„Afon," řekl Roland a ukázal do dálky.

 „Řeka," odpověděla Daria a on  potom pokračoval „Aber," a Daria odpověděla ,,Ústí řeky."

Daria slova svědomitě opakovala. Poklepala Rolandovi na rameno.

 „Atlt," řekla a kývla hlavou nalevo. 

„Úbočí kopce porostlé stromy," odpověděl Roland a otočil se na ní a zazubil se.

 „Vážně vám to jde," řekl a přitom se na ní pousmál.

„Pořád musím hrát hluchoněmou?" zeptala se Daria a Roland jen kývl.

 „Prozatím je to podle mě nejlepší. Buďte trpělivá, Dario," odpověděl a ještě chtěl dodat, že se už brzy vrátí domů, ale protože tušil, jak se k tomu jeho svěřenkyně staví, roz­hodl se mlčet.

 Rád by se dozvěděl, jestli je Ralph z Col­chesteru čestný a hodný člověk, ale v hloubi duše tušil, že nejspíš vypadá jako ohyzdný trol a Dariin strýc ji za něj chce provdat pouze proto, aby ukořistil jeho území.

 Bylo by mu to jedno, i kdyby byl Ralph předtím deset­krát ženatý a všechny svoje manželky nechal zabít.

Zastavil Cantora a nechal ho, aby se vydýchal a napil chladné vody z řeky. 

„Nechtěla byste jít kousek pěš­ky?" zeptal se a Daria se s povděkem usmála a seskočila z Cantorova hřbetu.

„Nadechněte se toho vzduchu, Rolande! A podívejte se, jak se slunce odráží na listech javorů. Ta hra stínů a barev je přímo kouzelná," řekla Daria a překřížila si paže na prsou a roztančila se po nevelké louce.

 „Glyn," zvolala a přitom se pousmála.

 „Fflur," dodala a ukázala na nádherně vonící květy zimolezu.

 „Je symbolem věrnos­ti a břečťan stálosti," řekla a Roland se pouze zmohl na přihlouplý úsměv. Když si pak ale uvědomil, jak asi musel vypadat, otočil se.

„Ach, kéž bychom tady mohli zůstat napořád!" vykřikla Daria a s chutí se zase znovu zhluboka nadechla.

„Počkejte si tak hodinku... dokud nezačne zase pršet...A až budete celá promočená, zmožená a prochladlá, tak rychle změníte názor," řekl Roland a Daria jenom mávla rukou.

 „Támhle ten hlodášový keř nás ochrání před démony a pokud po tom budeme opravdu toužit, pak možná i před deštěm," odsekla a Roland právě teď netoužil po ničem jiném než po zbytku slíbené odměny. Protože pak se splní i jeho přání pořídit si vlastní pozemky a hrádek mezi nádhernými zelenými kopci v Cornwallu.

 Sledoval, jak Daria poodešla od malého tisu k osamoceně stojící břízce a opakovala velšská slova... Učení jí šlo skutečně nesmírně snadno... Pro něj to ale nic neznamenalo, vůbec nic... Byla veselá a smála se... ,,Díky tomu se tak rychle učila" řekl si pro sebe a zadíval se jí na rty a potom sjel pohledem k jejím ňadrům a nakonec i k jejím bokům.

 ,,Neznamená to vůbec nic", pomyslel si a rych­le se otočil ke Cantorovi a poplácal ho po krku.

 Nemělo to pro něj žádný význam a Cantor jen otočil hlavu a přitiskl Rolandovi k ruce mokrou tlamu a Roland si ji otřel o ko­žené nohavice a řekl mu „Ty jsi mi věrný a vždycky jsi věděl, co chci a potřebuji. Nikomu jinému bych nedo­kázal svěřit svůj život, obzvlášť ne ženě. Dokonce ani takové, která je chytrá a milá," řekl a Daria se na něj překvapeně podívala.

„Vy mluvíte se svým koněm?" zeptala se a smála se.

 ,,Ta ušpiněná rošťačka v mužských šatech a s kapuci staženou do čela se smála," řekl si Roland sám pro sebe a špína, kterou jí rozetřel po obličeji, už dávno zmizela a teď ji nahradi­lo pravé velšské bahno.

 Dokonce i jemné bílé ruce měla umazané. Ale vůbec mu nepřipadala jako chla­pec.

„Ano, je moc chytrý. Oznámil mi, že je nejvyšší čas k obědu," odpověděl Roland a Daria s nadějí v očích přejela pohledem dva vaky za­věšené na sedle.

„Je mi líto, ale tam už nám nic nezůstalo. Budu mu­set něco ulovit," dodal a Daria se ohlédla zpátky na cestu, po níž přijeli a po­tom zklamaně zavrtěla hlavou.

 „Ne, takový hlad zase nemám, Rolande, vážně ne. Co kdybychom jeli ještě dál? A odpoledne pak můžete něco ulovit. Zdržela jsem nás tady, to jsem neměla. Omlouvám se," řekla a přitom se podívala kolem.

„Nikdo nás nepronásleduje, Dario. A nikdo nás ani nemohl zradit. I kdyby o nás ten farmář hraběti pově­děl, stejně neví, kam jsme měli namířeno," odpověděl a Daria se ale zachvěla a zavrtěla hlavou.

 „Zjistí to, určitě se mu to nějak podaří. Vím to jistě," řekla a když si všimla Rolandova staženého obočí, tak dodala „Je vážně chytrý," a Roland se stále mračil a uhodil na Dariu, přestože svých slov okamžitě zalitoval.

 „Takže jste ho obdivova­la. Chtěla jste od něj vůbec utéct? Nechtěla jste si ho nakonec vzít?" zeptal se a Daria zvedla hlavu.

 „Plácáte hlouposti, Rolande," řekla a najednou se rozplakala a Roland na ni jen udive­ně zíral.

Domníval se, že ji napětí úplně vysílilo, ale nakonec přece jen podlehla tlaku. Rolanda to udivilo, protože až doteď vystupovala neuvěřitelně jistě a odhodlaně a při­padalo mu zvláštní, že právě teď, kdy největší nebezpe­čí pominulo, ji její ženská stránka dohnala k slzám.

„Takže jsem hlupák?" zeptal se a Daria zavrtěla hlavou a otřela si hřbetem ruky oči a odvrátila se od něj. 

„Ne, nejste, jenom tak mluvíte," řekla a znovu si otřela oči a hlasitě popotáhla.

 „Omlouvám se. Už se Cantor napil?" zeptala se a Roland se na ni dlouze podíval a odpověděl „Ano," a natáhl k Darii ruku a pomohl jí na koně.

Pokračovali pak podél řeky Usk, po jejíchž obou bře­zích se vypínaly kopce hustě porostlé duby a buky. Za nimi se tyčily k nebi vysoké štíhlé jedle. Krajinou pro­tékala spousta úzkých mělkých potoků s kalnou hnědou vodou.

 Přestože jasně zářilo slunce, ve vzduchu se stále vznášela vůně a ozývalo se šumění a šplouchání vody...potůčky bublaly, v dálce narážel na skály vodopád a hluboko pod nimi duněly podzemní prameny, tak Daria se zachvěla.

 „Tohle prostředí člověka úplně pohlcuje," řekla a chytila Rolanda pevněji kolem pasu.

„Buďte ráda, že neprší," poznamenal a Daria se trochu usmála.

 „Proč jsem podle vás hlupák, Dario? Tedy, proč tak mluvím?" zeptal se a cítil, jak Daria ztuhla a uvědomil si, že by na ni ne­měl naléhat. Ale cítil až zvrácenou chuť vymámit z ní odpověď.

 „Proč?" opakoval a přitom se na ní otočil.

„Hrabě je hrůzostrašný člověk. Není sice úplně šíle­ný, tedy aspoň zatím, ale je to fanatik a trpí nebezpeč­nými výkyvy nálad. Než jeho, to už bych si raději vzala otce nebo dědečka Ralpha z Colchesteru," odpověděla Daria a přitom se zatvářila smutně.

„Aha," řekl Roland a potom raději chvíli mlčel.

„Rolande, neodvážejte mě prosím ke strýci! Nectí Boha, dokonce ani žádným zvráceným způsobem, kte­rý by mu vyhovoval. Myslí jenom na sebe a myslí si, že je všemocný. Je mnohem hrůzostrašnější než všichni ostatní lidé, které znám, protože když už se rozhodne zachovat se krutě, vypustí své vnitřní démony a raduje se ze své vypočítavé a nesmiřitelné surovosti," zašeptala Daria a i přesto v jejím hlase byla cítit bolest.

„To by jste měla být ráda, že se vdáte, odjedete z Reymerstonu a zbavíte se strýcova vlivu," řekl Roland a Daria znovu ztuhla.

 Rolandovi se příčilo, že na ni musí být tak přísný, ale její strýc mu zaplatil, aby Dariu přivezl zpátky. A za peníze, které od něj dostane, si koupí svůj vlastní hrad v Cornwallu, kde bude v klidu žít a už nikdy nebude muset před nikým sklánět hlavu, pokud nebude sám chtít.

 Daria už nepromluvila a zvrá­cená část Rolandova já si ovšem přála, aby mu odpově­děla, ale  Daria prolomila mlčení teprve odpoledne.

 „Musím si na chvíli odpočinout. Prosím!" řekla a Roland jen přikývl a zastavil.

 Seskočil na zem a napřáhl k ní ruce. Daria si ho však nevšímala a svezla se z Cantorova hřbetu z druhé strany, ale přitom ho nechtěně uhodila rukou.

„Proboha, běžte rychle od něj!" vykřikl, protože Cantor se totiž vzepjal a začal vyhazovat.

„Uhněte, Dario!" vyštěkl a Daria zakopla o kámen trčící ze země a upadla na zá­da do trávy... Mezi tím Roland utišil Cantora a uvázal jeho uzdu kolem ne­dalekého pahýlu tisu.

-----------------------------------------------------------------

Došel až k Darii, chvíli nad ní zůstal stát s rukama v bok a teprve poté jí nabídl pomoc.

 „Takovéhle hlou­posti už nikdy nezkoušejte! Nečekal jsem, že se zacho­váte tak nerozvážně," řekl a Daria přikývla, ale nabízenou ruku nepřijala a poma­lu se postavila.

„Udělala jste to, protože jste se na mě zlobila. Neza­pomeňte prosím, že vás mám do Reymerstonu přivézt živou a zdravou," odsekl a Daria se na něj rozohnila.

„Ano, to je mi jasné a kdybych umřela, strýc by vám nic nezaplatil, že?" vyštěkla a Roland se na ni dlouze zadíval a nakonec zvolna při­kývl.

 „Přesně tak! Proto na sebe dávejte pozor," řekl a přitom Dariu přejel dlouhým pohledem.

„Musím si odskočit," oznámila Daria, protože Roland i celá situace, ve které se ocitla, ji tak rozčílili, že by si nejra­ději odplivla... Roland sledoval, jak Daria míří do mok­rého křoví a přitom lehce napadá na nohu.

 Vzduch byl prosycený vůní borovic a vlhkého mechu. Díval se za ní, dokud mu nezmizela z dohledu a potom se snažil trochu zorientovat v okolní krajině.

 V dálce vystupova­ly z lesů hnědé hřbety kopců a dokonce i tady, na této nevelké mýtině, slyšel hukot vodopádu a šumění neda­leké řeky přelévající se přes vlhké holé kameny. Na úbočí kopce zahlédl stádo divokých poníků, které po­znal ve změti borovic podle jejich siluet.

Jejich dlouhé ocasy byly celé pocuchané a také oni si ho všimli, ale nijak je to nevyvedlo z rovnováhy... klidně stáli na mís­tě a pozorovali ho.

 Roland pomalu zamířil k nízkému zkroucenému dubu, porostlému lišejníkem a opřel se o něj.

 Vedle stromu leželo v mechu několik balvanů. ,,Musely na tomhle podivném místě ležet už dlouho," pomyslel si ,,A Ur­čitě je sem odhodila nějaká dávná bouře nebo starodáv­ní bohové," znělo mu v hlavě a Roland si začal pískat písničku, kterou sly­šel zpívat Crookyho, dvorního šaška Dienwalda de Fortenberry a potom s úsměvem přidal i slova.

,,Polib ji na ústa sladká jak med, uslyšíš jak se jí zrychluje dech. Pak přijde na řadu vášnivý vzdech, takovou dívku si určitě nech."

,,Polib ji na šíji, pak polož na záda, nenech se odradit, bude za to ráda"

Byla to podivná písnička, ale Roland si ji prozpěvoval stále dokola a představoval si při tom Dienwalda, jak svírá v náručí svou ženu Philippu a Crookyho, jak tu písničku prozpěvuje a protáčí panenky a chlípně se ucu­luje a nakonec ho Dienwald nakopl.

Náhle však Roland zaslechl výkřik a přestal zpívat.