Vypnutý telefon jsem uložila do šuplíku mého stolu a frustrovaně si prohrábla vlasy. Nelíbilo se mi, že neznámý ví tolik věcí. A já neměla odepisovat.

Tak co jsi čekala od někoho, kdo má prsty v... kdo ví v čem?...

Ještě chvíli jsem hypnotizovala očima místo, kde se můj mobil povaloval. Poté jsem zakroutila hlavou a rozhodla se nadechnout se trochu čerstvého vzduchu. Vzhledem k tomu, že jsem domů přišla brzo, tak nikdo kromě mě nebyl doma.

Převlékla jsem se do domácího, obula se a vyrazila do parku, který byl poblíž centra města a začala jsem přemýšlet, proč se asi Taehyung chová tak, jak se chová.

Já být na jeho místě bych byla naopak ráda za něčí přítomnost a to, že mi chce pomoct.

Hned co jsem nechala vyplout svou myšlenku, zastavila jsem se a zadívala se do dáli, protože mě něco trklo.

Z nějakého neznámého důvodu se začal bavit s Hoseokem, ale ve škole to tak vůbec nevypadá. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych je někdy spolu viděla. Třebaže jenom o volných hodinách.

Nebo se Hoseok začal bavit s ním?

Každopádně mě to začínalo zajímat čím dál více, ale vím, že takto své otázky na bratra vyvalit nemohu. A taky zde visela otázka, proč se ti dva začali náhle spolu scházet. I kdyby se spolu bavili dlouhou dobu, Taehyunga k nám nikdy nepřivedl.

Tak proč teď?

,,Tsk, přestaň na to myslet, čím víc toho budeš vědět, tím hůř pro tebe," napomenula jsem sama sebe a opět se rozešla kupředu. Po další hodině procházky jsem usoudila za dobrý nápad, vrátit se domů.

Zabočovala jsem do ulice, kde bydlíme, když se mi před očima zjevila červená kštice mého bratra s telefonem u ucha. Stál u svého auta a pochodoval sem a tam. Vypadal naštvaně.

Zarazila jsem si svou černou kšiltovku a hlavu zabořila co nejvíce do mikiny. Pomalu jsem přicházela k našemu domu a měla Hoseoka v plánu s ignorací obejít, když mě pár metrů před branou zarazil jeho telefonát.

,,Jak jako že to nemáš?! Kurva snad jsem ti něco řekl! Argh, fajn, nějak bez toho jeden úkol přežijeme. Počkej, co? Ne. Ne ne ne ne. Na to zapomeň, jí se nikdo nedotkne. I kdyby byla více než cizí, tak ji z toho vynecháte."

Povzdechl si a přešlápl na druhou nohu.

O čem to mluví? pomyslela jsem si. Naštěstí se zastavil a opřel se bokem o auto zády ke mně.

,,Já vím, že to tak nevypadá, ale to škvrně mi přirostlo k srdci, takže jestli jí uděláte byť jen něco malého ze srandy, můžete se rozloučit se svým kámošem a tím pádem nebudete moct vymetat bary ani bordely," uchechtl se.

Proboha, v čem to ten idiot jede?

,,Toho do toho netahej. Víš, že to měl těžké. Ugh, víš co? Polib si, kreténe," řekl nakonec a zavěsil. Nasucho jsem polkla.

Co jsem to právě slyšela?

Nejsem si jistá, že to je něco, o čem bych měla vědět.

Nebudu lhát. Od druhého týdne, kdy se k nám s jeho rodičem nastěhovali, mě začal lehce děsit, ale neřešila jsem to a probíhaly mezi námi běžné, sourozenecké hádky.

Ale po tomhle si nejsem jistá, jestli vedle něj můžu vůbec ještě existovat.

Zhluboka jsem se nadechla a sebevědomě se jako by nic konečně rozešla k domu. Když jsem kolem něj procházela, na mou smůlu si mě všiml.

,,Nazdar špunte," řekl, ale já ho jako obvykle ignorovala a věnovala se odemykání branky. Neměla jsem náladu na to se s ním vybavovat. Kopnul mě do zadku, čímž přilákal mou pozornost, avšak podrážděnou pozornost.

,,Co je?" otočila jsem se na něj. Usmíval se tím jeho přehnaným úsměvem. ,,To nepozdravíš ani svého brášku?" přistoupil ke mně, jednu ruku přehodil přes můj krk a druhou mi začal cuchat vlasy.

Hrubě jsem ho od sebe odstrčila a vytrhla mu z ruky kšiltovku, kterou mi sebral. ,,Nevlastní. Jsi nevlastní bratr, Hoseoku. V tom je rozdíl," zdůraznila jsem a otočila se.

,,A jéje," zaslechla jsem co si ironicky zamumlal pod nos a jen nad tím protočila očima.

,,Vyřiď našim, že se dnes zdržím!" zařval na mě. Ukázala jsem na něj starý známý prostředníček a více si ho poté nevšímala. ,,Vyřiď si to sám!"