Pršelo a Daria byla po několika minutách, kdy na ni do­padaly chladné a jemné kapky deště, promoklá skrz na­skrz... Zvedla hlavu k zataženému pošmournému nebi a zavrtěla jí nad svou smůlou.

Jela už tři hodiny a během těch posledních dvou ne­spatřila ani človíčka a všude kolem se jen proháněly ovce a kolem cesty se do výšky tyčily mohutné duby, jejichž silné pokroucené kmeny byly na dotek vlhké, přestože už nepršelo a cesta, po níž vyjela z městečka, se změni­la v nevlídnou stezku, lemovanou nízkými tisy.

 Cantor si neustále odíral boky o jejich jehličí a uskakoval stra­nou. Daria se ho pokoušela uklidnit a přesvědčit, aby klidně pokračoval dál, ale Cantorovu sílu mohla zastínit jen jeho vytrvalost.

Na zabláceném políčku po své pravici zahlédla hejno hus a v křoví nedaleko cesty dva jezevce. Po vojácích hraběte z Claře nebylo ani stopy a Daria doufala, že jsou za ní... daleko za ní.

Déšť zesílil a začal bičovat zemi v silných prováz­cích a Daria se rezignovaně přitiskla ke Cantorovu pro­moklému krku a napadlo ji, jestli by třeba déšť nemohl nějakým kouzlem ustat, jakmile překročí anglické hra­nice. 

,,Určitě už byla nedaleko Chesteru," pomyslela si.

,,Co se asi stalo s Rolandem?" zeptala se sama sebe a potom zavrtěla hlavou, protože teď se nesměla rozptylovat starostmi o něj, protože nyní šlo o ni a tak se soustředěně podívala do krajiny.

Najednou vyběhl z křoví přímo před Cantora zajíc a kůň se vzepjal a leknutím hněvivě zařehtal.

 Darii vy­klouzly z rukou otěže a spadla na bok do louže a chvíli zůstala ležet s pocitem, že si zpřelámala všechny kosti a bála se pohnout.

Cantor si stoupl nad ni, odfrkl si a jeho skloněná hla­va jasně vypovídala o tom, v jak zoufalé situaci se Da­ria ocitla a pokusila se přinutit k úsměvu, ale nedokázala k tomu najít dost sil a tak se pomalu vyškrábala na nohy a opřela se o Cantorův bok.

 Hřebec do ní jemně šťouchl a ona se k němu přivinula ještě těsněji. 

V té chvíli ucíti­la, jak se jí pod koženými botami chvěje země... Byli to koně a rychle se k ní blížili.

 ,,Brzy budou na dohled," pomyslela si.

  ,,A ur­čitě to byl hrabě a jeho vojáci," řekla si pro sebe Daria a rychle vyskočila na Cantorův hřbet a pobídla ho promočenými špičkami bot... Cantor vyrazil vpřed, ale znovu klopýtl a málem Dariu vyhodil ze sedla, ale protože si tentokrát prozíravě omotala otěže kolem le­vého zápěstí, podařilo se jí udržet rovnováhu.

,,Poranil se," došlo jí a Daria zůstala sedět Cantorovi na hřbetě a bylo jí jasné, že je po všem. Nechtěla se s tím ale smí­řit, i když hřebec sklonil hlavu a těžce oddychoval, protože unik nepřipadal v úvahu.

Teď už jasně slyšela dusot kopyt. Blížili se a ona mu­sela zůstat stát na místě a ona mohla jen čekat.

 ,,Co když obje­vili Rolanda?" řekla si pro sebe a horečně uvažovala a v duchu začala klít úplně stej­ně, jak to předtím slyšela od Rolanda. 

,,Co teď?" zeptala se a náhle ji něco napadlo.

 Nemohla předstírat, že se nic nestalo, protože teď všechno záviselo jenom na ní a tak seskočila z Cantora a otočila se čelem k přijíždějí­cím mužům a přestože okamžitě poznala mohutného černého arabského hřebce, který patřil hraběti, zůstala klidně stát na místě a zachvěla se jen v duchu.

 Zachvěla se strachem před ním, před samotnou jeho podstatou i před vším, co s ní chtěl provést.

,,Jestli se mě znovu dotkne, nepřežiji to. Nezvládnu to," znělo jí v mysli a přitom se podívala na přijíždějící jezdce.

,,Jestli na mě sáhne, budu křičet a kopat a zemřu...jestli se mě dotkne," řekla si sama pro sebe a zvedla hlavu k nebi a obličej jí skropily ledově stu­dené kapky deště, které pálily ji a řezaly a ona za ně byla vděčná.

---------------------------------------------------

 Hrabě z Claře zvedl ruku, na níž měl navlečenou ko­ženou rukavici. Zadíval se na promočeného chlapce, stojícího vedle Rolandova obrovského černého koně a položil ruku na meč.

 ,,Kde mohl ten ničema být? Skrý­val se snad v křoví? A nechal tu Dariu, převlečenou za chlapce, aby se bránila sama?" zeptal se sám sebe a mávl na své muže, aby zastavili a všiml si, že když ho Daria poznala, tak škubla sebou.

A s údivem sledoval, jak hrůzu v její tváři vystřídala radost a úleva, protože rozběhla se k němu a nesnažila se utéct.

Hrabě nejisté sestoupil z koně a zůstal zkoprnělé stát na místě a sledoval, jak k němu Daria běží a při­tom na něj cosi volá a pak se mu vrhla do náruče a ob­jala ho. Hrabě zaťal ruce v pěst, ale nesnažil se ji od sebe od­strčit.

 Byl zmatený a úplně ochromený a Daria začala mumlat cosi o tom, že ji zachránil.

 ,,Zachránil," znělo mu v hlavě to slovo a hrabě ji vzal za předloktí a odtáhl od sebe a pak s ní zatřásl.

,,Dario," řekl a ona se trochu otřásla.

,,Ach Dario, Dario," mumlal jí do ucha a pak si jí k sobě přitáhl.

,,Nechte mě pane, nechte mě!" vykřikla Daria a pokusila se mu vymanit ze sevření, které ji nebylo příjemné.

,,Ale Dario, co to děláš vždyť jsi mi sama vběhla do náruče," odsekl hrabě a znovu si jí k sobě přitáhl.

,,Ty má malička," řekl chraplavě a potom ji začal divoce líbat.

,,Nechte mě!" vykřikla Daria a pak se mu vyškubla z ruky a utíkala honem pryč...Utíkala lesem a přitom si utírala své slzy.

,,Ach proboha, co jsem to udělala," řekla si sama pro sebe, protože úplně pokazila svůj plán. Ale copak mohla, vždyť i kdyby se přinutila být na hraběte milá, tak by to nikdy nebylo jako s Rolandem a to už teď věděla...Proto se dala na útěk a utíkala dokud ji síly stačily.

A i když její nohy jí několikrát zradily a upadla...Tak i přesto se zvedla a pokračovala dál.

,,Ne nesmí zastavit, teď už ne," řekla si sama pro sebe, i když k ní byl hrabě každou chvíli blíž a blíž.

,,Dario, zastav co to děláš. Slyšíš!" křičel na ní hrabě, ale Daria jako by ho neposlouchala a zastavila se nakonec u velké skalní propasti, která ji donutila aby nepokračovala.

,,Tak a mám tě Dario," řekl Hrabě z Claře, když se ocitl u ní a každým krokem jí byl blíž a blíž, jenže Daria vykřikla a když to nepomohlo, tak začala před každým krokem hrabě couvat, až se najednou ocitla u samého okraje skalní propasti.

,,No tak Dario, stejně víš že mi neutečeš. No tak vrať se ke mě a pojď se mnou," řekl k ní hrabě nahlas, jenže ona jen nesouhlasně pokývala hlavou.

,,Ne!" vykřikla a když se k ní ještě víc přiblížil, tak ona o další krok ustoupila, jenže to se jí stalo osudným a s bolestným výkřikem skončila ležet bezvládně na dně skalní propasti...

Hrabě ji nestihl zachránit a tak ji nezachránil ani Roland, ani někdo jiný a tak skončil příběh jedné dívky která se jmenovala Daria.

----------------------------------------------------

A to by byl konec moji milý, i když já vím skončilo to smutně, ale takový je někdy prostě život.

Přesto doufám že se vám tento příběh líbil a že se vám bude dobře číst i nadále. Měla jsem ještě připravenou i jinou verzi, ale nakonec jsem se rozhodla pro tuhle, protože se mi zdála asi taková živá a chtěla jsem zase něco jiného než jen šťastné konce.

Tak doufám že se na mě nebudete zlobit a chtěla bych vám všem říct, že tato kniha je věnována vám všem, protože věřte že život občas není jen všechno to hezké, protože i to ostatní, i když možná i špatné má v něm své místo.

Vaše kresji0007 :)