„Rychle, Dario, odtrhněte si ze šatů pruh látky! Svá­žeme ho a dáme mu roubík. Pospěšte si, nemáme moc času," řekl Roland a Daria neváhala a utrhla několik dlouhých cárů drahé modré vlny a pak koutkem oka pozorovala, jak hraběte Roland pevně svazuje. A jakmile mu zacpal ústa, strčil ho bez okolků pod úz­kou postel.

„Tak," řekl a vstal ze země.

 „Už jsme skoro hotoví. Teď se musíte rychle převléknout," dodal a Daria se zadívala na mužské šaty, které jí hodil do náruče a pak se usmála.

„Pospěšte si, nemáme moc času!" popohnal ji a lehce ji přejel ko­nečky prstů po tváři.

 „Vím, že se všechno děje trochu moc rychle, ale teď už budete v bezpečí a o všem si pro­mluvíme později," dodal po chvíli a potom se k ní otočil zády a stoupl si k otevřeným dveřím... Nejraději by je zavřel, ale bylo mu jasné, že Daria potřebuje trochu světla, aby se mohla obléknout do úplně neznámých svršků.

 Slyšel její dech a neobrat­né pohyby, ale nespouštěl oči ze strmého točitého schodiš­tě naproti dveřím.

 Do sudů s pivem připraveným k ve­čeři přidal bylinný lektvar, ale nemohl si být úplně jistý, že všichni zbrojnoši vypili tolik, aby je přemohl, protože sou­středil se hlavně na to, aby se dostal k Darii...Nechtěl nic riskovat a nechtěl ji vystavit nebezpečí.

 Zaposlou­chal se... Všude panovalo hrobové ticho a nahánělo mu to strach.

„Už jste oblečená?" zeptal se netrpělivé a stále se díval k oněm schodům. 

„Ano," odpověděla a náhle se objevila po jeho boku a Roland se k ní otočil. Mužské šaty sice zakryly její dív­čí křivky, ale stále vypadala jako žena.

 Rychle ji posa­dil na postel a spletl jí vlasy do copů a svázal je pruhem látky z roztrhaných šatů a přetáhl jí přes hlavu kapuci, která jí sahala skoro až k obočí... Vytáhl z kapsy složený kousek látky a Daria si všimla, že je v něm trocha vlhké prsti.

Přejel jí tím hadříkem přes obočí a to se rázem ztra­tilo v tmavých šmouhách a potom jí podobně umazal ce­lý obličej.

 Zašklebil se.

 „Jste nádherně špinavá, moje paní," řekl a pak ji vzal za ruku a zvedl z postele.

 „Teď mě dobře poslouchejte, Dario! Nebudete vůbec mluvit. Skloníte hlavu a půjdete za mnou.  A když vám něco přikážu, tak to oka­mžitě a beze slova to provedete," dodal a teprve v této chvíli si Daria uvědomila, že Roland má stále na sobě kněžské roucho.

„Jsem připravená a udělám všechno, co budete chtít," odpověděla a on ji pohladil po špinavé tváři a přikývl.

 Ještě nikdy v životě nezachraňoval ženu, takže netušil, co může od Darii očekávat a ani nevěděl jak se ona zachová, protože mohla by třeba v něja­kém vypjatém okamžiku omdlít nebo vykřiknout.

 Ales­poň prozatím však Daria působila dojmem, že se doko­nale ovládá a tak se znovu zadíval na strmé schodiště a gestem ruky jí naznačil, aby šla za ním.

Když sešli dolů, tak Daria se rozhlédla po velké síni.

 Skupinky lidí tu polehávaly a hlasitě chrápaly a celou síní prostupovalo tiché mručení. Někteří zůstali sedět u stolů, ale byli cell zhroucení a hlavy měli položené vedle prkének s jídlem.

„Nezemřou? Neotrávil jste je?" zeptala se a Roland jen zavrtěl hlavou.

 „Dal jsem jim do piva něco na spaní. Budou podřimovat jako neviňátka a ráno se pro­budí s bolestí hlavy, ale jinak se jim nic nestane. Teď buďte zticha," odpověděl, protože věděl že někteří lidé v síni byli stále vzhůru, ale sotva drželi oči otevřené a tak když kolem nich procházel kněz s ušmudlaným chlapcem, věnovali jim jen letmý po­hled. 

Jeden muž na ně dokonce opilým hlasem zavolal „Otče, požehnejte mi! Moc jsem toho vypil a teď všude kolem sebe vidím hady. Plazí se a obtáčejí mě. Jsou zlí, otče," řekl nějaký muž a tak se Roland k němu rychle obrátil.

„Bůh ti žehnej, synu, ale každého z těchto hadů si za­sloužíš. Alespoň jsi stále vzhůru, tvoji přátelé jim pod­lehli," odpověděl a muž se zatvářil nechápavě a potom se tiše naklonil dopředu a když mu hlava dopadla na stůl, tak usnul a Dariiu napadlo, jestli si ji nerozbil.

Přede dveřmi do síně se však už pohybovali lidé, je­jichž smysly nebyly opojené a Roland zpomalil. Kývl a promluvil k mužům, kteří mu zastoupili cestu.

 Hovo­řil klidně, jako kdyby vůbec nikam nespěchal a několik žen na něj nadšeně pohlédlo, ale Roland se dál tvářil ja­ko vznešený kněz.

„Kampak odjíždíte, otče?" zeptaly se.

Byl to hlavní štolba, který měl na starosti hraběcí stá­je a zvědavě si prohlížel umazaného chlapce postávající­ho za knězem.

Roland mu klidně odpověděl „Vidíte toho syčáka? Vedu ho zpátky za otcem, aby ho po zásluze vytrestal. Chtěl se stát rytířem. Je zčásti Velšan a jeho otec pochází z Chepstow. Ale pořád do řeči plete tu jejich hatmatilku, takže by mu ani sám Bůh nerozuměl. Dokážete si před­stavit, že by si hrabě vybral do své družiny někoho jako je on? Teď se vrátí k otci, a ten si to s ním vyřídí," odpověděl Roland a štolba se zasmál.

 „To tomu spratkovi přijde jedině k duhu," řekl a vykročil do stáje.

 Roland ho rychle ná­sledoval a naznačil Darii, aby zůstala stát na místě. Nechtělo se jí, ale poslechla ho.

 Ze stáje zaslechla tiché žuchnutí a okamžitě ztuhla a napadlo ji, jestli Roland nepotřebuje pomoc, ale po chvíli vyšel ven s úsměvem na rtech.

 „Další muž klidně odpočívá. Zůstaňte tady a hlídejte," řekl a znovu zašel dovnitř.

Po chvíli vyšel ven a vedl s sebou koně... Nebyl to žádný velký oř a určitě nepatřil mezi majestátní hřebce, na nichž jezdili členové hraběcí družiny... Roland se mu svižně vyhoupl na hřbet bez sedla a podal ruku Darii.

 „Pojďte, musíme si pospíšit!" křikl slabě a Daria pak celou dobu nevěřícně zírala Rolandovi do týla.

 ,,Cožpak si vážně myslel, že projede obrovskými branami Tybertonu?" ptala se sama sebe, ale jemu se to podařilo. Hlídkova­lo u nich asi šest strážců, ale Roland zamířil přímo k to­mu, který stál u brány.

„Bůh vám žehnej, Arthure! Odvážím tohohle nevycválaného jelimánka za jeho otcem do Chepstow. Hra­bě mi to poručil. Otevřel byste mi prosím bránu?" řekl Roland a k Dariině údivu se strážce uchechtl, odplivl si na vy­schlou zem a prohlásil „Podle mě ten vychrtlý spratek výprask nepřežije. Co provedl? Vyčúral se hraběti do po­háru vína?" zeptal se a pak se svému ostrovtipu od srdce zasmál.

„Chtěl osvobodit Dariu, zajatkyni Jeho Milosti, aby se nad ním slitovala a potěšila ho... Hrabě se ale chtěl oddávat radostem svatební noci a tak s tím pošetilcem poslal mě... Vzal jsem si ho pod svou ochranu ze stra­chu, že by ho hrabě mohl kvůli jeho oplzlým myšlen­kám a své touze sdílet lože s manželkou zabít," dodal Roland a Arthur se jen zasmál a pak přikývl. 

„Dobrá, můžete jet, otče. Počkám tady, dokud se nevrátíte a až budete přijíždět, tak co nejhlasitěji na nás zavolejte, aby se některému ze střelců nepodařilo proklát vám srdce šípem," řekl strážný a přitom se na Rolanda pousmál.

„Děkuji, příteli! Pospíším si a dohlédněte na to, aby Jeho Milost měla dnes večer klid," dodal Roland a strážný na něj jen mrknul.

 A když Arthur otevíral bránu, znovu se zasmál.

 „Je to fešanda," poznamenal a zařehtal se.

 „Ano, je hezká a mlaďoučká jako kuřátko a Hrabě si s ní jistě užije," odsekl Roland a Arthurův řehot byl také posledním zvukem, který Daria slyšela z celého tybertonského hradu, protože pak už projeli pod padací mříží k vnější hradbě a potom velkou dubovou bránou ven.

 Několik mužů na ně jen pokývalo hlavami, ale žádný z nich nic neřekl a ani se je nepokusil zastavit... Šlo to snadno a Daria se opřela tváří o Rolandova záda.

 „Začínám mít dojem, že jste nějaký kouzelník, Rolande, protože všechno jde jako po másle. Poslední dva měsíce jsem neustále pře­mýšlela, ale dospěla jsem k názoru, že se mi odsud ni­kdy nepodaří uprchnout," řekla Daria a Roland se na její slova jen usmál.

„Jsem prostě zdatný," prohlásil a usmál se na ni přes rameno.

 „Už dávno jsem se naučil, že nejlepší převleky jsou takové, které se snaží působit co nejvěrohodněji. No a tentokrát jsem tu pravdu možná dost přitáhl za vla­sy a myslím si, že jsme měli opravdu velké štěstí...Ale jakmile se ale hrabě zbaví pout a všichni jeho muži vystřízliví, tak začne nás hledat a tak nesmíme nikde otálet," řekl Roland po chvíli a Daria se na něj pousmála.

„Já otálet nechci," odpověděla a pevně se ho chytila kolem pasu.

 „Ale tenhle kůň se plazí jako had a je i podobně silný," řekl Roland a přitom se podíval na Dariu.

„Zůstaňte v klidu. Nedaleko mám svého vlastního ko­ně," dodal a pak se podíval na cestu.

„Vezmete mě zpátky za strýcem?" zeptala se Daria a v jejím hlase byl cítit smutek, protože jediné místo kam se nechtěla vrátit, bylo zpátky k jejímu zlému strýci. 

„Ještě ne. Nezdá se mi to rozumné," odpověděl Roland a pak pobídl koně a ten přešel do klusu.