Když se Daria probudila, Ena nad ní klečela s tváří ble­dou jako pergamen a její rozechvělé rty odříkávaly jed­nu modlitbu za druhou.

„Jsem v pořádku," uklidnila ji Daria a odvrátila od ní obličej. Jenomže v pořádku nebyla, přihodilo se totiž ně­co, čemu nerozuměla a děsilo ji to.

 ,,Ne, nic nebylo v pořádku," řekla si pro sebe a přitom se podívala na Enu.

„Co se vám stalo, moje mladičká paní? Hrabě vás sem odnesl a nic mi neřekl. Byl k vám snad hrubý?.. Neuhodil vás náhodou před tím novým knězem? Nebo byla jste prosto­řeká? Anebo...," pokládala stále jednu otázku za druhou až jí nakonec Daria musela zastavit. 

„Prosím tě, Eno, jdi! Hrabě mi nic neudělal. Chtěla bych si odpočinout. Jdi," řekla Daria a stařena si odfrkla a poodešla do rohu komnaty. Daria se zadívala na úzké okno. Dovnitř jím pronikal tenký pruh světla, ostrý jako nůž a ozařoval poletující smítka prachu.

 Nedokázala si vysvětlit, co se v síni vlastně při­hodilo. Ten muž, mladý krásný benediktinský kněz, který zasvětil život Bohu, jí byl zvláštním způsobem povědomý a v hloubi duše ho poznala.

 ,,Jak se něco tako­vého mohlo stát? Nedávalo to žádný smysl?" ptala se sama sebe, protože za celých sedmnáct let se jí něco podobného stalo pouze jednou...A dar jasnozřivosti a předtuchy, který ji zahltil nejrůznějšími dojmy, zdědila po své babičce.

 Byla to stará shrbená žena, která na smrtelné posteli proklela všechny své syny a dcery.

Blouznivá stařena s rozježenými vlasy a šíleným pohledem v očích, které měly stejnou zelenou barvu jako ty její.

Když bylo Darii dvanáct let, matka jí pověděla, že se otec chystá na cestu do Svaté země, ale ještě před od­jezdem se s nimi přijede domů rozloučit... Byl právě v Londýně, kde se účastnil rytířského turnaje...A v té chvíli Daria v duchu spatřila svého otce.

 Byl oblečený do třpytivého stříbrného brnění, které mu dodávalo ná­dech odhodlané vznešené krásy, seděl na svém hřebci a se sklopeným hledím na přilbě a s kopím připrave­ným k útoku se rozjížděl kupředu.

 Viděla ho tak jasně jako svou matku, která tiše stála před ní a upírala na ni oči.

 Jeho kopí se odrazilo do strany a její otec vyletěl ze sed­la a spadl do bláta... Hřebec jeho protivníka se vylekaně vzepjal do vzduchu a zřítil se otci na hlavu... Slyšela řin­čení kovu a praskání kostí... A ten zvuk, pohled, po­chmurný dojem a zápach krve ji tak vyděsil, že začala křičet.

 Se svým viděním se okamžitě svěřila matce, ale ta už zřejmě také tušila, co se stalo, protože byla stejně bledá jako plachetka, pod níž měla schované své pře­krásné kaštanové vlasy.

 „Ne," zašeptala a hned na to chvatně odešla, vlastně spíš utekla a Darii bylo jasné, že je matka k smrti vyděšená.

Dozvěděly se to o pět dní později a za další tři dny k nim dorazilo tělo jejího otce a pohřbily ho v rodné hroudě a Dariina matka si manželovo tělo vůbec nepro­hlédla, protože mu kůň svými kopyty rozdrtil lebku.

A teď se to stalo znovu... Tentokrát jí ale předtucha ne­přinesla žádný strach a bolest...Protože dnes zažila překvapení z toho, že poznala člověka, kterého nikdy v životě nevi­děla a neměla ani tušení, co to znamená a nevěděla ani, če­mu to přičíst a jak si to vysvětlit.

 ,,Měl snad ten ubohý mladý kněz umřít?" položila si sama sobě otázku, i když neměla ten dojem, ale přesto to ne­chápala.

 Jenomže jakmile na něj pohlédla, něco v hlou­bi její duše se pohnulo. A potom ji vzal za ruku jako kte­rýkoliv jiný kněz, ale ten jeho dotek jí projel úplně celým tělem a zůstala před ním stát, nejistá a jakoby obnažená a hlavou jí vířily zmatené pocity.

A potom omdlela... Skácela se jako podťatá přímo před hrabětem a věděla, že ještě když se její tělo porou­čelo k zemi, tak se stále upřeně dívala na mladého kněze.

Najednou někdo zaklepal a Daria se otočila a spatřila Enu, jak se řítí ke dveřím a pootevírá je, aby se podíva­la, kdo je přišel navštívit a hned na to uslyšela hlas hra­běte z Claře, který odstrčil Enu z cesty tak zprudka, že ji má­lem srazil k zemi a vešel hned na to do komnaty.

„Jste vzhůru," řekl Darii a zvysoka k ní sklopil oči.

 „Co se vám stalo? Onemocněla jste?" zeptal se a Daria jen zavrtěla hlavou. Bála se promluvit a měla strach, jaká slova by jí mohla zaznít z úst.

„Co to mělo znamenat?" zeptal se a ona nevěděla jestli měla mu prozradit, že její babička zemřela v záchva­tu šílenství jako stará čarodějnice a že ona sama má ta­ké magické schopnosti.

,,Nebo měla mu prozradit, že kněz, který dával staré paní poslední pomazání, byl bledý strachy a po celou dobu koktal?" ptala se sama sebe a přitom na něj upřeně pohlédla.

 „Je mi líto, že jsem vás tak vylekala. Jenom se mi najednou udělalo nevolno... Ten benediktin zůstane v Tybertonu?" řekla po chvíli a přitom se trochu tázavě zachmuřila na hraběte.

„Ano. Chtěl jsem, abyste se s ním seznámila, ale zhroutila jste se na zem a ten mladík si o vás přirozeně dělá starosti. Vyděsila jste ho a já si říkám, jestli jste to náhodou neudělala schválně, abyste ho obměkčila a on vám pomohl... A aby jste ho tak požádala o pomoc při útěku," odpověděl hrabě a Daria jen potřásla hlavou.

„Ne!" řekla nahlas a přitom mu znovu dlouze pohlédla do očí.

„Myslel jsem si to. Vy totiž nejste tak záludná, aby js­te se snažila dosáhnout svého pomocí podvodů," odpověděl hrabě a Daria se na něj zadívala a pomyslela si, jak ten člo­věk vůbec může vědět, jestli je nebo není tak neposkvr­něná.

 A modlila se, aby mu jednou mohla dokázat, jak zá­ludná dovede být.

„Vypadá jako zbožný a vzdělaný mladík," pokračo­val po chvíli Edmond z Claře a přitom jí stále hleděl do očí.

 „Slyšel jsem, že z řadu benediktinů vycházejí sami oddaní kněží . Nechám si ho tu," dodal a Daria se na hraběte trochu pousmála.

„Jak se jmenuje?" zeptala se a hrabě jí přitom pohladil po tváři.

„V opatství prý dostal jméno otec Corinthian a zítra ráno pro nás bude sloužit mši. Půjdeme na ni jen vy a já, protože moje duše už žízní po rozhřešení... Tu vaši chrání nepo­skvrněné mládí, ale i tak vám slovo Boží prospěje," řekl a Daria se s mladým knězem nechtěla znovu setkat, ale zároveň si ho opět přála vidět a dotknout se ho, aby zji­stila, jestli tehdy poprvé pouze nepodlehla poblouznění smyslů, vyvolané strachem a roztrpčením ze zajetí.

,,Ten muž však ani mužem nebyl... Byl to kněz... Boží člověk, boží zbraň, boží dar lidskému pokolení," říkalo něco Darie v mysli a přitom znovu na hraběte pohlédla.

 „Půjdu s vámi," odpověděla a Edmond z Claře se na ni jen mlč­ky zadíval a nakonec jí svými dlouhými prsty jemně přejel po vlasech a Daria zůstala jako opařená, protože v jeho očích a doteku ne­bylo ani stopy po zlosti a pohladil ji tak něžně, až ji to vylekalo. 

Nevypadal, jako kdyby ho ovládal chtíč, ale přesto z něj vlídnost přímo vyzařovala a Daria v něm zahlédla i cosi mnohem nebezpečnějšího a zavřela oči, protože srdce se jí rozbušilo.

Přitáhl si jí k sobě a znovu se jí zadíval do očí, které po chvíli Daria znovu otevřela a věděla že tohle nebude jen tak samo sebou, protože i přítomnost hraběte v ní něco probouzela a musela přiznat že z něj snad nikdy ani neměla strach.

--------------------------------------------------------------------------------

Když nastal čas večeře, pomalu vešla do velké síně. Byla vděčná za hluk, který ji vyplňoval, i za davy lidí, kteří se tu sešli, protože jí už pouhou svou přítomností poskytovali určitou ochranu.

 Všimla si, že Edmond z Claře už sedí ve svém velkém křesle a kněz zaujal místo po jeho levici a křeslo po pravé straně...vyhraze­né jí... bylo prázdné.

 Zaváhala, ale nedokázala od kněze odtrhnout oči a jasné světlo pochodní ozařovalo jeho čisté a hedvábně jemné černé vlasy... Jeho oblečení bylo jednoduché, ale na rozdíl od ostatních duchovních, kte­ré znala, byl čistý a jeho oděv také.

 A i když měl na sobě volnou tuniku, tak bylo jasné, že je vysoký a urostlý. Protože ne­měl tělo člověka, který se věnuje výhradně duchovním záležitostem a vypadal čile a zdravě a bezpochyby by se dokázal uplatnit i jako rytíř či bojovník.

 Daria teď míři­la k vyvýšenému stupínku s křesly a přitom se prodírala zástupy lidí, ale přitom nedokázala odtrhnout oči od mladíkovy tváře, která ji jako by zvláštním kouzlem přitahovala.

Celý obličej, od černého zkoseného obočí až po malý důlek na bradě, měl ostře řezaný... Jeho pleť byla skoro tak tmavá jako pokožka Arabů a tmavé oči měl téměř stejně černé jako vlasy.

 Když hovořil, mírně gestikuloval úzkýma kultivovanýma rukama, aby zdů­raznil, co chce říct a v obličeji měl bystrý sečtělý výraz a v očích mu občas zasvítily poťouchlé plamínky.

 ,,Ano, byl to kněz, ale také překrásný muž, na nějž byla radost pohledět," to musela uznat.

 A teď zvedl hlavu a zpozoroval Dariu a rysy mu ztuhly.

Daria si překvapeně uvědomila, že ji znovu zaplavil pocit, jako kdyby se dívala na důvěrně známého člově­ka a připadala si jako nahá v trní, ale hned nato se snaži­la v duchu uklidnit, že do ní ten člověk nevidí a že nemá tušení, co se v ní odehrává. 

Zadíval se na ni a naklonil hlavu do strany.

,,Určitě si myslí, že jsem se předtím zbláznila", říkala si Daria v duchu a sklopila oči a došla až ke stolu.

Edmond z Claře pokýval hlavou a poručil sloužícím, aby jí přinesli dřevěné prkénko s večeří a potom se opět obrátil ke knězi.

 ,,Zřejmě si žádného napětí mezi ni­mi nevšiml," řekla si Daria pro sebe a Roland pomalu žvýkal dušené hovězí a snažil se vzít rozum do hrsti.

 Všiml si, že se Daria mezitím posadila po Edmondově pravici a sklopila oči k prkénku s jíd­lem.

Potom se ho hrabě na cosi zeptal a on mu odpověděl... Když před ním ta dívka odpoledne omdlela a zhroutila se na zem, při první příležitosti požádal hraběte o pro­minutí a vzdálil se ze síně... V duchu ji dosud viděl, jak se k němu otáčí a dotýká se jeho ruky.

 V té chvíli spat­řil v jejích očích zmatek a údiv... Trvalo to jen pouhý oka­mžik a jemu připadalo, že se ta dívka pomátla... ,,Jako kdyby se už někdy setkali a ona ho poznala... Jenomže to bylo vyloučeno.... Nikdy v životě ji neviděl...Protože něco tako­vého by si určitě pamatoval," řekl si sám pro sebe a přitom na ní znovu pohlédl.

Byla docela hezká a pohled na ni byl příjemný, ale to bylo všechno.. Měla milou něžnou tvář a jistě by doká­zala uspokojit touhy většiny mužů, ale přesto mu její čisté a dokonalé rysy nepřipadaly nijak zvlášť krásné.

 Spíš z nich vyzařovala síla a přirozená touha po životě, nyní značně poznamenaná týdny strávenými v zajetí.

 Její tmavé vlasy odpovídaly strýcovu popisu...byly bo­haté a odrážely se v nich barvy podzimu, ale dokonce i ty mu připadaly poněkud matné a zelené oči jí střídavě plály nebo pohasínaly podle toho, jakou měla právě ná­ladu.

 Ještě odpoledne plály stejně bouřlivě jako neklid­né Irské moře při úsvitu... Teď působily ukázněně a klid­ně.

 Byla štíhlá jako laňka a měla drobnou, ale vysoko vyzdviženou bradu, která svědčila o jejím urozeném původu a vznešených způsobech... Tváře měla trochu pohublé a vypadala vyčerpaně... 

,,Zajetí se na ní očividně podepsalo," řekl si sám pro sebe a docela chápal, proč si ji Edmond z Claře chtěl vzít za ženu.

A neušlo mu její odhodlání a byla pro něj přísli­bem světlé budoucnosti. Hned nato však zavrtěl hlavou.

 ,,Ne", řekl si pro sebe.

 Hrabě v ní bezpochyby viděl mladou ženu, která se může pochlubit nezdolným zdravím a jež mu porodí silné syny. A pokud bude mít štěstí, nezemře při porodu jako jeho dvě předchozí manželky.

 Nato si Roland opět vybavil téměř neznatelný šok, který se jí objevil v obli­čeji, když ho spatřila.

 ,,Třeba se nepomátla, nebo možná se jí jenom udělalo nevolno," řekl si pro sebe a Roland se modlil, aby to byla pravda, protože dokonce začal pochybovat o svém úkolu. 

,,Co když prohlédla jeho převlek a poznala, že je jen pod­vodník a lhář? Co když jeho kněžskému poslání ani na okamžik neuvěřila?" ptal se sám sebe v duchu a Edmond z Claře se ho dál vyptával a Roland mu klid­ně a zasvěceně odpovídal.

 Poslední dva týdny se plně soustředil jenom na to, aby se dokonale vžil do své ro­le, protože nemohl si dovolit sebemenší chybu, protože jeho život ­a tím pádem i její... visel na vlásku.

 Jméno otec Corinthian se mu líbilo, znělo východně a lahodilo jeho uším.

,,Ale ta ubohá dívka...," řekl si sám pro sebe.

 Ať už se jí dnes odpoledne přiho­dilo cokoliv, brzy ji odsud odvede a hned potom vrátí domů.