Daria nemínila ustoupit. Znala sebe a teď už i jeho, protože se o něj tři dny starala. Založila si ruce na prsou a zadívala se na něj. 

„Zkusíte znovu vstát, abych se po­těšila pohledem na to, jak se znovu skácíte k zemi? Po­chybuji, že mám takovou sílu, abych vás zvedla, takže byste musel zůstat ležet nahý na zemi, dokud nedojdu pro Romilu. Dvě ženy by vás pak snad dokázaly vytáh­nout na postel a postarat se o vás. Ráda bych ještě do­dala, že Romila si vás prohlížela s velkým zalíbením a nijak se nerozpakovala zhodnotit vás. Co vy na to, Rolande?" řekla Daria a přitom se na něj podívala nepřátelským pohledem.

„Že mi vás musel postavit do cesty sám ďábel," odpověděl Roland a Daria si všimla, že se celý chvěje, z toho jak je ještě slabý. 

„Ro­lande, chci vám pomoci. Prosím vás, i já bych vám do­volila, abyste mi pomohl, pokud bych to potřebovala," řekla a Roland si uvědomil, že jestliže jí dovolí, aby mu po­mohla, bude mít na sebe zlost... Ale pokud jí to nedovolí, bude ho to sužovat ještě víc...a tak přikývl a každý následující okamžik mu připadal jako mučení.

 Když bylo po všem, Daria ho bez jediného slova jemně položila zpátky na tvrdé lůžko. Roland zavřel oči a uvažoval, jestli by ne­měl utéct, zatímco by spala. 

V duchu proklínal odmě­nu, kterou mu její strýc slíbil, protože vůbec mu na ní nezáleže­lo, pokud kvůli ní musel před Dariou vykonat potřebu. A tak otočila se k němu zády, to ale ani zdaleka nestačilo.

Nesmírně se před ní styděl a přestože kvůli tomu ve skrytu duše nesmírně trpěl, nemohl proti tomu nic pod­niknout.

 Za normálních okolností by vůbec nepřipustil, aby mu Daria něco diktovala, ale teď se ocitl v naprosto jiné situaci... byl bezmocný, slabý a odkázaný na její pomoc a to ho drásalo.

Daria sklonila hlavu a předstírala, že mu zašívá rozpá­ranou tuniku, ale ve skutečnosti ho celou dobu upřeně pozorovala... Nebyla si jistá, jestli se úplně dokáže vžít do jeho pocitů, ale přinejmenším rozuměla jeho hněvu a nedovedla si představit, jak by se asi cítila, kdyby byla nemocná a potřebovala jeho pomoc při tak intimní zále­žitosti, jako je vykonání normální tělesné potřeby.

Darii se nesmírně ulevilo, když dorazil mastičkář s pijavicemi. Prohlédl Rolanda, tiše na něj velšsky pro­mluvil a zřejmě byl spokojený.

 Jednou ukázal směrem, kde seděla, ale Daria nerozuměla, o čem spolu mluví. Pochybovala však, že by o ní její ,,manžel" mluvil po­chvalně.

Zatímco spolu oba muži hovořili, mohla si Daria Ro­landa v klidu prohlédnout. 

Viděla, že je mu skutečně lé­pe, a tolik se jí ulevilo, že by to nejraději vykřičela do celého světa a když se k ní mastičkář otočil, usmívala se, přestože její ,,manžel" určitě nešetřil urážkami na její adresu.

„Vašemu muži se daří dobře," řekl mastičkář a přitom se na Dariu podíval.

 „Prý chce odjet už zítra ráno. Řekl jsem mu, že pokud to udělá, pak zemře a nechá vás napospas lapkům. Teď si to rozvažuje," dodal a pak ztichl a vyslal k ní výmluvný po­hled a Daria mu rychle zaplatila.

 „Nebojte se, paní, není to žádný hlupák," řekl pak a lehce se uklonil a odešel.

„Dala jste mu moje peníze, že?" zeptal se Roland a Daria se na něj znovu otočila.

„Nic jiného mi nezbylo, protože já žádné nemám," odpověděla a podívala se na něj pronikavým pohledem.

„Takže jste zjistila, kde je mám schované a teď s ni­mi volně nakládáte?" řekl Roland a Daria jen mírně potřásla hlavou.

„Možná jsem měla říct, že jsme chudí. Ten kněz by nás pak vyhodil ven. Pokud jde o mastičkáře, ten si od­měnu zaslouží. Za to, že musí snášet vaše výbuchy hně­vu. Protože je to však muž a ne žádná slaboduchá žena, choval jste se k němu mnohem uctivěji a zdvořileji než obvykle," odpověděla a Roland po ní střelil pohledem.

„Měla jste mi to říct," řekl a přitom se na ní zašklebil.

„Máte pravdu. Měla jsem vás nějak dostat z deliria a poníženě se zeptat, jestli bych nemohla něco zaplatit. Škoda, že jsem zaplatila i za to, aby ustájili a nakrmili Cantora. Měla jsem tomu knězi říct, aby ho někam od­hodil, nebo ho nechal volně pobíhat, dokud se neuzdra­víte," odsekla Daria naštvaně a dlouze se na Rolanda osočila.

„Stěžujete si jako stará matrona," řekl Roland a naštvaný pohled jí vrátil.

„A vy se zlobíte jen kvůli tomu, že jste jen člověk, i když jste mě tak statečně zachránil. Nejste Bůh, Ro­lande. Jenom člověk," odsekla a přitom zase její oči byly plné hněvu.

„Také jste si toho všimla?" vyprskl a Daria mu věnovala úsměv, kterým mu říkala, že si všimla i jiných věcí, ale on si to neuvědomil.

 „Ano," řekla. „Trpělivost, moje lás... Trpělivost!" dodala a přitom se na něj podívala svým pohledem.

„Jak mohu být trpělivý? Objeví se tady hrab, a co si počnete? Řeknete mu, aby posečkal, dokud se neuzdra­vím a budu vás moct chránit?" řekl Roland a Daria zavrtěla hlavou a pak bez mrknutí oka řekla „Měla bych ochránit já vás," a Roland si odfrkl a z tváře se mu vytratila i ta trocha barvy, která se mu tam teprve před chvílí vrátila.

 „Ne, už radši mlčte! Přineste mi prosím něco k jídlu. Musím nabrat sílu," dodal po chvíli a Dariu napadlo, že by ho mohla nechat zemřít hlady... Choval se nevděčně a zuřil, protože onemocněl.

 ,,Jako by to snad byla její vina," povzdechla si, protože s muži se vy­cházelo dost těžko.

 „Dobře! Odpočiňte si, než se vrá­tím. Za chvíli vám přinesu jídlo," řekla a sama se podivila, že to dokázala říct tak klidně. 

Zabouchla za sebou dveře komnaty trochu rázněji než bylo nutné a pochodovala po chodbě mnohem nazlobeněji, než se slušelo v pří­bytku kněze.

Romile stačil jediný pohled do Dariina obličeje a začala se chichotat

 „Že vás manžílek pěkně rozzu­řil?" zeptala se a Daria po ní střelila pohledem.

„Ano. Nejradši bych mu zakroutila krkem," odpověděla a přitom se na Romilu usmála.

„Je to muž, mé dítě, nic víc a nic míň. Nakrmte ho. Jakmile bude mít plné břicho, začne spokojeně vrnět," řekla a Roland sice nevrněl, ale Romilino dušené hovězí s chlebem a výborným máslem ho uklidnilo.

„Zítra odjedeme," řekl, aniž na ni pohlédl. Byl klidný, sebejistý a očekával, že Daria nebude protes­tovat.

„Ne!" vykřikla a střelila po něm naštvaným pohledem.

„Až odpoledne," dodal a její oči se v tu chvíli ještě zúžily.

 „Ne!" vyštěkla znova a přitom ho svým pohledem doslova probodávala.

„Dario, uděláte všechno, co vám nařídím. Nejsem si­ce váš manžel, ale mám vás na starosti, jsem za vás zodpovědný a proto...," dodal, ale Daria ho zastavila.

„Ne. Neodjedeme, dokud vám nebude úplně dobře, dokud se neuzdravíte. Schovala jsem vám šaty. Jestli chcete odejít, půjdete nahý. Nemůžete mě k ničemu nu­tit, ani mi vyhrožovat. Nepustím vás, dokud nebudete v plné síle," řekla a Roland zaklel, ale Daria se jen usmála.

 Prohrál a moc dobře to věděl a hartusením jenom stupňoval svo­je rozladění.

 Když mu došly nadávky a unavil se, usnul a Daria se posadila vedle něj... Lehce se dotkla prsty je­ho tváře, naklonila se k němu a zašeptala „Vůbec si na minulé dvě noci nevzpomínáš, viď? Přemýšlela jsem, co bych měla udělat a říct, kdyby sis vzpomněl. Popřela bych to a tvrdila, že to byl jen sen? Nebo třeba touha? Bolí mě to, Rolande, moc mě to bolí. Strašně mě mrzí, že si nevzpomínáš, jak jsi mě zbavil panenství... A vím, že jsem s tebou prožila alespoň jednu noc plnou lásky, i když mě chceš odvézt zpátky za strýcem, který mě chce provdat za Ralpha z Colchesteru," zašeptala a pak se zara­zila a do očí jí vyhrkly slzy.

 „K čertu s tebou, Rolande! Jsi ten nejpaličatější a nej nevnímavější muž, jakého jsem kdy potkala. Co kdybych strýci řekla, že už nejsem panna a můžeš za to ty? Pak bych se už Ralpha z Col­chesteru nemusela bát...Ale za jakou cenu? Zabil by tě můj strýc? Nebo by kvůli mému dědictví sprovodil ze světa mě? Jak znám strýce Damona, určitě by se nejraději zbavil nás obou, ale...," řekla a najednou se Roland probral a to jí vylekalo.

„Pořád tady něco mumláte jako nějaký fanatický ka­zatel. O čem to mluvíte? Já se snažím spát, abych na­bral sílu, ale vy pořád něco blábolíte. Už mě z toho bolí uši," odsekl rozladěně a tak Daria pomalu odtáhla ruku od Rolandovy tváře. 

,,Co všech­no slyšel?," zeptala se sama sebe a snažila se zpětně si vybavit svůj tichý mono­log, ale nedařilo se jí to.

 ,,Plácala hlouposti, ale Roland zřejmě slyšel jen neurčité zvuky," uklidňovala se a pak se na něj jen tiše usmála.

„To nic, Rolande! Promiňte, že jsem vás vyrušila. Spěte," řekl a Roland cosi zabručel, ale Daria mu nerozuměla, což bylo zřejmě dobře.

Celou noc prospal klidně a když ho znovu nakrmila a postarala se o něj, což mu na náladě nepřidalo, proto­že pokaždé začal láteřit a zahanbeně křivit tvář, lehla si vedle něj a dávala si velký pozor na to, aby ho nevzbudila. 

V noci ji ale Roland ve tmě našel vedle sebe a přivinul si ji k sobě... Jako kdyby ji v hloubi duše poznal a přiznal tím, že mu patří a bude dělat všechno, co se mu zlíbí a položil jí ruce na boky a potom ucítila, jak jí pomalu hladí a jak přejíždí po její pokožce a Daria se zavrtěla... Otočila hlavu tváří k němu a zasténala, protože celé tělo se jí chvělo vzrušením.

Pojednou se Rolandův dech uklidnil a znovu se vrátil na záda, ale ruku nechal ve spaní položenou na jejím boku. 

Vzrušení pomalu ustoupilo a Dariu opět napadlo, kam takové pocity povedou.

Přejela mu rukou po břiše a zjistila že se Roland ani nepohnul a o žádné sblížení se nesnažil.

 Buď neměl dost sil, nebo se pořádně neprobudil a potěšil ji jenom proto, že vedle něj ležela...a že byla žena a připadala mu přitažlivá..

 Kdyby si ale uvědomil, že jí hladí a drží v náručí právě ji, ur­čitě by se od ní snažil co nejrychleji odtáhnout a spadl by přitom z postele... On to ale prospal.

Ráno se Daria vzbudila jako první a opatrně vylezla z postele. Zadívala se na něj a zaplavila ji taková vlna okouzlení, že se až zastyděla. 

„Miluji tě, Rolande," za­šeptala a pak totéž zopakovala velšsky „Rwy'n dy garu di."

 Romila se včera rozesmála, když se jí na to včera zeptala, ale ráda jí odpověděla a Daria se chvatně oblék­la a vyšla z místnosti. Chtěla se podívat za Cantorem a přesvědčit se, že je o něj dobře postaráno. 

U severní­ho průčelí wrexhamské katedrály stála v dlouhé úzké uličce veřejná stáj. Bylo to dlouhé nízké stavení s doš­kovou střechou, uplácané ze slámy a jílu. Cantor stál ve třetí kóji a majitel stáje, bezzubý tlouštík, který ji za ním zavedl, neustále omílal, kolik toho Rolandův kůň sežral a jak ho pokousal.

Daria mu zaplatila za náklady navíc a muž se nadše­ně podrbal v podpaždí.

„Je to hezký hřebec," řekl velšsky zvolna a nahlas, aby mu rozuměla.

 „Ano, tak tak... Říkala jste, že váš muž je svobodný statkář?" zeptal se a přitom Dariu přejel dlouhým pohledem.

,,Všude samá podezíravost", pomyslela si Daria a při­kývla. Na vymýšlení nějaké lepší lži neměla čas, ale tahle jí zatím moc dobře neposloužila. Nemohla však dělat nic jiného, než se své lži držet.

„Ano," pokračoval muž „Přišlo sem pár mužů a vy­ptávali se mě na tohohle fešáka. Řekl jsem jim, že váš muž je statkář," řekl po chvíli a Darii se sevřel žaludek, protože věděla, kdo se po nich vyptával... věděla to.

„Byli to saeson, ti odporní budiž k ničemové," dodal. 

,, A samozřejmě, že to byli Angličané, ale muži hraběte z Claře," pomyslela si Daria, protože o tom ani v nejmenším nepochybovala. Netušila však, co podniknout dál... Také se podrbala v podpaždí a s předstíraným nezájmem řekla „Nevíte, jestli se vrátí? Myslíte, že by toho koně rádi koupili?" zeptala se a když se muž propletl houštím její lámané velštiny, přikývl.

 „Vrátí se," odpověděl a Darii bylo rázem jasné, že se jejich situace dočista změnila.

 ,,Díky Bohu, že ten muž netušil, jak se jmenují, nebo kde se ubytovali... Hra­bě z Claře to ale určitě rychle zjistí," pomyslela si a olízla si suché rty. 

,,Proboha, co teď?" řekla si Daria a snažila se trochu zklidnit.

„Och, ano," prohlásil najednou muž „Támhle jdou!" vykřikl a Daria se otočila a v úzké uličce, asi tak třicet kroků dale­ko, spatřila dva muže, jak se baví s kramářem nabízejí­cím zeleninu. V jednom z nich poznala MacLeoda, Clareova velitele stráží... Mluvil a přitom živě gestikulo­val, aby názorně vysvětlil, co má vlastně na mysli....Oba muži vypadali unaveně a značně netrpělivě.

„Napadlo mě, že vezmu koně na projížďku," řekla Daria a muž se na ní jen dlouze podíval.

„Ond..., " řekl a Daria nad jeho námitkou jen mávla rukou a rychle Can­tora osedlala.

 Hřebec, který byl už neklidný a nudil se, hlasitě zařehtal, pohodil hlavou a Daria musela napnout veškeré síly, aby mu nasadila otěže.

 „Za chvíli se vrá­tím," oznámila muži a vyjela s Cantorem ze stáje.

 „Po­jedu na Leominster," dodala a vroucně doufala, že to stájník oběma mužům z družiny hraběte z Claře zopa­kuje.

Cantor si odfrkával a prodíral se přeplněnými úzký­mi uličkami Wrexhamu a Daria si mezitím schovala vla­sy pod vlněnou čapku a vypadala zase jako chlapec a modlila se, aby tomu i tak bylo.

 Netušila, kam se má vy­dat, ale věděla jen to, že je musí odlákat od Rolanda.

Měla peníze a silného koně. Nebyla hloupá a uměla už trochu velšsky.

,, Ano", pomyslela si a zašklebila se.

 ,, A každému lapkovi, který by ji přepadl, mohla velšsky říct, že ho miluje," řekla si sama pro sebe v té chvíli se rozhodla, že pojede na hrad Croyland, kde sídlil lord Richard de Avenell.

 ,,Urči­tě jí pomůže...Ale co bude s Rolandem?," zeptala se sama sebe.

Zavřela oči a zamyslela se.

 ,,Pokud ho hrabě z Claře najde, zabije ho," vytušila a tak musela ho zavést daleko, co možná nejdál a rychle. A jakmile vyjela z městečka, nechala všechno na Cantorovi a podle slunce na obloze určila, že jedou na severovýchod, směrem ke Croylandu a anglic­ké hranici.

,,Copak si Roland asi pomyslí, až zjistí, že zmizela?" vynořila se ji z mysli tato otázka a doufala že na ní snad Roland najde kladnou odpověď.