Oklepal se a znovu si kousl do přesoleného dušeného hovězího.

 Musel ještě zjistit, jestli je stále panna a podle něj ano, protože z toho, co zatím o Edmondovi z Claře zjistil, mohl usoudit, že i přes veškeré nedostatky své povahy má smysl pro čest a Rolandovi ani v nejmenším nepřipa­dalo, že by tu dívku nějak zneužil.

Připadala mu ale trochu popletená a ani jednou za ce­lou večeři se k němu neotočila.

 Roland si umínil, že se tomu při první vhodné příležitosti pokusí přijít na kloub. Během večera si krátil chvíli konverzací s Ed­mondem z Claře o teologických problémech a mysl jeho hostitele zaměstnávala především otázka rozporu mezi oddaností člověka jinému člověku a oddaností Bohu.

 Roland rychle zjistil, že hrabě vůbec není hloupý a po chvíli si také uvědomil, že Edmond z Claře se většinu času zaměstnává úvahami o náboženských otázkách a církevní dogmata tak zná mnohem lépe než on.

 Kdy­by neměl tak hbitý jazyk, Roland by se nejednou ocitl v úzkých.

Potom se hrabě opřel o opěradlo svého křesla a silný­mi prsty si pohladil hustý rudý plnovous.

 „S Dariou jste se už setkal," řekl a přitom se na Dariu otočil.

 „Poslední den tohoto měsíce ji hod­lám pojmout za manželku," dodal a přitom vzal Dariinu ruku, která byla blíž k němu do dlaní.

„Ach!" povzdechl si Roland s úsměvem a přitom se na hraběte podíval.

 „To ale při­náší i další otázky, ne? Oddanost muže k ženě, zvláště k té vlastní," řekl kněz a přitom se trochu zachmuřil

„To je absurdní," odpověděl hrabě a potom pokrčil rame­ny.

 „Ženy se hodí jen k tomu, aby svému manželovi porodily potomky a moje poslední dvě manželky ne­zvládly ani to. Obě zemřely a děti si vzaly s sebou. Mohly mi tu ponechat alespoň nějakého dědice, ale jim se do toho nechtělo. K čertu s tou jejich bezohledností!" vykřikl, ale pak ještě dodal ,,Ale Daria vypadá jako zdravá dívka, která by mi mohla porodit syny," a při těchto slovech pohladil Dariu po hřbetu ruky.

Rolanda jeho slova doslova ohromila... Leckdy slý­chal, jak se muži před svými přáteli chvástají, že ženy jsou jenom jejich majetkem, ale tvrdit, že je nějaká že­na bezohledná, protože zemřela i se svým dítětem? To už překračovalo veškeré meze.

 „Kdo je ta dívka?" ze­ptal se a upil ze džbánu trochu vína.

 „Jako vaše paní už vypadá, protože je to bezesporu dáma," řekl a hrabě bez váhání odpověděl „ Je to neteř muže, jehož jsem celých pět let toužil zabít. Protože se však ta dívka stane mou ženou, ušetřím jeho prohnilou duši. Na tako­vý kompromis jsem ochotný přistoupit. Přinese mi i velké věno. Na tu pomstu jejímu strýci zřejmě budu muset zapomenout. Pokud by se mi samozřejmě nepo­dařilo zbavit se ho tak, aby to nikdo nezjistil," odpověděl hrabě a potom se odmlčel a do obličeje se mu vloudil sklíčený vý­raz, jako kdyby se svým plánem nebyl tak docela spo­kojený. A najednou řekl.

 „Otče, je podle vás hříchem, když muž sdílí lože s ženou ještě předtím, než je Bůh spojí, přestože si tu ženu hodlá vzít?" zeptal se a Rolanda jeho otázka nepřekvapila... Ale rozzuřila ho a do jisté míry také pobavila. 

Edmond z Claře nerad podléhal chtíči, ale pokud už mu chtěl popustit uzdu, hodlal si to nechat posvětit od Boha.

 Pokud by si však hrabě Dariu přivlastnil, než ji Roland odvede z Tybertonu a Damon Le Mark by poznal že už není panna, proto­že není hloupý a dokázal by si to ověřit. Pak by splnil své slovo a zabil by ji.

 Chtěl ji zpátky jenom kvůli Colchesterovi a kvůli zisku, který by mu z jejího sňatku vyplynul... získal by ke svému vlastnímu území ještě další půdu a víc než Dariino štědré věno ho zajímaly jen statky.

 Hrabě Colchester by ale svému synovi nedovo­lil, aby se s Dariou oženil, pokud by už nebyla nepo­skvrněná panna. V tom případě by se musel Damon Le Mark spokojit pouze s penězi z jejího věna. A aby se k nim ale dostal, musel by svou neteř zabít.

Roland musel zapojit všechen svůj důvtip, aby na Edmondovu otázku odpověděl. Prohlásil tak rozhodně, jak by měl hovořit každý kněz, a doufal, že hraběte pře­svědčí „Muž by si neměl vybíjet chtíč na své manželce nebo ženě, která se jí stane. Pokud však skutečně cítí tak neodolatelnou potřebu ukojení, měl by k tomu použít jinou ženu, která pro něj není tak důležitá," řekl a Edmond z Claře cosi zamumlal, ale nijak mu neod­poroval.

 Když se téměř nekonečný večer nachýlil ke konci, pomodlil se za blaho všech mužů a žen žijících v Tybertonu... Chtěl na benediktinského kněze udělat dobrý dojem... A připadalo mu, že si vybral správný po­stup. 

Všiml si, že většina lidí v síni tuto snahu o spásu jejich duší oceňovala.

 Jenom několik nevychovanců se vrtělo a naklánělo ze strany na stranu. Dohlédne na to, aby je přísně potrestali.

Roland popřál Darii dobrou noc a když pak odchá­zela ze síně, sledoval ji pohledem a modlil se, aby jeho kněžské poučení zachránilo dívčino panenství alespoň pro další den.

 Noc strávil na lůžku zasazeném v malém výklenku komnaty pro hosty. Bylo mu teplo, ale věděl, že kdyby se v nejtužší zimě přitiskl ke stěně, kosti by mu zmrzly na kámen, i kdyby měl kolem sebe třeba tu­cet přikrývek.

V šest hodin ráno měl už na sobě kutnu a byl umytý a čilý.

 Opakoval si latinské fráze. 

Už od dětství měl z celého dne nejraději časné ráno. V té době měl nejčerstvější mysl, mohl se spolehnout na svůj důvtip a tělo měl ohebné a dobře připravené k jakékoliv činnosti a rychle se vydal do kaple.

Tybertonská kaple byla podlouhlá úzká místnost, je­jíž hlavní loď zdobily vyřezávané sochy světců, které se navzájem předháněly v hloubce zobrazovaného utrpení.

 V kapli bylo chladno a vlhko a Roland cítil, jak se do­vnitř - nehledě na tlusté kamenné zdi.. snaží vloudit ranní mlha, která se válela nad řekou Wye... Znovu se zamyslel nad tím, proč vlastně tohle všechno dělá... kvůli pevnosti a pozemkům, které si chtěl koupit v Cornwallu.

 Pevnost byla sice malá, ale její stavitelé ji vybu­dovali dobře a spolehlivě, takže poskytovala bezpečí, dostatečné pohodlí a teplo. Rozkládala se v místě, od­kud bylo blíž ke klidnému pobřeží na jihu než ke skal­natým pustinám na severu.

 Jakmile vrátí dívku jejímu strýci a dostane i druhou polovinu odměny, bude pev­nost jeho. Snad mu budou přát všichni svatí a jeho úkol brzy skončí.

 A potom už bude jenom vyměřovat pole, opravovat kamenné zdi a svážet obilí do vlastních sýpek.

Netrpělivě čekal, až do kaple dorazí hrabě s Dariou a zatím si opakoval mši.

 Většinu si už zapamatoval, i když na tom příliš nezáleželo... Edmond z Claře latin­sky nemluvil a pouze papouškoval naučené odpovědi to si Roland stačil zjistit od bývalého kněze. Byl to tlustý lenoch, který za trochu peněz rád utekl z hradu a od svého poblázněného pána. 

Pokud šlo o zbytek obyvatel, Roland se dozvěděl, že sotva kdo z nich vůbec ovládal dvorskou angličtinu.

Daria vešla do kaple jako první. Přes roucho měla přehozený teplý vlněný plášť. Bylo vidět, že tu zdaleka není poprvé.

 Z hlavy jí splývala jemná bílá plachetka a oči měla sklopené k zemi. Buď byla velmi zbožná, nebo se mu jen záměrně chtěla vyhnout pohledem. Up­řeně se na ni zadíval a čekal, až k němu zvedne oči.

 Když se pak na něj podívala, znejistěla a v očích se jí ob­jevil překvapený výraz. Působila úplně stejným do­jmem jako při jejich prvním setkání. Znovu se na něj tak divně zadívala. Už se chystal promluvit, když do kaple vešel i Edmond z Claře.

 Nabídl Darii rámě a od­vedl ji do první lavice, přímo před kněžiště.

„Otče," řekl Edmond tiše a melodicky, s nesmírnou pokorou v hlase a Roland shovívavě přikývl.

 „Usaďte se, mé děti, aby­chom mohli oslavit našeho Pána a poděkovat mu svá­tostí eucharistie za jeho dobrodiní," odpověděl a pokřižoval se a mdlým gestem ukázal na lavice.

 Jakmile se posadili, ujal se Roland slova. Mluvil tiše a plynně.

 „Nos autem gloriari oportet in cruce Domini nostri Jesus Christi in quo est salus, vita, et ressurectio nostra per quem salvati, et liberati sumus," řekl a Daria cítila, jak ji naplňují sladké tóny jeho latinské­ho přednesu.

 Mluvil nádherně, tiše a konejšivě... Poz­nala, že na rozdíl od ostatních kněží, kteří ani neumě­li číst, byl tento mladý duchovní nesmírně učený, protože věděl o čem mluví a dovedl svá slova pro­dchnout citem... A zatímco mluvil, překládala si v duchu jeho slova.

„Sluší se oslavovat ukřižování našeho Pána Ježíše Krista neboť v něm je naše spása, život a vzkříšení. On nás osvobodí a přivede do svého království..." říkala Daria sama pro sebe a přitom na mladého kněze znovu pohlédla.

„Alleluia, alleluia. Deus misereatur nostri, et benedicat nobis illuminet vultum suum super nos, et miseratur nostri. Gloria Patris." dodal kněz a Daria se jen lehce pousmála.

,,Bylo to překrásné. Jeho slova i hlas," řekla si pro sebe a nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře, protože jí v té chvíli nepři­pomínala obličej člověka, ale pravou tvář Boží.

 Jeho hlas byl hlasem Božím a jeho pohybující se ručeji při­kovávaly k lavici...A dokonce i hrabě při pohledu na ně zatajil dech, jak byly nádherné.

„Haleluja, haleluja! Nechť se nad námi Bůh slituje a žehná nám. Nechť nás ozařuje světlo jeho milosrden­ství a on nám odpustí naše hříchy. Sláva našemu Ot­ci," řekla si Daria pro sebe a přitom na knězi zase spočinula pohledem.

„Hoc enim sentite in vobis, quod et in Christo Jesus. Qui cum in forma Dei esset, non rapinam arbitratus est esse aequalem Deo. Sed semetipsum...," dodal kněz a slova z jeho úst jí procházela myslí.

 „Nechť jeho duch, který přebýval i v Kristu Ježíši, vstoupí do vás. Není zločinem rovnat se Bohu, ale zbavit se...," zašeptala si Daria pro sebe a potom se otec Corinthian zarazil a po chvíli pokračo­val. 

Mluvil ale rychleji a tišeji.

„Neque auribus neque oculie satis consto...," řekl a Daria zprudka zvedla hlavu a zadívala se na něj... Oči měl klidné, ruce zdvižené a opakoval „Neque auribus neque oculie satis consto," doznělo a Daria se trochu zarazila.

,,Ne, to přece nebylo možné! Ale poplést si jeho slova nemohla a tak pootevřela ústa a stále na něj zírala, když opakoval „Přicházím o zrak i sluch."

„Hostis in cervicibus alicuinus est...," řekl a Daria anglicky zašeptala „Nepřítel nám leží u nohou."

„Nihil tibi a me postulanti recusabo... Optáte mihi contingunt... Quid de me fiet?... Naves ex porta sol vunt... Nostri circiter centům ceciderunt... Dulce lig-nanum, dulces clavos, dulcia ferens pondera: quae sola Msti digna sustinere regem caelorum, et Dominium. Alleluia," dodal a Daria se na něj znovu podívala.

„Neodmítnu ti žádnou službu... Má přání docházejí na­plnění... Co ze mě bude?... Lodě vyplouvají z přísta­vu... Sladké dřevo a sladké hřebíky, které nesou slad­kou tíhu. Neboť jen ty mohly unést krále nebeského a našeho Pána. Haleluja," řekla si Daria a výraz v její tváři se ne­dal popsat jinak než jako naprosté překvapení a údiv. 

Rychle pochopil, že hrabě, který měl vzdorovité zved­nutou hlavu, zavřené oči a modlil se jako v extázi, ani nepostřehl, že jeho nový kněz, ten údajně učený a vzdělaný benediktin, bez problémů míchal mešní kánon s laickou latinou. 

,,Nedělal to ale stejně jako předchozí kněz?" zeptala se Daria sama sebe.

 ,,Ne, byl vzdělaný a dokázal rychle improvizovat a nahrazovat slova, ale..." odpověděla si a zbytek mše uběhl rychle a novému knězi se zřejmě vrátila paměť, protože už přestal mluvit o nepřátelích nebo uřezaných hlavách.

Požehnal hraběti i Darii a s roztaženýma rukama ře­kl „Dominus vobiscum," a Hrabě knězi jako správný vě­řící odpověděl „Et cum spiritu tuo," a potom se otec Corinthian s nadějí ve tváři podíval na Dariu a ona řekla „ Capilli horent," a Roland málem upustil víno a chléb a z jeho obličeje se téměř vytratil nevzrušený výraz, protože dočista ho překva­pila.

 Nehnula ani brvou a místo očekávaného „Et cum spi­ritu tuo!" zopakovala „ Capilli horent," a jemu vstávali vlasy na hlavě.

,,Ta malá uličnice umí latinsky... U všech svatých, vždyť ona si z něj dělá legraci a může jeho převlek od­halit!" řekl si sám pro sebe a v prvním okamžiku vypadal naprosto ohromeně, ale potom se vzpamatoval, protože Daria řekla „Bene id tibi vertat,"a Roland sklonil hlavu, protože její slova mu splynula s textem mše. 

,,Přeji ti úspěch ve tvém snažení," řekla a Roland ustoupil a pozvedl ruce.

 „Ľeo gratia," dodal a po­tom se usmál na hraběte, který se tvářil, jako by ho prá­vě poctil svou přízní sám Bůh.

„Děkuji vám, otče, děkuji! Moje duše plesá radostí nad vaší přítomností," řekl hrabě a promnul si ruce.

 „Ano, působilo mi starosti, že na hradě není žádný vy­slanec Boží a strachoval jsem se o svou duši a duše svých poddaných," dodal a potom se otočil k Darii a vyčítavě poznamenal „Sly­šel jsem nějakou odpověď, kterou jsem nepoznal. Co­pak to bylo?" zeptal se a Daria nezbledla a její tvář zůstala klidná a odpovědě­la „Byla to jen hloupost. Nevzpomněla jsem si na správná slova a tak jsem si je vymyslela. Omlouvám se, můj pane. Otče, bylo to ode mne neslušné," řekla Daria a Hrabě se však zatvářil nespokojeně a rysy mu ztvrd­ly. 

„Taková bezbožnost! Tady otec Corinthian vás ihned začne učit správné odpovědi. Měla byste se stydět, že je ještě neumíte, Dario," zahromoval a ona zkroušeně sklopila hlavu.

„Ano, můj pane," odpověděla a pak mu pohlédla do očí.

„Váš strýc se vám dostatečně nevěnoval. Další hodi­nu tady strávíte s otcem Corinthianem," řekl a přitom se jejich pohledy setkaly.

 „Ano, můj pane," odpověděla Daria a Hrabě na Rolanda znovu pokýval hlavou a potom odešel a Roland a Daria zůstali ve vlhké kapli sami.

 „Kdo jste?" zeptala se Daria a přitom se na něj podívala.

„To je ale rychlá a přímá reakce!" poznamenal Ro­land a stočil pohled k zavřeným dveřím do kaple.

 „Nej­dřív se ujistím, že za dveřmi nikdo není," řekl a přitom se podíval ke dveřím.

„Bylo by to jedno, i kdyby tam stálo tucet mužů. Tah­le odporná kaple je tichá jako hrobka. A dveře jsou sko­ro stejně silné jako ty kamenné zdi," odpověděla Daria a Roland se přesto vydal ke dveřím a otevřel je a pak pomalu zavřel... Nakonec se otočil zpátky k Darii.

„Kdo jste?" opakovala dívka znovu svou otázku.

„Umíte latinsky," řekl a přitom se na ní překvapeně podíval.

„Ano, umím latinsky. To jste určitě nečekal," odpověděla Daria a vrhla po něm pohrdavý pohled.

„Ne, to máte pravdu. Hraběti jste ale nic neřekla. Mohu tedy předpokládat, že stále chcete uprchnout?" zeptal se a Daria přikývla a pokračovala v otázkách „Kdo jste?" zeptala se zase znovu a on se na ní dlouze podíval.

„Poslal mě sem váš strýc. Chce, abych vás zachránil. Jak už teď jistě víte, nejsem benediktinský kněz," odpověděl Roland a Daria se spiklenecky usmála a její rozzářený výraz Rolan­da málem srazil k zemi.

 ,,Ta je ale drzá!" pomyslel si.

 ,,Vždyť by ze mě byl skvělý kněz," řekl si sám pro sebe a zamračil se, ale Daria jeho rozladění zaplašila.

 „Na rozdíl od minulého kněze jste vzdělaný. Ten měl potíž vydávat i takové zvuky, které by alespoň vzdáleně připomínaly latinu. Hrabě to samozřejmě vůbec nepoznal. Zbavil jste se ho?" zeptala se a on jenom přikývl.

„Ano a šlo to docela snadno, protože tady v Tybertonu doslova trpěl. Za trochu peněz odsud velice rád uprchl. Když jste včera omdlela, poznala jste mě? Poznala jste už od pohledu, že nejsem skutečný kněz? Pro­to jste tak zbledla a zhroutila se k zemi?" zeptal se a Daria zavrtěla hlavou a zatvářila se rozpačitě.

 „Ne­vím, proč se to stalo... tehdy jsem vás viděla úplně po­prvé, a přesto jsem měla dojem, že vás znám možná lé­pe než sama sebe," odpověděla a uvědomovala si, že to zní hloupě.

 Potom se zarazila a zvedla k němu oči.

 Znovu se jí zmocnil stejný dojem jako poprvé... Znovu ji zaplavil pocit, že ten falešný kněz je její součástí, že přebývá někde v hloubi její duše.

 Ustoupila o krok zpět.

 ,,Plácá tady hlouposti a on si určitě pomyslí, že se pomátla!" řekla si sama pro sebe a pohlédla k němu trochu rozpačitě.

„Co se stalo? Bojíte se mě?" zeptal se a ona jen přikývla.

„Ano," odpověděla po chvíli.

 „ A nechápu to," dodala a Roland se po chvíli rozhodl, že její podivná slova přejde mlčením...Protože nechápal, co měla svými slovy na mysli, a rozhodně teď neměl čas pouštět se do hledání nějakého vyššího poznání.

 „Jak jsem už řekl, přijel jsem vás zachránit," odsekl a přitom se na ní trochu pousmál.

„Já si ale Ralpha z Colchesteru vzít nechci! Je to bez­charakterní slaboch a chlipník," řekla Daria a Roland se zamračil.

 „To ovšem není moje věc. Váš strýc mi zaplatil, abych vás přivedl zpátky a to také udě­lám. Potom už bude jenom na vašem strýci, jak s vámi naloží. Je to váš poručník a záleží na jeho rozhodnutí. Žádná žena by neměla sama rozhodovat, kdo se stane jejím manželem. Celý svět by to uvrhlo v chaos," odpověděl a přitom jí přejel ostrým pohledem.

„Tenhle svět, jemuž vy muži neustále vládnete, se už v chaosu zmítá. Copak by to ženy mohly ještě zhoršit?" zahromovala Daria plná vzteky a přitom obrátila oči v sloup.

„Mluví z vás nevědomost. Váš strýc možná není pří­liš moudrý a soucitný, ale takhle to zkrátka je. Je vaším údělem podřídit se danému řádu," řekl Roland a Daria si povzdechla.

 ,,Byl to přece muž, úplně stejný jako všichni ostatní, které v životě potkala. Muži vládli a ženy je poslouchaly," řekla si sama pro sebe a bylo jí to líto a srdce jí sevřela bolest... Rychle ji však zaplašila. 

Tohoto muže, jehož znala, ale on ji ne, vůbec nezajímalo, co se s ní stane.

,,A proč by mělo?" zeptala se sama sebe, protože poznala ho jenom ona a její bouřlivé pocity na něj neměly žádný vliv a napadlo ji, že jakmile jí tento člověk pomůže uprchnout z hradu Edmonda z Claře, mohla by pak utéct i od něj... Vždyť jemu přece vůbec nezáleželo na tom, co se s ní stane.

„Ještě jste mi neprozradil, jak se jmenujete," řekla Daria a přitom se na něj trochu usmála.

„Můžete mi říkat Rolande," odpověděl a přitom jí úsměv oplatil.

„Ach, ano jako neohrožený rytíř Roland, který bojoval za Karla Velikého! Kdy odsud odjedeme, pane?" zeptala se Daria a její oči se zajiskřily šibalstvím.