Daria věděla, že pokud splní Roladovo přání, přijde o pa­nenství... Nechtěla se ale déle zabývat následky tohoto kroku, protože by pro něj obětovala i život. Podívala se mu do očí a klekla si vedle něj.

Roland sténal a rukama ji držel za boky a svíral ji stále pevněji, až ji zarýval své nehty do kůže. 

Daria cítila, jak jí podbřiškem projíždí bodavá bolest a vykřikla. Bolest však rychle po­minula a pak už vnímala pouze Rolanda a nikdy si nedovedla představit, jaký je to pocit. 

 „Ne, nehýbej se, Lilo, nehýbej se! Je to už dlouho, tak dlouho... Nehýbej se," neustále opakoval a Daria se ani nepohnula, protože věděla, že teď už by­lo všechno jedno a ať už přijde cokoliv, tak zodpovědnost padá pouze na ni.

Změnila svou budoucnost a mohla to dávat za vinu jenom sobě a netušila, že by se jí Roland mohl někdy takhle dotknout a tak hluboko do ní proniknout a naprosto ji ovládnout a silné a pulzující emoce, které ji zaplavovaly zpočátku, pominuly ve chvíli, kdy jí tělem projela bodavá bolest ze ztraceného panenství. 

Na tom jí ale nezáleželo, protože důležitý byl pro ni jenom on. 

Sténal a z hrdla se mu draly přerývané vzde­chy.

„Rolande!" zašeptala a on pohleděl na ni a Daria se mu zadívala do jasných třpytivých očí, nad nimiž se však současně vznášel i zvláštní stín. 

Po chvíli je zavřel, aby před ní skryl bolest, kterou mu působila snaha nepopustit ještě stavidla své vášně úplně a znovu si silně povzdechl.

„Nejsi taková, jakou si tě pamatuji a cítím, že jsi jiná než obvykle, ale to napětí mě přivádí k šílenství a zranil jsem tě. Jak se to mohlo stát? Vždyť přece nejsi panna...Tak jak to, že a já tě připravil o nevinnost? Ob­jevila jsi snad nějakou mastičku, která z tebe udělala zase pannu? Nebo jen vášnivě sténáš? Je to tak, Lilo, je to vášeň?" zeptal se Daria mu pevně pohlédla do očí.

„Vášeň, Rolande a no je vášeň a s tebou se neoddávám ničemu jinému, než vášni," řekla a on se znovu usmál, tak něžně, až se Darii sevřelo srdce.

 Bolelo ji to, ano, ale na tom teď nezáleželo, protože toužil po ní a ona pro něj byla ochotná podstoupit cokoliv.

 „Ale já jsem Daria," řekla a Roland se na ní dlouze podíval.

 „Prosím tě, vzpomeň si na mě, aspoň na chvíli," zašeptala a najednou se Roland zarazil a Daria ucítila, jak sebou škubl a jeho hrudník mu stoupal a zase klesal a jeho dech byl rychlý a přerývavý.

 „To stačí, Lilo! U Alláha, jsi úžasná a úplnější jsi mě přemohla. S tebou se teď asi hned tak nepotěším. Ne, bude muset počkat, ačkoliv po mně toužíš...A já vím, je to tak pořád... Zničila jsi mě...A moc se mi to lí­bilo, moc," řekl a Daria se na něj dlouze podívala.

 Pořád spolu tvořili jedno tě­lo a on přesto mluvil o dvou jiných ženách. Všimla že je všude její panenská krev a tak rychle přes Rolanda přetáhla přikrývky a opláchla se chladnou vodou, protože celé tělo ji bolelo.

Pak se k němu vrátila a zalezla si pod přikrývky, aby se k němu přitulila.

Rozhodla se, že se mu ani slovem nezmíní, o tom co se me­zi nimi odehrálo.

 ,,Nepoznal ji a myslel si, že je s ním žena, kterou poznal kdesi ve vzdálené zemi," řekla si Daria pro sebe a po chvilce znovu vyklouzla z lůžka a stáhla z Rolanda přikrývku a omyla mu celý klín... Pak ho opět opatrně objala a zadí­vala se na něj a obdivovala se jeho kráse.

 „Miluji tě, Rolande! Vždycky tě budu milovat a budu oddaná jen tobě a nikomu jinému," zašeptala.

,,Ach, Kéž by to dovedla říct velšsky a kéž by ji slyšel a usmál se na ní a poznal, že to byla ona!," řekla si pro sebe a pokud si náhodou vzpomene, co se stalo, o čemž Da­ria pochybovala, protože nebude ji zpovídat a pomyslí si, že to byl jen sen.

 A Daria z toho cítila zvláštní uspokojení... ,,Ten muž byl jejím osudem a ona se mu úplně oddala...," znělo ji v mysli a pak ji ale nepadlo, jestli třeba nezešílela jako její babička. 

,,Co když si všechno jenom vysnila a přizpůsobila svým představám? Nebo co když jí bylo souzeno, aby s Rolandem strávila pouze tuto jedinou noc? Co když ji pak opustí? Pak by se ukázalo, že ten podivný pocit, že ho důvěrně zná, byl jenom klam a podvod. Ne, to nemínila připustit," řekla si.

,,A jednou mu třeba dojde, že ho k ní pojí zvláštní pouto... Jednou mu na ní snad bude záležet stejně jako jí na něm," zašeptala a položila mu dlaň na čelo, které na dotek bylo chladné a tak horečka zmizela...,,Stejně jako panenství," řekla si v duchu.

---------------------------------------------------------

Roland otevřel oči a rozhlédl se po neutěšené místnosti. 

Neměl ponětí, kde je... Hlava mu třeštila, ale žaludek se mu už nezvedal a tělem mu neprojížděla nesnesitelná bolest, která ho předtím tak zmáhala a připravovala o všechnu sílu.

 Celý život se těšil mimořádně dobrému zdraví, proto ho nemoc skutečně vyděsila a znamenala pro něj, že nemůže úplně ovládat své tělo a musí se spolehnout na pomoc druhých... A byl zranitelný a bez­mocný vůči komukoliv, kdo by si usmyslel zabít ho. 

Pokusil se zvednout ruku a zjistil, že je stále ještě slabý a když zaslechl čísi dech, pootočil jeho směrem hlavu.

 Daria seděla na židli a zašívala tuniku... jeho tuniku. Stále měla na sobě mužské oblečení, ale vlasy jí splý­valy podél tváří a přes ramena až na záda.

 ,,Má nádherné vlasy", pomyslel si Roland a úplně zapomněl, jak jsou ty její tmavé a podzimně zbarvené lokny překrásné... A to jemně klenuté obočí, stejné barvy jako její vlasy, se zvedalo nad zelenýma očima.

 Potom si ale všiml, že je bledá, skoro bílá jako křída a hrdlo se mu stáhlo a zeptal se „Dario, dala by jste mi napít vody?" a Daria rychle zvedla hlavu a věnovala mu okouzlující úsměv, který by u Rolanda dovedl vyvolat stejnou reak­ci, jen kdyby k tomu dokázal najít sílu.

 Zvedla se ze židle a Roland sebou leknutím škubl.

Upíjel vodu z poháru a Daria ho zatím něžně držela za ruku, jako by byl dítě a znovu ho bodlo u srdce a za­plavil ho strach z bezmocnosti, z toho, že se ani nedo­káže sám o sebe postarat a ona, obyčejná žena, mu musí pomáhat a starat se o něj.

 Považoval to za nepřirozené, ale prozatím zřejmě neměl jinou možnost.

 Upil trochu vody a Daria mu zjevně chtěla dopřát všechen čas, který potřeboval k zotavení... Nasál vůni její pokožky a pootočil hlavu, aby se jí tváří opřel o její ňadra... Byla tak jemná, až ho to vylekalo a pokusil se od ní odtáhnout.

„Ne, Rolande," řekla a pohladila ho po tváři a on na ní ucítil její horký a příjemný dech.

 „Na nějaké rytířské turnaje ještě nemáte dost síly," dodala a Roland se na ní překvapeně podíval.

„Co vy můžete vědět o mé síle?" zeptal se a Daria se na něj znovu mile usmála a to Rolanda popudilo.

 „Romila předpovídala," začala „Že se budete chovat podrážděně. Všichni silní muži prý nesnášejí nemoci, protože se musí spoléhat na cizí pomoc," řekla a tohle rozumování Rolanda probralo. 

,,Ať jde s tou svou pravdou k čertu!," zaklel si pro sebe, ale uvědomil si, že nechce být jako všichni ostatní a chovat se tak, jak se od něj očeká­vá.

 „Ne, mně to nevadí. Máte tak jemná ňadra a...," řekl po chvíli a z brady mu ukáplo trochu vody.

 Pokusil se vykouzlit na tváři pobavený úsměv, ale nepovedlo se mu to a v té chvíli se Daria zatvářila ostražitě a trochu ustrašeně. 

,,Ne, to přece není možné!," řekla si pro sebe a přitom se mu podívala do očí.

„Kde to jsme? Jak dlouho tady ležím?" zeptal se a do tváře se jí vrátil úsměv.

 Nejdříve mu ale jemně otřela bradu a dala mu znovu napít vody a potom ho znovu objala a Roland cítil na tváři tichý tlukot jejího srdce a nejraději by zůstal v jejím vyhřátém náručí napořád.

„Jsme ve Wrexhamu, v domě místního kněze. Už ta­dy ležíte téměř tři dny. Když jste se v katedrále zhroutil, otec Murdough nám pomohl," odpověděla Daria a Roland zamyšleně řekl „Ten kněz tedy ví, že nejste chlapec," a Daria jen kývla.

„Ano. Pověděla jsem mu, že jste můj muž a vezete mě za svou rodinou do Leominsteru. Jste Velšan a svo­bodný statkář, ale já jenom poloviční Velšanka a proto mám s jazykem problémy," řekla Daria a Roland zaúpěl.

„A řekla jsem, že jsem ten převlek měla na sobě kvů­li bezpečnosti," dodala a Roland po ní střelil pohledem.

„Nečekám, že vám na to skočil," odpověděl a Daria se zachichotala a Roland jí na to odpověděl slabým úsměvem.

 „Vlastně to už nijak nerozváděl. Je to nesmírně příjemný člověk. Každou chvíli by teď měl přijít jeden muž a pustit vám žilou. Je chytrý a pomohl vám. Vážně je vám lépe, Rolande?" zeptala se a Roland se na ní usmál.

„Ano," odpověděl a otočil k ní hlavu. 

„ Ale vy jste bledá. Byla jste tu se mnou v téhle komůrce celou dobu?" zeptal se a Daria k němu zvedla pohled.

„ Ano, ale kdybych to neudělala, určitě by jste si chtěl sám va­řit, umýt se a zašívat si oblečení," odpověděla a Roland se na ní zamyšleně usmál a řekl „Odjedeme zítra rá­no, hned po rozbřesku," a Daria chvíli nic neříkala.

 „Ne, neodjedeme! Zůstane­me tady, dokud se úplně nezotavíte," protestovala po chvíli a v jejím hlase byla znít starost.

„Jak se opovažujete nařizovat mi, co budeme dělat?" řekl a Daria mu ovinula ruce kolem ramen a lehce ho ob­jala.

 „Mluvíte jako surovec, Rolande. Ano, uděláte, co je pro vás nejlepší. Zůstanete tady, dokud vám ten muž neřekne, že jste zdravý a dokud nespadnete Cantorovi z hřbetu, i kdybych vás k té posteli musela při­vázat," odpověděla a Roland se na ní zatvářil trochu kysele.

„Zřejmě jste už zapomněla na hraběte z Claře a na to, jak ho spaloval chtíč, kdykoliv se na vás podíval," dodal Roland a jeho hlas byl plný vzteku.

„ Ne, Nezapomněla," odpověděla Daria, ale nijak to dál nekomentovala.

Rolanda bolely oči a proto rozladěně zavrčel „Zatem­něte to tady! Skoro nevidím, jak mě to světlo oslňuje," a Daria se na něj dlouze podívala.

„Dobře," řekla a na tváři se jí objevil úsměv.

„Začínáte být příliš poddajná. To se mi nelíbí. Žena, která s mužem ve všem souhlasí, určitě něco sleduje. Rozházela jste snad všechny moje peníze?" odsekl a Daria ho lehce pohladila po čele a zajela mu prsty do vla­sů.

 Rozcuchala je a pak zase uhladila a snažila se jeho káravá slova nevnímat.

„K čertu, nejste moje matka!" vykřikl a snažil se jí od sebe odehnat.

„To je pravda," přisvědčila Daria a přinutila ho, aby se znovu položil na záda a napřímila se a Roland si zkla­maně povzdechl „Jste můj trest. Musím si odskočit," a Daria jen energicky přikývla.

 „Dojdu pro hrnec a pomo­hu vám," a Roland jí věnoval nepřátelský pohled.

 „Nepotřebuju pomoc, jen soukromí," odvětil a když se ale Daria ani nepohnu­la, tak shodil ze sebe přikrývky a posadil se.

 Vstát ale ne­dokázal, na to neměl dost sil, i když se snažil sebevíc a chtěl ji zastrašit svou výškou. Jenomže, u všech sva­tých, teď by nedokázal zastrašit ani trpaslíka...A tak sklopil oči a zjistil, že ho zrazuje i jeho tělo a všechno to čím by teď nevy­děsil ani tu nejstydlivější pannu a Daria se ukázala, že stydlivá rozhodně není. 

Už jen kvůli tomu by se samou hanbou nejraději propadl do země.