Roland nevěřil svým uším „Jen tak? Vy mi věříte? Odejdete se mnou? A nechcete žádné další důkazy?" zeptal se a Daria zavrtěla hlavou a vyslala k němu nesmírně ne­vinný a zároveň velice protřelý úsměv. 

„Samozřejmě, že vám věřím. A těší mě, že nejste kněz," odpověděla Daria a přitom mu pohlédla do očí.

„Proč?" zeptal se Roland a Daria užuž mu chtěla říct, jak nesmírně ji těší, že je jen obyčejný muž a ne Boží služebník, ale zarazila se.

 ,,Ur­čitě by si pomyslel, že se dočista zbláznila," řekla si sama pro sebe a znovu zavr­těla hlavou a zeptala se „Co moje matka, setkal jste se s ní? Je v pořádku? Byl jste v Reymerstonu?" a Roland na ní jen s úsměvem pohlédl.

,,Ano a vaší matce se daří dobře. Jste jí docela podob­ná. Ne, pokud jde o barvu pleti, ale v obličeji. Pokud si dobře vzpomínám, váš otec měl pleť tmavou jako Neapolitan," odpověděl a Daria se na něj překvapeně podívala.

„Vy jste znal mého otce?" zeptala se a on jenom mlčky přikývl.

„Stejně jako většina mladých mužů v družině krále Edwarda a mladých rytířů. Sir James byl velmi statečný a spolehlivý muž. Byla to tragédie, že zemřel v takovou nevhodnou chvíli. Králi ve Svaté zemi velmi chyběl," řekl a v té chvíli se otevřely dveře a do kaple opět vešel hrabě.

 „Tak co, děvče? Povězte mi, jak zní ta správná odpověď?" zeptal se hrabě a Daria nehnula ani brvou a se sklopeným pohledem rychle odpověděla „Et cum spiritu tuo," a Hrabě jen přikývl.

 „Správně! Potěšila jste mě. Nikdy jsem nepochyboval, že se ženy dokážou učit a vy jste můj názor jenom potvrdila. Souhlasíte v tom se svými bratry, otče?" řekl hrabě a Roland si Dariu změřil shovívavým pohledem.

 Po­díval se na ni asi jako na psa, který správně předvedl nacvičený kousek. Usmál se a se zbožným výrazem řekl „Žena se může naučit opakovat slova... v jakém­koli jazyce... pokud jí k tomu člověk poskytne dosta­tek času. Pochybuji, že zná jejich pravý smysl, ale Bůh jim rozumí a je ochoten svému nejkřehčímu stvo­ření odpustit," odpověděl a Hrabě na jeho slova přikývl a Daria zaťala zuby.

„Teď pojďte se mnou, Dario," pokračoval hrabě a přitom se na ní dlouze podíval.

 „Přišel jsem dráteník a já chci, abyste si pro sebe vybra­la nějaký šperk. Na konci měsíce se stanete mou ženou, takže bych vám rád prokázal svou přízeň," dodal a Daria se na něj zaraženě podívala.

 Roland s nervóz­ním napětím čekal, co se bude dít dál, ale Daria jen mlčky přikývla a poslušně vyšla v závěsu za hrabětem ven z kaple. 

Teprve když se s hrabětem ocitla o samotě, odvážila se dotknout jeho rukávu, aby na sebe upoutala pozornost... Zmateně se na něj zadívala, protože nedovedla za­krýt překvapení.

 „Proto jste mě unesl, můj pane? Proto­že jste si mě chtěl vzít?" zeptala se a Hrabě chápal nedůvěru, která čišela z jejího hlasu a dokonce i její otázku, přestože byla poněkud troufalá, ale protentokrát se rozhodl vyřešit tuto záležitost v ruka­vičkách.

 „Ne, děvče, chtěl jsem se jen pomstít vašemu strýci, kterého nenávidím víc než kohokoliv jiného na světě. Zpočátku jsem požadoval jako výkupné vaše vě­no. Když jste ale poctila můj hrad svou vznešenou pří­tomností, srdce mi poskočilo radostí a já své požadavky změnil. Do konce května mi pošle vlastního kněze a ce­lé vaše věno, a já si vás vezmu. Teprve potom se může přestat bát mého hněvu," odpověděl a celou dobu se mračil.

 „Anebo možná ne. Třeba se přece jen rozhodnu, že se mu pomstím, protože Damon Le Mark je jedovatý had, které­ho je potřeba zadupat do země," dodal a přitom po ní zase vrhl dlouhý pohled.

„Čím jsme mu pohrozil, pokud vaše požadavky ne­splní? Ze mě zabijete?" zeptala se Daria a Hrabě zareagoval rychle, protože Daria teď podle něj překročila veškeré hranice všeho, co si může jaká­koliv žena dovolit, zejména potom ta, která se měla stát jeho manželkou.

 Vyťal jí políček... Daria zavrávora­la, uhodila se ramenem o dveře a tělem jí projela boda­vá bolest.

„Držte svůj prostořeký jazyk na uzdě, Dario! Řeknu vám jen to, co potřebujete vědět, a vy se s tím musíte spokojit. Už nechci slyšet žádné drzé poznámky. Tako­vé řeči mi vadl stejně, jako vadl i našemu Pánu," odpověděl a v Darii všechno vřelo, ale byl to jiný hněv, než jaký pociťovala vůči svému strýci. 

Ten ji sice také dováděl k zuřivosti, ale přesto v jejích očích nesplýval s Ed­mondem z Claře... Její strýc se k ní choval se záměrnou krutostí... Utrpení ostatních lidí ho uspokojovalo. Ale Edmond z Claře v ní... jako v ženě... viděl jen osobu, kterou musí pro její vlastní dobro neustále napomínat a kárat, ale neposkytovalo mu to zvrácené potěšení ja­ko strýci.

 Byl oddaný Bohu, který jediný splňoval jeho nároky a představy, a považoval za svou povinnost na­učit ji způsobnému chování. 

Její hněv mezitím mírně polevil, takže se ho teď snažila spíš uchlácholit.

Roland zůstal stát opodál. Musel se ale ze všech sil držet, aby nevyrazil za nimi. Zaslechl totiž, jak se Daria hraběte vyptává a viděl, jak ji hrabě uhodil.

 A musel uznat, třebaže z toho nebyl nijak nadšený, že ji v té chvíli obdivoval... Povšiml si jejího odhodlání a na­padlo ho, že pokud sejí dostane povzbuzení a příleži­tosti, vyroste z ní silná osobnost.

 Neplakala... Nepromlu­vila jediné slovo... Jenom si uhladila šaty, zůstala tiše stát na místě a hrdě čekala, co jí hrabě nařídí.

 Rolanda by zajímalo, kolikrát ji hrabě během jejího věznění uhodil. Edmond se tak nejen dostával stále blíž k tomu, aby ji zneužil, ale v záchvatu hněvu by jí také mohl ublížit.

Po zbytek dne si Roland prohlížel hrad a podařilo se mu najít únikovou cestu, kterou by mohli použít k útě­ku.

 Zjistil, že Daria má s sebou i služku, ale bylo mu jasné, že pokud ji vezmou s sebou, nepodaří se jim utéct, protože je tato postarší žena bude zdržovat a tak bude muset zůstat zde. A pokud se tomu Daria vzepře, zkrát­ka ji...

 ,,Co by jí udělal? Uhodil by ji stejně jako Ed­mond z Claře?," ptal se sám sebe a zavrtěl hlavou.