotala hlava. Zrak se mu rozmazal. Těžce se snažil udržet rovnováhu. Myslí mu problikávaly obrázky. Minulost? Musel se jí ihned zbavit. Nechtěl ji vidět zase! Slyšel křik, vrčení, pískání a žadonění. On sám se snažil zůstat potichu a v klidu. Těžko. Zatínal zuby, ztrácel půdu pod nohama, nic reálného neviděl. Jen chaos ze střípků příšerných vzpomínek. ,,Dawn..." ujelo mu, když se před ním vytvářel obrys jeho milované a zase mizel se srdceryvným vytím.

Uslyší ho, když vykřikne vrahovo jméno? Musel odolat svým pocitům, myšlenkám, obrázkům. Nadechl se, aby zařval. Aby zavyl jedno jediné slovo. Museli ho všichni slyšet a vědět, že je to on.

Nezakřičel. Nezavyl.

Tlamu mu naplnily ostré předměty, draly se ke krku. Větší bolest nikdy nezažil. Svíjel se v křečích a plival krev. Místo jména se zmohl jen na chrčení. Dusil se, dávil. Snažil se najít vzduch, ale v rozdrásaném krku nebylo místo. Místo vzduchu vdechoval štěrk, jenž se mu tím dostával do plic.

Stál u něj. Bestie, zrádce, šílenec.
Škodolibě ho pozoroval, jak trpěl.

Poprvé chtěl doopravdy umřít.
Selhal?
Čekal příliš dlouho na plnou pozornost ostatních.

Zasípal a stiskl pevně víčka. Zuby mu skřípaly o sebe.

Dawn!

-> Kimitheshibainu

×Aestas×

Jedna tlapa za druhou. Nahmatávala známou cestičku. Noční vzduch ji hladil do tváře. Zase se procházela, protože nemohla spát. Jako skoro každou noc. Tentokrát však už si ani jedním okem nemohla prohlížet tajemnou krásu Měsíce, Hvězd. Už žádný horský výhled na hřebeny a mocné štíty tyčící se vzhůru a propichující mraky. Život šel od desíti k pěti. Už věřila jen Imfovi.

,,Stůj." Na chvíli si myslela, že zaslechla Kalnuiho hluboký hlas. Představila si jeho stříbrnou srst a zavzpomínala na doby, kdy všechno mělo řád, pravidla a oni byli v relativním bezpečí. Minulost se zdála jako z pohádky.

Místo Kalnuiho ji však oslovil jeho syn. Ledový hlas se do ní ostře zabodl, ale neuposlechla. Nechtěla poslouchat nikoho, kromě Imfy. ,,Co chceš?" zavrčela během pomalé chůze. Blesková střela se jí vrhla po boku. Ohnala se černotou a stiskla srst mezi zuby. Pach ani srst nebyla Hurricanova. Kenshō zavrčel a ona dostala ránu do hlavy ze strany. Ne nijak moc silnou, ale upustila ho. Cenila tesáky, připravena si ho v prázdnotě najít a roztrhat. Slyšela jeho pohyby, nebála se. Přestal ji napadat.

Kroky slyšela z obou stran. Obcházely ji. Pamatovala si, čí jsou které. Ty s vyšší frekvencí Kenshovy, ty s nižší, pomalejší Hurricanovy. Stála na místě, připravena se bránit. Ona byla vždy připravena. Byla starší a měla mnohem více zkušeností než oba dva velmi mladí vlci.

Ten rychlejší se vrhl zezadu. Kopla ho. Druhý po hlavě. Ohnala se. Ale nestačilo to. Cítila zuby v bocích. Nestíhala je už ani počítat. Ztrácela se v tom, který kousanec byl na které straně. Všechno začalo splývat. Nabralo ji to zepředu. Síla na krku, pod hlavou. Hurricane ji přišpendlil k tvrdému povrchu, skále. Museli se vyměnit, protože v další chvíli byla ve spárech Kensha.

Hurricanivy kroky neslyšela. Než promluvil, nevěděla, kde byl. ,,Zklidni se, nebo tě hned zabiju," zašeptal jí do ucha Kenshův hlas. Přestala sebou divoce zmítat a svíjet se. Nepřestávalo jí unikat hluboké hrdelní vrčení. Jediná příležitost a zabije ho... pak ji však dostane ten druhý, kdoví, kde se nacházel.

,,Imfa se chce zbavit Kampiho, že ano?" promluvil Kalnuiho syn. Jen vrčení mu přicházelo za odpověď. ,,MLUV!" štěkl a přilítla rána do jejího obličeje. Nic. Jeho hlas se opět zklidnil. Připomínal mráz a led. Temnotu a smrt. ,,Co plánuje?" jeho dech jí ohřál pálící tvář. Nic. Ta mládež si s ní nebude zahrávat. Přilétla další rána, ona ohrnula pysky a ohnala se zpět. Kenshō sykl a přidal svou vlastní odpověď. Hurricane je ale zase přerušil. ,,Mluv. Jinak se do rána zbavíme Imfy."

,,Chce ho tu nechat, Kampiho. Odejít na sraz Alf," zašeptala tiše. ,,Lže," odsekl Hurricane. Nelhala! Ale přistál další trest. Krev se jí dostávala do tlamy, tekla z nosu, ze zubů. Cítila její teplo, kovovou chuť na jazyku. Plivla ji do prostoru, kde doufala, že se nachází Kenshōva tvář. ,,Když se mu to nepovede, zbaví se ho cestou," dodala rozhněvaně. Nevěděla, jestli je to vše správně. Ohrozit sebe jí nedělalo takový problém jako Imfu. Ačkoliv to tak nevypadalo, byla mu vděčná za všechno, co pro ni kdy udělal.

Nátlak se uvolnil. Sípavě popadla dech a vyplivla teplou tekutinu na zem. Kenshovy kroky se vzdálily. Byla volná? Cosi zasvištělo vzduchem. Rozpáralo jí to krk.
Houževnaté vlčici se podlomily nohy.

,,Zrád..."

-> z_m_nc_k_v_

×Kenshō×

Ticho. Neslyšel nic kromě sebe a pískání větru plazícího se proláklinami a otírajícího se o skály, štíty a blízký svah vedoucí hluboko do údolí. Tam dole se vítr příliš rozběhnout nemohl. Ne jako tady, vysoko v horách.

Belhal se vřesem mezi nízkými borovicemi. Vracel se z otevřeného prostranství po neúspěšném lovu zpět do stínu smrkoví. Kus kamene mu nedávno během noci zavalil zadní nohu. Měl ohromné štěstí, že to nebyla hlava. Žebra se mu však rýsovala pod šedivou srstí. Nehodlal ale dopřát odpočinek svalnatým dlouhým nohám. Zranění ho ale zpomalovalo, mohl se spoléhat už jen na splývání s okolím a rychlý přepad ze zálohy.

Zamrkal. Z mlhy se leskl pár tmavých očí. Nehnutě ho pozoroval. Stříbrná srst se v mlze dočista ztrácela. Chvíli mu trvalo, než majitele poznal.

,,Hurricane?" zašeptal, snaže se zakrýt nervozitu. V hrudi mu tlouklo, těžké dny ho stresovaly. Plánoval převzít smečku a zachránit zbývající. Celou jen pro sebe. Neprávem ho vyhnali. Svou zlost si vybil na Aestas.

Hurricane nemluvil. Pomalu si k němu razil cestu mlhou, pokulhávaje na přední nohu.

,,Co nového. Vyhnali tě?" zeptal se Hurricana. Neodpovídal.

Teď už si všiml, že Hurricanovo nedošlapování na přední nohu nezpůsobovalo žádné zranění. Za hlavou držel přimáčknutého dlouhého tvora.

Hnědošedý had se mu ovíjel kolem nohy. Vymanit ani zakousnout se nemohl.
,,Přinesl jsem ti malou pozornost..."

Srdce šedobéžového vlka bilo, ježila se mu srst a nervózně začal couvat. Neměl z něho dobrý pocit. Nebyl hlupák. Pozdě však na rozumný úprk.

Hurricane v mžiku oka natáhl nohu před sebe, had se ocitl ve vzduchu. Pokusil se utéct, ale rozdrcená noha mu v tom zabránila. V další chvíli se mu tvor ovíjel kolem těla. Třásl sebou, ale marně. Dlouhé jehly mu zajely pod kůži. Došlápl na špatnou nohu, podlomila se mu a zkácel se k zemi. Agónie prosvištěla tělem.

,,ZAPLATÍŠ!" vyštěkl. Plazil se neohroženě k Hurricanovi, strach se s dávkou jedu vytratil. Vztek a zášť ho ovládaly. Chtěl Hurricana rozcupovat. Utrhnout mu hlavu, uškrtit ho, rozpárat ho... a nechat vykrvácet. Chtěl slyšet jeho skomírání, vytí o pomoc. On se na něj díval s naprostým klidem, přivřenýma očima.

Ztrácel cit, končetiny pomalu ochrnovaly. Hruď ho pálila a zrak se rozmazával. Hlava mu třeštila. Hurricane k němu sám přistoupil, sklonil tu svou k jeho úrovni.

,,Nejsem to já, kdo dnes zemře," zašeptal.

-> -ribless

×Imfa×

Studená voda mu naplňovala tlamu. Vychutnával si tu sladkou chuť čisté horské bystřiny se zavřenýma očima, aby se nemusel dívat na svůj obraz. Ponořil do chladivé vody hlavu. Utíkala mu kolem nohou a svlažovala každý uchozený sval. Ticho, klid, pouze bublání proudu.

Hlavu vynořil, vyklepal si vodu z očí a uší. Teď už ale sám nebyl. Ze stínů hustých jehličnanů se vynořila postava.
Neptal se ho, co chce. Věděl to.

Svalnaté tělo se tiše blížilo k němu, tmavé oči se z něj nespouštěly. On už poznal, o co šlo. Všechno mu postupně docvaklo, v tom klidu a příjemné vodě si to pospojoval dohromady. Byl připraven. Kostky byly dávno vrženy. Zlost v něm vřela, bublala, čekala na to, až ji pustí a udělí jí svobodu.

Napnul svaly a postavil se mu čelem. Této situaci nebylo úniku. Neuteče jako žádný zbabělec. Jestli válka, tak musela stát za to. Se vším všudy. I kdyby měl padnout, bude bojovat až do posledního dechu, do poslední kapky krve a do posledního zavrčení za svou vlastní čest a hrdost.

Hurricanova řeč těla mluvila za vše. Svaly napnuté, srst zježená, uši výstražně sklopené dozadu. Hurricane se pyšnil silou a energií, on kromě větší síly měl ještě zkušenosti. Jedna rvačka se u něj lehce ztratila mezi ostatními.

První tlapa, druhá tlapa. I stříbrný vlk vkročil do mělkých vod. Ani jeden nespouštěl zrak z toho druhého. Vraždili se navzájem. Dříve spojenci, teď protivníci.

,,Byla to tvá práce, že ano?" ptal se klidně Hurricana. Chlupy mu ale viditelně povstávaly, zášť vzplanula, cítil to teplo v hrudi, potřebu bojovat za sebe, za Aestas, za všechny.

,,Byla to tvá zodpovědnost, že ano?" zavrčel Hurricane nazpět.
,,Tvá chyba," odpověděl mu.
,,Kolik životů stojí za jeden jediný? Jsi šílenec, zrádce, hlupák," pokračoval, pysky se mu zvedaly a přestávaly zakrývat zuby připravené trhat a zabíjet.

Hurricanova tvář se křivila hněvem. I on odhaloval růžové dásně a bělostné tesáky. Tělo však klidně stálo na místě.

,,Možná jsem šílený. Možná jsem zrádce, ale hlupák ne. Nevážím si toho, co nemá hodnotu."
,,Ona má pro tebe větší cenu než celá smečka?"
,,Mnohem větší."

Na to už neodpovídal. Víc slov nebylo třeba. Přikývl. ,,Nechť je tedy naše válka spravedlivá."

Hurricane pokynul též.

Těla obou vlků se napjala.
Srdce mu tlouklo, krev rozváděla adrenalin po celém těle. Plně soustředěn, zaměřen na svůj cíl, zmizela veškerá lítost. Soucit už nepotřeboval. Ztratil toho dost.

Hurricane rozrazil vodu. Ani on neváhal, vrhnul se mu naproti. Cákala kolem. Červená se rozlévala. Útok za útokem. Výpad za výpadem. Ani jeden neznal slitování. Mokrá srst se jim lepila k tělu. Nebylo úniku, minulost se nedala vrátit.

Skočil po mladíkovi, do tlamy se mu dostala jeho srst, skousnul naprázdno. Bez váhání se ohnal znovu, prořezal zuby měkkou kůži na boku. Hurricane otočil hlavou a zaútočil na obličej. Uskočil. Řeka divoce utíkala před jejich útoky. Stříkala do vzduchu a hladila jejich srst.

Divoce dýchal, čekaje na další výpad.
,,Zaplatíš za to, co jsi udělal," zavrčel na stříbrného vlka.

Hurricane kolem něj kroužil jako sup.
,,Dnes ne,". Připravil tělo k dalšímu útoku.

Oproti němu byl Hurricane tak mladý...
Ještě ani nezakusil zralou chuť dospělosti.

Pořádně si tu zrůdu přeměřil. V hlavě mu proběhla rychlá představa dopadu. Když on při tom couvne, získá šanci rozdrásat mu břicho. Odhodlanost ho zaplavila. Přikrčil se a připravil. Hurricane skočil.

Jenže místo na něj dopadl vedle. Otočil se, vyskočil ještě jednou a stáhl ho pod vodu. Byla sice mělká, ale jeho nohy podklouzly.

Čirá šílenost planoucí v Hurricanových očích bylo to poslední, co nad hladinou uviděl. V další chvíli mu voda zaplavila ty jeho. Zavřel tlamu, ale on ho přimáčkl na krku. Držel ho celou svou vahou a nepouštěl.

Třásl sebou, mrskal se, zmítal, drápal, kopal, ale voda zpomalovala jeho pohyby. Jen ji cákal všude kolem sebe. Začínala se mu dostávat do nozder. Tonul se. Dusil. Vdechoval hromadu tekutiny smíchané s vlastní krví, kovová chuť míjela jazyk, tekla hrdlem, průdušnicemi. zmítal se divočeji a zuřivěji. Bubliny vyplavávaly bez něj. Opouštěly ho. Ztrácel vědomí. Vše se rozmazávalo. Slábnul a omdlíval. Řeku měl v plicích.

Nechť se ti osud jednou pomstí.
Za všechny.

-> EmileCZmilujuvse

×××

Zasloužil si tu nejhorší smrt ze všech. Bloudit, trpět.
Kifo, orlosup smrti, usedl na jeho rameno a zabořil pařáty pod kůži.
Nespustí ho z očí. Zaručí mu to nejbolestnější umírání.
Spravedlnost, pomstu.