Nevěděl, co dál. Má jít za Hurricanem? Ano, bude lepší, když půjde... Nebo ne, radši si může zkusit promluvit s Geistem...nebo radši s Blizzard.

Nakročil ke své sestře, ale v půlce cesty si to ještě rozmyslel, otočil se přesně na druhou stranu a zamířil k Aestas. Určitě u toho motání vypadal komicky. No, stejně si ho snad skrz padající vodu nikdo nevšiml.

...zabij se, zabij se. Je tady...

Ne! Tohle nebyla jeho vlastní mysl. Jeho myšlenky. Dělo se mu to už dřív a nechtěl to zpátky. Jako malý si občas s těmi hlasy povídal, jelikož ho to dost odtrhovalo od reality a to on potřeboval. Ale ne teď. Teď se neděje nic natolik hrozného, aby se k tomu zase uchýlil. Navíc je už dospělý a ne bezbranné vlče.

,,Nazdar," zavrtěl ocasem před šedavě bílou vlčicí. ,,Hm."
Nevšímal si její nezaujatosti.
I když možná mohl nakonec zkusit toho vlka, jen o trochu mladšího než Dawn, se jménem Kenshō.

Narozdíl od ostatních její srst stále držela tvar i pod tíhou deště, což trochu Kampiho zaujalo a celkem rád by i věděl, jak to dělá...

,,Tak co," ozvala se a Kampi se dostal zase do soustředění. ,,Promiň, ale tak jsem přemýšlel, víš, Yalpi nebyla vůbec zbytečná Omega, potřebujeme ji, ne? Neříkej, že si ji neměla ani trochu ráda, byla hrozně milá a tak. A je škoda ji ztratit, ne? Každá tlapa je ve smečce dobrá a zrovna ona to tady tak nějak držela pohromadě." Kampi si čas od času ještě něco domyslel, aby zněl co nejpřesvědčivěji. Alespoň mu nemělo jak vyschnout v tlamě.

,,Co jsem vypozoroval za tu dobu, tak se smečka častokrát blížila k rozpadu a Omega to tu dokázala zadržet pohromadě. Já sám jsem se s ní příliš nebavil, ale zbytku by zase bodla, nemyslíš?" ,,Aha"

To Kampiho začalo trochu dorážet. Nic víc, než ,,Aha" mu na to neřekne?
Jenže Aestas ani nevypadala, že ho přes velkou jizvu zabírající asi třetinu jejího obličeje, vnímá. Kampi se ale nedokázal jen tak vzdát. Když se mu podaří ji přesvědčit, třeba se tak dostane i k Betovi a následně samotnému Alfovi.

...nestojí to za to, nejsi tu...

,,A co to důležité postavení? Potřebujeme ho zabrat, abychom drželi pospolu, jinak to nebude fungovat tak, jak má. Klidně se zeptej Alfy, že bez toho to nejde. Kdo teda bude Omegou, když ne Yalpi?" Snažil se dotlačit k tomu, aby nad tím trochu zauvažovala a vzplála tak naděje na pátrání po jeho milované Yalpi. Ticho se protáhlo, než Aestas opět pootevřela tlamu se slovy: ,,Třeba ty".

To už se vlna přelila přes okraj. Kampi toho začínal mít pokrk. Nikdy nedokázal ovládnout svou bouři jako se dařilo Geistovi nebo Aestas. Ta vlna ho prolila zevnitř a jako ztrefen bleskem se mu naježila srst. Jen kvůli tíze vody to zvenčí nešlo nijak spatřit.

,,JAK?! JAK TI TO MŮŽE BÝT VŠECHNO TAK JEDNO!" zařval až přehlušil i cákání kapek. Hlas se mu málem zlomil. ,,Odešel kus smečky a všem je to úplně jedno! Měli byste se stydět!"

Se světlou vlčicí to ani nehlo. Pozorovala ho naprosto v klidu s přivřenýma očima. Ani dopadající déšť se téměř neprojevil na husté srsti, natož Kampiho zostřená slova.

,,Hele, klídek. Jde vidět, že nutně potřebuješ někoho, kdo ti ve správnou chvíli řekne, kdy máš zklidnit hormony. Ale někdy by si to mohl zkusit i sám." Kampi se zabodl do tmavě zelených očí Dawn, jež se sem měsícví jak připletla. Už už se chystal znovu otevřít tlamu a nechat své hlasivky bojovat, když si uvědomil, co dělal. Svěsil ocas i uši a polevil svaly.

,,Já..." zamrmlal, ale Aestas se již zvedla a bez dalšího slova odešla. Pohledy na něj zmateně mířily ze všech stran. Připadal si jako jelínek zpozorován smečkou predátorů. Zároveň se styděl nejen za ně, ale i za sebe.

...pryč...

Poprvé po dlouhé době poslechl ten hlas uvnitř. I kdyby ho neslyšel, udělal by to. Stud a strach jej hnaly. Pár kroků loužemi dozadu, než se otočil a dal se na úprk. Od všech těch výrazů a párů očí.

Doufal, že mu šedivá srst co nejvíce splývá s okolním šerem, které se těžce rozprostíralo kolem vysokých skalnatých štítů hor. Přes hustá mračna nedokázal rozpoznat ani kus oblohy. Netušil, kde zrovna pochoduje sluneční tygřice Matahari nebo jestli už vychází měsíční lev Maan. Ale možná snad konečně ustával déšť.

Zastavil se a nasál vzduch. Jak pravděpodobné mohlo být, že zde Yalpi nebo někdo z těch, co ji odvedli zanechal svou silnější pachovou stopu? Kifovižel Lunnící vlci zrovna v čichu nevynikali.

Chtěl jít dál, jenže jeho pozornost upoutalo neobvykle rozryté bahno. Prasata? Odkryl tlapou vrstvu barevného listí a vyjevilo se mu promáčklé bahno zalité vodou připomínající známý tvar. Otisk vlčí tlapy.

Kampi se nedokázal ovládnout. V hloubi duše věděl, že je to zbytečné a že vyplaší akorát tak vše v okolí.
,,YALPI!!!" Zavyl a zařval zároveň do převážně jehličnatého lesa. Zastříhal ušima, jestli nezaznamenají jakýkoli podezřelý zvuk. Nic.

Teda, skoro nic.
Slyšel pohyb ve své blízkosti, ale nedokázal nikoho najít. Musel opravdu namáhat, zaostřovat a rozostřovat svůj zrak, aby konečně rozpoznal bledě šedou srst štíhlé postavy.
Kenshō.