Ena lehce natřásla záhyby Dariiných hedvábných šatů, aby je upravila. 

,,Tak, teď jste mnohem krásnější. Ale sám Bůh ví, že se budete líbit i jemu. Budete opatrná, že, moje mladičká paní?," zeptala se a přitom na ní pohlédla.

,,Ano," odpověděla Daria a Enina varování a výtky, spolu s její nesmírnou poverčivostí, byly Dariiným den­nodenním chlebem, takže si jich s každým dalším opa­kováním všímala méně a méně.

 Edmond z Claře po ní nepochybně toužil a Daria předpokládala, že se jí oka­mžitě zmocní. Jenomže hrabě ji nezneužil a ani v ná­sledujících dnech se ničeho neodvážil... Čas jí utíkal pomalu, nesmírně pomalu.

 ,,Kéž by ji Ena alespoň neo­slovovala aspoň ,,mladičká paní"!," řekla si v duchu, protože přesně tak jí říkal i on a Da­riii se to příčilo. Držel ji tady již od dvanáctého března a z nudy, strachu a neustálého napětí by se nejraději rozplakala.

 Byla tu jako vězeň a neměla nejmenší tuše­ní, co od ní její věznitel očekává. Když ho viděla poprvé, ovládla ji hrůza a nedomyslela všechny následky svých slov. 

Zeptala se ho tehdy roztřeseným hlasem, k smrti vyděšená ,,Pokud za mě dostanete výkupné, pustíte mě? Nebo jde vám jenom o moje věno? A Proč nic neří­káte? A Proč mi to nepovíte?," a Edmond z Claře ji po těchto slovech uhodil, nijak zvlášť silně, ale dost na to, aby ji celé tělo rozbolelo.

 Daria se zapotá­cela a málem se zhroutila na kolena.

 Chvíli ji sledo­val, jak se vzpamatovává z bolesti a potom se jí zeptal, aniž by její troufalou otázku nějak rozváděl ,,Uděláte všechno, co vám přikážu a nebudete se na nic vyptávat. Co byste, mladičká paní, řekla na výborné dušené jeh­něčí?," řekl a ona byla z něj zmatená.

 Od té doby ji už neuhodil, ale stejně z něj měla hrůzu.

 A samozřejmě se snažila nijak ho neprovokovat. Přestože se pak v její přítomnosti hra­bě snažil držet svoje násilnické sklony na uzdě, přesto z něj sálala podobná zloba, jakou Daria poznala u své­ho strýce Damona.

 Jednou se ocitla u toho, když nad sebou málem ztratil kontrolu.

 Služebná mu upustila na ruku kus masa politého hustou omáčkou. Daria si všim­la, jak hrabě zaťal pěsti a na krku mu naskočila žíla, ale potom služebnou jenom mírně pokáral.

 ,,Proč se však v té chvíli nebohá dívka tvářila, jako kdyby se před ní zjevila sama smrt? A proč se tak divila, že ji nestihl trest?," znělo jí v hlavě a Daria stále neměla tušení, jaké s ní má hrabě plány. 

Ale předpokládala, že za ni chce výkupné, ale nemě­la však nejmenší tušení, co její únosce požaduje, nebo jestli mu její strýc vůbec odpověděl a tato nejistota ji doháněla k zuřivosti.

 Pak si pomyslela ,,Vždyť mě jen uhodil," a rozhodla se, že se ho znovu zeptá.

 Nebude neústupně žádat odpověď, jenom mu klidně položí otázku. To se naučila už v době, kdy žila se svým strý­cem... Hnětlo ji, že se neustále musela chovat jako poní­žená prosebnice.

Ena ustoupila a založila si ruce na svém vychrtlém hrudníku. 

,,Vyrostla jste o dobrý palec. Podívejte se na svoje kotníky, máte je úplně odhalené. A šaty vám jsou přes prsa těsné. Pořídíme vám nové, nebo alespoň lát­ku, abyste si mohla ušít takové, jaké vám budou lépe sedět. Poproste hraběte, ať vám pořídí nějaké pěkné vl­něné sukno...," řekla a Daria se na ní dlouze podívala.

,,To už stačí, Eno! Nebudu škemrat o látku na nové šaty. A nezajímá mě, jestli tě moje odhalené kotníky urážejí nebo je... Je mi to jedno!," vyprskla a přitom se jí na tváři objevil úšklebek.

,,Ach, kéž bychom se odsud dostaly a vy jste si moh­la vzít Ralpha z Colchestera, jak to bylo domluveno!," řekla po chvíli Ena a při tom pomyšlení se Daria znechuceně otřásla.

 ,,To bych se raději stala jeptiškou," odpověděla a po její sarkastické a bezbožné odpovědi Ena zaúpěla a pokřižovala se.

 ,,Ralph z Colchestera se měl stát va­ším manželem. Možná není příliš zdravý, ale na tom nesejde, stejně jste se za něj mohla provdat. Není to žádný neurvalec, který by se ze všeho nejraději stal knězem, jako tenhle hrabě z Claře. Není to šílenec, kte­rý by vás věznil a neustále vás nutil chodit do provlhlé kaple, celé hodiny tam klečet a modlit se, dokud vám neotečou a nezrudnou kolena," řekla a přitom na Dariu vrhla dlouhý pohled.

,,Napadlo mě," zauvažovala nahlas Daria, která svou služebnou skoro nevnímala.

 ,,Jestli si mě bude chtít Ralph z Colchestera ještě vzít. Protože podle mě mu jde hlavně o výši věna a ne o mé přednosti. A charakter mého únosce ho už vůbec nezajímá. Protože mu záleží jen na tom, kolik jeho otec potřebuje peněz... A to je zajímavá otázka. Moh­la bych se na to hraběte zeptat," odsekla a v té chvíli Ena polekaně vyjekla a Daria ji lehce po­plácala po rameni.

 ,,Neboj se, Eno, jenom jsem žertova­la! Nesmíš všechno brát tak vážně," zašeptala tiše a potom se otočila a došla až k úzkému oknu, které vlastně bylo úzkou střílnou, přes niž se v případě špatného počasí přetaho­vala kůže.

 Nyní už celé tři dny zářilo a hřálo slunce. Daria se ale roztřásla.

 Zadívala se dolů do prostora, mezi vnější a vnitřní opevnění tybertonského hradu. Byla to obrovská pevnost, kde žilo několik stovek mu­žů a žen. Všude pobíhali lidé a zvířata, a kam člověk dohlédl, tam byla vidět špína. 

Ticho tu panovalo pouze v neděli, kdy hrabě nechával sloužit mše, na nichž mu­seli všichni vysedávat celé hodiny.

 To se však před týd­nem změnilo.

Edmond z Claře byl oddaným křesťanem a každé rá­no od pěti do sedmi hodin klečel v chladné tybertonské kapli... Potom kněz sloužil mši výhradně pro něj, za což byli všichni obyvatelé hradu nesmírně vděční. 

Poslední čtyři dny hrabě zuřil, protože jeho kněz odjel během jedné bouře z hradu a nikdo netušil proč.

Daria to však věděla a měla pocit, že to vědí i všichni ostatní lidé žijící v Tybertonu, ale nemají odvahu to vy­slovit, protože kněz se nedokázal podřídit tvrdému pořádku, který hrabě z Claře vyžadoval.

 Byl tlustý a líný, a neu­stálé bohoslužby ho unavovaly. Nesnášel zimu v kapli a nekonečné hodiny, během nichž musel hraběte zpoví­dat. 

Daria zaslechla, jak bručí pod vousy a stěžuje si, že než skončí zima, zemře na zápal plic.

Kaple tak zůstala prázdná. Nikdo už nemusel trpět na mších, sloužených lámanou latinou, a nemusel si pak zahřívat kosti, které proměňoval v led chladný vítr va­noucí od řeky a deroucí se dovnitř skrz každou skulinu v masivních kamenných zdech.

 Lidé si už ne­museli zacpávat nosy, neboť kněz zapáchal úplně stejně jako halda odpadků u zadní stěny hradu. 

Všem kromě hraběte se ulevilo.

Darii připadalo zvláštní, že ač byl hrabě tak posedlý spásou své duše, nemluvil vůbec latinsky. Kněz všech­na slova polykal a jeho řeč se skládala jen ze zvuků, které hrabě dovedl rozpoznat, protože ani duchovní jich dobrou polovinu nedokázal správně vyslovit a hrabě si toho zřejmě nevšímal.

Daria uměla latinsky mluvit i číst, stejně jako její matka, která ji tomuto jazyku naučila a hraběti se o tom však nezmínila.

V té chvíli se ozvalo zaťukání a Daria se otočila ke dveřím. Přišel za ní jeden z mladých sloužících. Jmeno­val se Clyde, měl pohublý obličej a na Dariu pokaždé zíral jako vyhladovělý chudák na vánoční večeři. Podí­vala se na něj, ale ani se nepohnula.

,,Hrabě si vás přeje vidět," řekl Clyde a přejel ji dy­chtivým pohledem a  jeho oči se mu zastavily až u jejích špi­čatých střevíců.

Daria přikývla, ale ani se nepohnula a čekala, až Clyde odejde. Ten nakonec s kyselým výrazem v obličeji vypochodoval ven a teprve potom Daria zamířila ke dveřím, aby splnila přání svého věznitele.

 Když pro­cházela kolem Eny, ucítila na sobě její ruce.

,,Buďte opatrná, moje mladičká paní," sykla jí Ena do ucha.

 ,,Držte se od něj dál. Třeba se modlete, dokud vám neupadne jazyk, ale hlavně se od něj držte co nej­dál," zašeptala a Daria jí věnovala svůj pohled.

,,Ale prosím tě," řekla a odsunula Eninu ruku a vyšla ven z komnaty.

 Nadzvedla si sukni a vydala se po vysokém kamenném točitém schodišti, které vedlo do hlavní tybertonské síně. Tam spatřila stát tři muže. Jed­ním z nich byl i Edmond z Claře. Tiše promlouval k ve­liteli svých stráží, jménem MacLeod.

 Daria si všimla, že hrabě živě gestikuluje a cosi tím strážci na­značuje, a roztřásla se, protože si přitom okamžitě vy­bavila, jak ji pravou dlaní udeřil do tváře.

 Hrabě byl vy­soký muž, který po matce zdědil rusé skotské vlasy a po otci měl temné keltské oči. Pleť měl bledou jako umr­lec. Obvykle mluvil tiše, takže když na Dariu občas ne­čekaně vybuchl, nesmírně ji tím polekal. Měl rozloži­tou postavu, hrudník široký jako kmen stromu a vlnitý rudý plnovous.

 Daria musela uznat, že byl určitým neo­tesaným způsobem docela pohledný, ale doslechla se, že jeho žena, která zemřela před pouhými šesti měsíci společně s jejich synkem, z něj měla doslova hrůzu a Dariu to nijak zvlášť nepřekvapovalo.

Nešla dál, ale počkala, dokud si ji nevšimne sám.

 ,,Pojďte sem!" zavolal na ni, když ji spatřil a ona tak udělala.

 ,,Opatřil jsem nám nového kněze. Jmenuje se otec Corinthian a už zítra bude sloužit mši. Je to benediktin," řekl a Daria k němu zamířila a teprve tehdy si všimla kněze, oblečeného v prosté vlněné kutně.

 ,,Otče...," pozdravila ho a přitom se jí na tváři objevil úsměv.

,,Mé dítě," odpověděl otec Corinthian a potom si stáhl z hlavy kapuci a vzal Dariu za ruku a ona leknutím úplně zbledla.

 Chtěla se mu vytrhnout, ale neudělala to a zadí­vala se mu přímo do tmavých očí a okamžitě ho poznala.

Měla najednou pocit, že ho zná stejně dobře jako sebe samu a to nečekané podivuhodné zjištění bylo tak překvapivé a děsivé, že nad ní v tu ránu převzaly vládu živočišné instinkty a úplně ji vyvedly z rovnováhy.

 Stál tu před ní a ji to děsilo, ale nedokázala se tomu vzepřít a poprvé v celém svém životě omdlela a sesunula se na podlahu a všichni se k ní okamžitě seběhli.