,,Co tu děláš?" zeptal se příjemný hlas, avšak s podrážděným naladěním.
,,Mrrrmmm," zamručel Kampi a těžce otevřel oči. Když se vracel zpátky z nevydařené cesty, usmyslel si, že se ještě pořádně vyspí, aby mohl lépe čelit věcem, které ho čekají.

Nicméně, co, nebo spíš koho uzřel, ho postavilo dost rychle na tlapy.

,,Yalpi!" vyštěkl s hlasem překypujícím překvapením a radostí. Nevěřil vlastním očím. Ale byla opravdu reálná? Viděli by ji i ostatní?

,,Co tu děláš?" zopakovala otázku. Svištící horský vítr jí pročesával světlou srst, která díky tomu připomínala vlny na jezeře.

,,Hledal jsem tě. Jsi tu sama?"
,,Ne tak docela."
On ale nikoho jiného neviděl.
,,Přišel jsem, abych tě mohl odvést zpět, nehledě na to, kdo se mi tu postaví." Hlas si zachovával důstojný a při tom šťastně mrskal ocasem. Měl pocit, že už neexistuje na světě žádná překážka.
To se ale zmýlil.

Zabít nepřítele....

,,Drž kušnu." zavrčel. Yalpi na něj nechápavě upřela modro zelenkavé oči. Zavrtěl hlavou až se mu rozcuchala hustá horská srst.
,,To nebylo na tebe," vysvětlil omluvně. Yalpi trochu zdrženlivě pokývla, pak však pronesla:
,,Já ale nikam nepůjdu. Nechci."
Nepříjemný pocit začínal Kampiho pomalu užírat zevnitř.
,,Nechceš? Proč ne? Co ostatní? Co tvůj bratr?"
,,Mám vlastní smečku, Kampi,"
,,Yalpi, prosím... musíš se vrátit," zažadonil. Bez výsledku.

,,Měl by jsi už jít, ať tě nenajdou."
Na to se Yalpi otočila k odchodu a nechala Kampiho sedět shrbeně v suché trávě.
,,Taková jsi nikdy nebyla," řekl, ale jeho hlas se měnil ve vrčení. Jezero emocí se plnilo a přelévalo přes okraj.
,,Všechno se mění. My se musíme měnit, abychom přežili," zašeptala. Už se na něj neohlédla, jen k němu stála zády.
,,V tom případě chci zůstat stejný. Zemřít stejný," zavrčel.
,,I ty jsi jiný, aniž by sis to pořádně uvědomil. Už jsem tě varovala. Vlci z mé smečky nemají ve zvyku vítat cizince." S těmito slovy zmizela v mlze a Kampiho nechala o samotě. Nemohl věřit vlastním uším. Cizinec.

Přivřel oči, aby potlačil bolest. Nikoliv fyzickou. Ostré hroty se do něj zabodávaly, drtily ho a řezaly. To slovo nemohl dostat z hlavy. On už byl cizinec. Po tom všem?

Stiskl zuby a setřel slanou kapku, která mu stékala po tváři. Slaboch! Zatnul drápy do země, aby nezavyl. Celý žaludek měl převrácený vzhůru nohama.

Zabij nepřítele...

...

Noční vánek jej hryzal do holého čenichu, a tak si ho schoval do tlapek. Celou hlavu skryl do tlap a snažil se nemyslet na vše kolem sebe. Jediná vlna úlevy opláchla jeho starosti, když zase zpátky nalezl svou sestru živou a zdravou. Teď ji hlídal před chladným větrem a to mu jako jediné dělalo svým způsobem malou radost. Velmi malou. Jakto, že Yalpi zapomněla na svůj bývalý život v rodině? Na svého bratra? Na Kampiho?
Nemohl usnout, díval se tedy na zamračené nebe. Chtěl vidět hvězdy, ale měl smůlu...

Geistova kamenná tvář ho chladně skenovala pohledem. Kampi sklonil hlavu, aby se nemusel dívat na nikoho kolem sebe. Už zase?
,,Ztratil jsi až moc času," řekl Geist tiše.
,,Jak mám věřit, že tohle je pravda? Že nejste jen výplodem mé fantazie?" zavrčel Kampi s očima upřenýma na své tlapy.
,,Tolik vlků se mi už smálo, tolik problémů jsem měl."

,,Strašně mě zajímaj tvý problémy," vtrhla najednou do jejich blízkosti zrzavá srst. Ach ne...
,,Tohle teď vyřizuju já...," šeptnul Geist.
,,To je mi teď úplně jedno. Hele, ty dřevěný poleno, poslouchej, nebo-"
,,Dost! To by stačilo!" zarazil Kalnui ostře Dawn.
,,Něco jsme si domluvili, příště tě sem ani nepustíme." To na chvíli Dawn trochu zarazilo. Nicméně, pak mávla jen ocasem se slovy: ,,Fakt se omlouvám velectěný Kalnui, ale myslela jsem, že to platí, až když chcípne..."

Kampi věděl, že to nebyla pravda.
,,Udělám cokoliv, abych to odčinila," řekla sladce. Potřebovala se za každou cenu nějak z toho dostat. Kampi sám ale nic nenamítal a Kalnui si už dál jen pro sebe něco tiše mručel.

Geist, který jako obvykle příliš neplýtval slovy pokračoval: ,,Čas ubíhá. Každá chvilka znamená prolitou kapku krve. Despota nezná hranic..."

Kampi neodpovídal. Ani se na něho nepodíval. Soustředil se stále především na svou vlastní bolest, jež nepominula.

,,Vstávat!" zavelel zničehonic známý hlas Aestas a on sebou prudce škubnul.