Necelou hodinu jeli na severovýchod do Walesu a Ro­land nakonec odbočil na úzkou prašnou cestu, lemova­nou živým plotem a zastavil před malou chatou z hlíny a proutí... Kolem stálo několik rozpadají­cích se přístavků.

 Z domku vyšel muž a chvatně k nim vykročil. Roland se na Dariu usmál a řekl „Teď přesed­neme na mého koně" a pomohl jí seskočit a poprosil ji, ať chvíli počká.

Zašel s mužem za chalupu, ale zakrátko se znovu objevil a za sebou vedl nádherné, vysoké a silné zvíře.

Je­ho hřebec byl černý jako noc a majestátný jako král.

Daria si všimla, jak několik mincí mění majitele a Muž se jen zazubil a řekl „Ano, ano, lle pum buwch, lle pum buwch," a Roland ho přátelsky poplácal po rameni a otočil se k Darii, aby jí pomohl vyhoupnout se na široký koňský hřbet.

 Kůň jenom přešlápl, ale nepohnul se z místa a nevzpíral se.

 Pak nasedl i Roland a řekl „Nezapo­meň, že máš jet na jihozápad. Vezmi si na sebe moje mnišské roucho a pojedeš na tom koni nejméně dvě ho­diny. Pak ho nechej spolu s oblečením na takovém mís­tě, kde je hrabě určitě najde," a muž jen přikývl a odplivl si na zem a lehce se uklonil.

Daria se zadívala na svého zachránce.

 ,,Jak vůbec mohla uvěřit, že je kněz?" ptala se sama sebe, protože ostatní ženy na hradě v něm poznaly pravého muže z masa a kostí, jen ona ne.

 Pře­vlékl se do hrubé vlněné tuniky rezavé barvy a přepásal si ji širokým koženým opaskem. Na něm měl zavěšenou dýku a meč... Vypadal nebezpečně a vyzařovala z něj ne­smírná energie.

 Položila mu tvář na záda a snažila se přivyknout tomu novému muži, který seděl před ní.

Když se rozjeli, zeptala se ho „Co to říkal, když jste mu dával ty peníze? Něco vám několikrát opakoval," zeptala se a Roland se na ní pousmál.

„Máte bystrý sluch. Říkal, že teď bude místo pro čty­ři krávy. Jinými slovy... za peníze, které jsem mu dal...a za jeho pomoc, teď uživí čtyři krávy," odpověděl Roland a Daria k Rolandovu údivu zřetelně zopakovala „Lle pum buwch," a on jí znovu věnoval úsměv.

„Vy jste se během těch dvou měsíců v Tybertonu na­učila velšsky?" zeptal se a cítil, jak Daria lehce zavrtěla hlavou, kterou měla opřenou o jeho záda.

 „Ne, hrabě Velšany nenávidí a za­kázal, aby se na hradě mluvilo jejich jazykem, ale kdyko­liv od někoho slyšel nějaké slovo, které mu znělo cize, tak nechal ho zmrskat. Kromě toho jsem byla neustále stra­nou všeho dění," odpověděla a pak se odmlčela.

Celou dobu slabě mžilo a potom mrholit přestalo a ne­be se zatáhlo tmavými mraky, které věštily, že ještě do půlnoci začne pršet, i když ve Walesu pršelo neustále. A tak Roland pevněji přitáhl pásky, na nichž byly na koňském hřbetě zavěšené kožené vaky a o chvíli později mu došlo, že Daria usnula.

 Opírala se mu o záda poněkud povadle a občas se sesouvala do strany. Rychle ji chytil za paže a ovinul si je kolem pasu a jednou rukou je přidržoval.

 Rozhlédl se po nehybných dubech, které se tyčily všude kolem a zvedl hlavu k za­taženému nebi.

 Vzduch prostupovala vůně moře a vlh­kých lišejníků. ,,Zanedlouho se spustí déšť," řekl si pro sebe Roland a po­vzdechl si a zadoufal, že než se strhne průtrž mračen, tak stihnou dojet do Trefynwy.

 Potom se vydají na východ přes Černé hory a shluk nemilosrdných skal a holých horských hřbetů, kde se bezpečně skryjí před všemi, kteří by je chtěli najít a potom řekl si nahlas, přestože Da­ria spala „Jsem na vás pyšný" a myslel to vážně, protože nato­lik mu důvěřovala, že dokázala na útěku dokonce usnout.

,,Pozoruhodné!" řekl si pro sebe a vesele se usmál, zvedl hlavu a nastavil tvář chladné­mu nočnímu vánku.

 Jeho kůň, kterému dal jméno Cantor, si odfrkl, takže Roland zpomalil. Ještě je čekala dlouhá cesta a teprve potom chtěl Roland na chvíli za­stavit a odpočinout si... Pochyboval, že hrabě objeví je­jich stopu nějak zvlášť brzy, pokud se mu to vůbec po­daří. 

 A Roland se pro Wales rozhodl po zralé úvaze, protože předpokládal, že hrabě se je nevydá hledat do země, kterou tak pohrdá, protože každý Angličan by prohlásil, že o útěk přes Wales se může pokusit jen blázen a Roland se tiše zasmál. 

Byl se svým plánem spokoje­ný, protože o jedné jeho důležité části nemůže mít hra­bě ani tušení a nikdy na ni nepřijde.

Spokojenost mu vydržela až do chvíle, kdy jim nad hlavou zaburácel hrom.

 ,,Takže tohle je Wales, země vy­trvalých dešťů", pomyslel si, zvedl hlavu a zadíval se na černé mraky.

 Do rána chtěl dorazit do Abergavenny, ale teď pochopil, že to nemůže stihnout a na čelo mu dopadla kapka deště a svezla se mu po tváři a Roland tiše zaklel a chytil Dariiny ruce o něco pevněji, protože opět začínala sklouzávat do strany.

 Věděl, že musí najít nějaký úkryt, kde se budou moci schovat, dokud nepře­stane pršet.

Měli štěstí, že právě projížděli oblastí plnou hustých lesů, které jim poskytovaly spolehlivý úkryt přede vše­mi, kteří by se je pokoušeli najít a částečně i před deš­těm, jenž se na ně začínal snášet stále rychleji a inten­zivněji.

 Věděl, že se nedaleko nalézají jeskyně a pokud se nepletl, jedna docela velká ústila nedaleko cesty do Usku, západně od místa, kde se nacházeli právě teď.

 Daria byla zřejmě vzhůru, protože cítil, jak se chvěje zimou a tak sáhl do vaku a vytáhl z něj koženou vestu.

 „Dá­me si ji nad hlavu. To nás aspoň trochu ochrání před deštěm," řekl a pak vestu na ní položil

„Slyšela jsem, že tu prší častěji než kdekoliv jinde na světě," poznamenala Daria a přitom se do vesty trochu zachumlala.

„To je docela dost možné," odpověděl Roland a uvažoval, kde se k takovým zprávám mohla dostat.

 „Určitě častěji než ve Svaté zemi," dodal ještě po chvíli a rozložili si vestu nad hlavu a Roland se snažil pokračovat v rozhovoru, aby odvedl pozornost od vlhkého studeného deště.

 „Až dorazíme do Walesu, stane se z vás můj hluchoněmý bratr," řekl a Daria se na něj dlouze podívala.

„Mluvíte velšsky, Rolande?" zeptala se a Roland jen přikývl.

„Ano, mluvím a cizí jazyky se učím snadno a rychle," řekl po chvíli a přitom se mu na tváři objevil úsměv.

„Tak mě také naučte velšsky, protože se mi nechce celou dobu mlčet," odsekla Daria a Roland jen stěží potlačil smích, protože velština byla ten nejsložitější jazyk, jaký se zatím naučil a možná do­konce ještě těžší než arabština...

 Už měl téměř na jazyku, že to nezvládne, ale místo toho se zeptal „Co mi řekl ten farmář?" a Daria se na něj jen pousmála.

 „Llepum buwch. Teď budu mít místo pro čtyři krávy," řekla odhodlaně a Roland se ještě nikdy nesetkal s nikým, kdo by měl stejný talent na jazyky jako on. Stále si ale nebyl Darijou tak úplně jistý, přestože latinsky mluvila naprosto plynně.

„Stačí, když mě naučíte tolik, abych nemusela hrát hluchoněmou," dodala a Roland si řekl ,,Vlastně, proč ne?" a  po další hodině, kdy ji učil jedno­duché věty, si musel přiznat, že se v ní spletl.

 Ve vstře­bávání ducha cizího jazyka byla možná ještě zdatnější než on a dokázala rozpoznat konstrukce, o nichž leckdo neměl ani tušení a než se mu podařilo najít jeskyni, ve které se zatím nestačili zabydlet divoké šelmy a medvě­di, byli úplně promočení a Daria se velmi dobře naučila několik velšských slov a vět.

„Počkáme tady, dokud nepřestane pršet...jestli vůbec někdy přestane. Tuhle proklatou zemi bičuje déšť skoro neustále," řekl Roland a Daria se na něj jen spiklenecky podívala.

„Ano, ale voní, Rolande," odsekla Daria a nasála do plic vzduch.

 „Ta vůně moře, mechu na skalách, vřesu a kapradí, je tak plná života," dodala a byla to sice pravda, ale Roland neodpověděl a uklid­nil Cantora a potom znovu sklopil pohled ke své svěřenkyni. Byla úplně mokrá a třásla se zimou a tak vytáhl z vaku poslední suchou koženou vestu. 

„Vezměte si ji," řekl a Daria vykročila hlouběji do tmavé jeskyně, ale Roland ji hned zarazil. 

„Ne, zůstaňte u mě, Dario! Můžou tam žít nějaké šelmy a já nechci, aby vás sežraly, nebo abyste se mi ztratila. Slyšel jsem, že se některé z těchto jeskyní klikatí a stáčejí se hluboko pod horu. Kdybyste se ztratila, znamenalo by to pro vás jistou smrt," odpověděl Roland a tak Daria s rychle vrátila a vesta na ní jen volně visela.

 „Posadí­me se a vezmeme si trochu chleba, který nám dal na ce­stu ten farmář," řekl po chvíli její společník a během jídla ji učil jména nejrůznějších pokrmů a zvířat.

 Daria ještě stačila zopakovat slovo dafad, které znamenalo ovci a usnula. Roland se opřel a hrbolatou stěnu jeskyně a přivinul si Dariu k sobě.

 Cantor tiše zařehtal a potom nastalo ti­cho, přerušované občasným krákáním havranů. Slyšel dokonce i datla, klovajícího někde poblíž do stromu a hlasitý šum vodopádu kdesi v bukovém lese.

 Daria měla s těmi vůněmi pravdu. Dokonce i v potemnělé jes­kyni cítil vůni trávy, kapradí, vody a větru. Byla to di­voká a nezkrotná vůně, která jitřila i ostatní smysly.

Usmál se a usnul v náručí s dívkou, která by se doká­zala naučit velšsky stejně dobře jako místní obyvatelé, kdyby na to měla dostatek času.

S východem slunce déšť ustal a nebe se na několik krátkých kouzelných okamžiků zbarvilo do sytě růžové barvy. Pokusil se Dariu probudit a tu náhle uslyšel „Znám vás, v hloubi duše vás znám. Je to zvláštní a mám z toho strach, ale přesto je mi nádherně," a Roland s ní zatřásl, protože netušil, co měla na mysli a cosi mu napovídalo, že to ani vědět nechce.

Snědli trochu chleba a sýra a vypili zbytek teplého piva a Daria si svůj sen buď nepamatovala, nebo si o něm nepřála mluvit.

 Zanedlouho pak...už usušení a zahřátí vyšli z jeskyně.

Projížděli přes mýtiny a skrz houští, mezi nízkými zkroucenými duby porostlými lišejníky a kolem kame­nů pokrytých mechem. Minuli holá skaliska, která vypadala jako mokrá, přestože na ně pražilo slunce.

Roland ji stále učil velšsky a dokonce jednou ucítil u srdce žárlivé bodnutí, když si plně uvědomil, jak skvělou má Daria paměť, ale hned nato se své ješitnosti vysmál.

 ,,Její talent jim může přijít vhod," řekl si pro sebe a pomyšlení na to, že bude vystupovat jako ochránce hluchoněmého chlapce, který je ve skutečnosti dívka, ho nenaplňovalo žádným zvláštním nadšením.

 Takto Daria alespoň může pronést pár slov, kdyby se setkali s nějakými Velšany a Roland vůbec nepochyboval, že taková situace nastane.

A narazili na ně dříve, než si přál.