,,Prosím pomoc, pomocte mi!," vykřikla Daria a když si jich všiml augustinián v černé kutně, rozběhl se k nim.

„Otče," zašeptala „Musíte mi pomoci!" a v té chvíli si uvědomila, že to řekla napůl anglicky a napůl velšsky a kněz na ni udiveně pohlédl a Daria na to hned chvatně pokračo­vala „Je to Velšan a já jsem jeho žena, ale jsem Velšanka jen napůl. Umíte anglicky?" řekla a kněz přikývl.

 „Ano, žil jsem řadu let v Herefordu. Co tu děláte?" zeptal se a Daria se mu zadívala do jasných světlých očí.

 „Můj manžel mě vezl za svou rodinou do Chesteru, ale ces­tou onemocněl. Jeli jsme dlouho a navíc začalo pršet. Co si mám počít?" řekla a teprve tehdy si uvědomila, že má na sobě mužské oblečení a v duchu se proklínala.

 Úplně na všechno zapomněla a myslela jen na to, jak zachránit Rolanda.

 Usoudila, že manželka musí v očích každého kněze působit daleko věrohodněji, než nějaká úplně cizí žena a tak rychle řekla „Takhle jsem se oblékla jen kvůli ochraně. Pronásledují nás lupiči. Unikli jsme jim jen o vlásek. Ty šaty mi ob­staral můj muž," a kněz se na ní dlouze podíval.

„To od něj bylo rozumné. Jsem otec Murdough. Jak se jmenujete vy a váš manžel?" zeptal se a Daria mu odpověděla „Jmenuje se Alan a je to svobodný statkář, otče. Naše farma leží nedaleko Leominsteru. Pomozte nám, pro­sím!" a kněz neměl na vybranou, byl přece služebníkem Bo­žím a nemohl připustit, aby ten člověk v jeho kostele zemřel.

 „Zůstaňte tady, dojdu pro kostelníka, aby nám pomohl," řekl a Daria se sklonila nad Rolanda a čekala, až jejího manžela...ne manžela vynese kostelník na svých mohut­ných ramenou do trojích schodů a položí ho na úzkou postel pod okapy ve skromném příbytku otce Murdougha vedle kostela a Darii to připadalo jako celá věčnost.

„Máte peníze, dítě?" zeptal se kněz a přitom na ní pohlédl.

„Ano," odpověděla Daria a přitom se na něj pousmála.

 „Můj manžel je má v pláš­ti. Mohl by se kostelník postarat také o našeho koně?" zeptala se a kněz zamyšleně přikývl. 

Toho koně si už všiml... Byl to silný hřebec... Jenom mu připadalo podivné, jak svo­bodný statkář přišel k takovému zvířeti.

,,Velmi nezvy­klé!"  řekl si a uvažoval, kdo je ten člověk ve skutečnosti.

 A po­kud šlo o tu ženu, tak pochyboval, že jí v žilách koluje byť jen jediná kapka velšské krve... Byl vlastně rád, že mu neprozradila svoje jméno.. Protože raději je ani nechtěl znát.

To však teď bylo vedlejší. Ze všeho nej důležitější teď byl zdravotní stav toho muže. Otec Murdorough se rychle zorientoval. 

„Přinesu pijavice. Pokud má přežít, musíme zahnat horečku. Moje služebná Romila přinese přikrývky a vodu," řekl po chvíli a Dariu zachvátila hrůza, ale přikývla. A když pak s Rolandem osaměla, všimla si, že má mokré šaty.

 ,,Musí mu je usušit," řekla si a usoudila, že ho bude muset svléknout, třeba ­že pochybovala, že by s tím souhlasil. 

Právě mu rozva­zovala řemínky na nohavicích, když do místnosti vešla vysoká a štíhlá postarší žena s hrdým výrazem v obliče­ji... Z hlavy jí splývaly prameny bílých vlasů a v náručí nesla přikrývky a džber s vodou. 

Zářivě se usmívala a bylo vidět, že jí nechybí ani jeden zub.

 „Tady máte," řekla velšsky hlubokým hlasem a podala to všechno Darie.

 „Chvilenku počkejte, pomůžu vám," dodala a obě ženy pak Rolanda společně vysvlékly z promo­čených šatů...A když ho nahého přetočily na záda, tak stará žena si ho důkladně prohlédla.

 „Moc hezký je, vážně, moc hezký. Jen samé kosti a svaly, ani špetka tuku. Ano. A podívejme se, jak je dobře vybavený! Musíte si s ním připadat jako v sedmém nebi," řekla a Daria se na ní dlouze podívala.

„Vy umíte anglicky?" zeptala se udiveně a stará žena jen pokývala hlavou. 

„Ano, otec mi řekl, že bych tak měla mluvit. Jsem z Chesteru a můj manžel je tady z téhle divočiny. Ale za dlouhých zimních nocí mě aspoň pěkně zahřeje. Ano, takový je můj muž, takový je," odpověděla a zatímco žena chválila svého manžela, tak Daria sklopila oči k Rolandovi a k oné věci, z niž měla být podle Romily u vytržení a  Daria zatoužila jen po jediné věci... aby ji po celý zbytek života zahříval Ronald bě­hem chladných nocí.

Rychle ho přikryli a stará žena se ani nepozastavila nad tím, že Daria při pohledu na svého údajného man­žela zrudla.

 „Má hroznou horečku," řekla Daria a po­hladila Rolanda po tváři.

 „Prosím vás, že se uzdraví, že ano?" zeptala se po chvíli a Romila se na Dariu podívala a bez mrknutí oka při­kývla.

 „Ano, uzdraví se a  jako většina mužů pak bude pořád vrčet a na něco si stěžovat, takže byste ho nejrad­ši něčím přetáhla po hlavě," řekla a přitom se na Dariu dlouze podívala.

„V to doufám," odpověděla a posadila se vedle něj a pak mu vytáhla přikrývku až ke krku... Hladila ho po rukou, po tváři i po vlasech, ale ruce se jí přitom třásly, protože se ani s vypětím všech sil nedokázala uklidnit.

Když k nim přišel nahrbený muž s čistýma rukama, bystrýma očima a s nádobou plnou pijavic, pocítila Da­ria záchvěv naděje.

V jednom z Rolandových vaků našla peníze. Když muži zaplatila, vylekaně se na ni zadíval.

 „Kdo jste?" zeptal se hlubokým hlasem velšsky a přitom Dariu prohlížel dlouhým pohledem.

„Jmenuji se Gwen, pane a jsem jeho žena," odpověděla Daria a muž si odkašlal.

„Prosím, pane, přežije to můj muž?" zeptala se a přitom na nahrbeného muže dlouze pohlédla.

„To se ptáte mě? Na to mám jenom jedinou odpověď a tu vám povím zítra. Modlete se za něj, děvče. Ráno sem přijdu," odpověděl a teprve když stařík odešel, tak Daria si uvědomila, že na ni začal mluvit velšsky a nakonec přešel do angličtiny. 

,,Přetvářka jí tedy moc nešla, když ji prohlédl i takový stařec," řekla si pro sebe a vrátila se za Rolandem a zadívala se mu do klidného obličeje.

 ,,Připadal jí tak důvěrně známý!" a Daria věděla, že je spojuje jakési silné pouto, o němž však věděla je­nom ona a znovu si vybavila muže v bílých šatech, které spatřila v jeho snu... Byla v něm pouze nezúčastněnou pozorovatelkou, ale sama měla pocit, že je jeho součás­tí, protože cítila totéž co on a dokonce rozuměla i je­jich zvláštnímu jazyku.

 Vzpomněla si, že jeden muž si v tom snu vzal Rolanda stranou a pošeptal mu „Vím, kdo jsi a až se mi bude chtít, zabiju tě, ty bezbožný pse!" a v té chvíli si Roland pomyslel „K čertu, budu muset toho ničemu podříznout," a Dariu napadlo, jestli to pak skutečně udělal, ale usoudila, že svůj slib rozhodně splnil, protože vůbec o tom nepochybovala, protože ho dobře znala.

Položila Rolandovi hlavu na hruď a usnula.

 Ležel pak téměř bez hnutí až do večera, kdy ho Daria probu­dila a podala mu vývar, který mu uvařila Romila. Snědl ho, ale jenom protože ho k tomu donutila a odvracel ob­ličej, ale lžíce ho pokaždé dostihla, takže neměl jinou možnost.

 Potom mu Daria otřela obličej i celý hrudník kusem plátna navlhčeným ve studené vodě.

Teplota mu stále stoupala a s ní i Dariin strach.

 Ko­lem půlnoci už v modlitbách nabízela, že vymění svůj život za jeho, ale uvědomovala si, že Bůh nebude mít pro její prosbu pochopení...Protože jak jí říkával strýc Damon, je jenom žena ,,A tak proč by se měl Bůh starat, o to co si přeje?" znělo jí v hlavě a namáčela do vody další a další kusy látky a neustále ho otírala. 

Celé tělo měl v jednom plamení a Dariu za­chvacoval stále větší strach a každá její další modlitba byla vroucnější než ta předchozí.

-------------------------------------------------------------

Přesně o půlnoci Ro­land otevřel oči a zvedl je k ní.

„Rolande? Oh, díkybohu, konečně jste se probral!" vykřikla Daria, ale on nic neřekl a jen se na ni díval a náhle se mu tvář zkři­vila hněvem a vykřikl „Joan, ty zpropadená běhno! Zmiz mi z očí, jinak tě uškrtím!" a popadl ji za zápěstí a vší silou jí jim zkroutil.

 Daria vy­křikla a snažila se ho od sebe odstrčit...Roland však byl silný a škubal sebou a lapal po dechu a mumlal „Ano, miloval jsem tě a oddal jsem se ti ce­lým svým srdcem a dal ti všechno, čím jsem a budu. Ty jsi mě ale zradila a teď ses vrátila, aby sis ze mě tropila žerty. Běhno, proradná zpropadená běhno!" vyštěkl a pak pustil její zápětí a uhodil ji do tváře.

 Daria se za­kymácela a upadla na podlahu.

 „Rolande," zalapala po dechu a rychle si klekla.

 „Ne, nehýbejte se!" vykřikla, ale Roland se však zvedl a strhl ze sebe přikrývky.

 Vstal z lůžka a zavrávoral, ale nakonec znovu získal rovnová­hu a Daria k němu zvedla oči... Bála se ho a současně z něj byla u vytržení a stejně rychle, jako se probral, teď Roland naopak vyčerpal veškerou svou energii a svalil se na lůžko.

 Darii se jen s vypětím všech sil podařilo obrátit ho na záda a přikrýt. A než znovu zavzdychal a otevřel oči, tak uběhla další hodina.

 Náhle k ní natáhl ruku a chytil ji za husté vlasy „Joan, už zase ty! Podruhé se už mé duše nezmocníš," řekl a Daria se nad něj musela sklonit, jak bolestivě ji tahal za vlasy a chytila ho za ramena.

 „Ne, Rolande, ne, to jsem já, Daria," odpověděla, ale Roland mumlal neznámá slova, kterým vůbec nerozuměla.

 Byl to stejný hrdelní jazyk jako ten, který slyšela v jeho snu... Jazyk muslimů a Arabů... A potom jí hlubokým hlasem pošeptal „Odpusť mi, Lilo! Už vím, že jsi to ty. Nikdy by ses nechovala jako Joan. Pojď ke mně. Chci se tě dotýkat...A chci, abys mi polo­žila ruce na břicho. Ach, ano, Lilo, oddej se mi celým svým něžným tělem," řekl svým hlasem a Daria užasle zalapala po dechu, ale ani se nepohnula.

 Roland k ní natáhl ruku a jemně ji začal hladit „Jsi stále oblečená. Co se děje? Copak po mně netoužíš? Proč jsi oblečená?" zeptal se a pak zvedl i druhou ruku a začal jí hladit ještě víc.

Daria k němu sklopila oči a všimla si, jak soustředě­ně se tváří a jak mocný plamen nadšení mu plane v očích.

„Svlékni si svůj hedvábný plášť. Chci se tě dotýkat," zašeptal a Daria se zatvářila trochu nechápavě.

,,Myslí si, že jsem nějaká žena jménem Lila, kterou potkal ve Svaté zemi", říkala si, ale teď jí to bylo jedno a vzala ho za ruce a jemně po nich přejížděla prs­ty, zatímco ji hladil na prsou a ona cítila, jak silně po ní tou­ží a z jak velké hloubky jeho chtíč vyvěrá.

Tehdy si uvědomila, že pro ni není nic důležitějšího než Roland, protože celý její následující život bude záležet je­nom na něm....Ale hned vzápětí si však uvědomila onu krutou pravdu.... ,,Je to jenom její zbožné přání, jemuž chce uvě­řit," řekla si sama pro sebe, ale přesto si bez váhání svlékla mužský oděv, který mě­la na sobě.

 Roland se jí chtěl dotýkat a ona mu chtěla dát všechno, po čem touží.

 Přetáhla si tuniku přes hlavu a odhodila ji na podlahu a díky plamenům v improvizovaném ohništi bylo v místnosti teplo... Když se pak k němu zase posadila, všimla si, že se na ni usmívá a přitom sleduje, jak se zavlnila.

„Pojď a nakloň se ke mně! Ano, přesně po tom tou­žím. Ach, Lilo tvoje kůže je tak hedvábná a... Copak je tohle? Ty mě chceš, Lilo? To kvůli mně?" řekl a Daria se naklonila se k němu a za­šeptala „Ano, Rolande, to kvůli tobě a splním ti všechno, o co mě požádáš... Jenom mi pověz, co mám dělat a já to udělám," zašeptala Daria a Roland ji pohladil konečky prstů a Daria jenom zavzdychala a překvapeně zalapala po dechu. 

,,Takhle se jí ještě žád­ný muž nedotýkal," znělo jí v myšlenkách a čím déle a důkladněji prozkoumá­val Roland její tělo, tak tím víc se sama sobě divila. A tušila, že se blíží k čemusi nádhernému a že se jí to bude líbit.

 Ne­byla hloupá a moc dobře věděla, co muži s ženami pro­vádějí... Vždyť žila celých pět let u svého strýce...A právě jeho vinou dobře poznala, to co spolu muži a ženy dělají. 

 A Bavilo ho, když přímo před ní mohl sdílet lože s něja­kou ženou a mnohokrát ho viděla i nahého, ale pokaždé přitom cítila jen nesmírný odpor... S Rolandem se jí ale nic takového nestalo, nikdy...,,A to rozhodně mělo něco znamenat," řekla si pro sebe a přitom se pousmála.

„Lilo, nakloň se ke mně!" zašeptal Roland a Daria k němu sklopila oči.

 ,,O tomhle nikdy neslyšela," řekla si pro sebe, ale to teď bylo vedlejší... Sklonila se k ně­mu a on jí stále hladil a pak ji začal dráždit a Dariu při tom za­plavilo tak mohutné vzrušení, až musela zadržet dech.

 Zavřela oči a vychutnávala si ty hřejivé doteky jeho rtů a plně se poddávala úžasným pocitům, které jí vyvěraly z podbřišku.

„Rolande," zašeptala a položila mu ruce na odhalená ramena a potom jimi zajela pod přikrývku k jeho hrud­níku.

„Tak jemná," vypravil ze sebe Roland a Daria cítila, jak z jeho horkého dechu sálá chtíč.

 Přejel jí štíhlými prsty po celých zádech od šíje až k pasu a zase zpátky... Pak jí zajel do vlasů a roz­pletl copy.

 „ Ach, Lilo! Stále máš na sobě šaty," řekl překva­peně a trochu i zklamaně.

 „Svlékni se a polož se na mě," dodal a přitom jí jemně pohladil po vlasech.

„Ale já nejsem Lila," řekla Daria, zatímco ze sebe stahovala kalhoty a rozvazovala si řemínky na nohavi­cích.

 A když byla úplně nahá, tak stáhla z Rolanda přikrývku a zadívala se na jeho urostlé, silné a dokonale utvořené tělo... Usmála se a lehla si k němu...A když se dotkla jeho pokožky, tak měla dojem, jako by mezi nimi přeskočilo co­si silného, jemného a smyslného současně.

 Byl to tak silný pocit, až se ho lekla, ale nakonec jej vstřebala.

Rolandovo roztoužení se také vystupňovalo, protože když se k němu přitiskla, tak hlasitě vzdychl a hladil ji po zádech a nakonec ji sjel rukama až k jejím hýždím.

Náhle se mu zrychlil dech a zašeptal „Dovol mi, to Lilo," a přitom se jí podíval do očí.

Daria se nadzvedla a zadívala se na něj a opět z něj vycítila neodbytný chtíč „Do toho, Lilo! U Alláha, už to nevy­držím, neprodlužuj to...," a Daria si ale nebyla jistá, co dál... Naklonila se a políbila Rolanda na břicho, tvrdé jako kámen.

 Pak ho políbila znovu, ale tentokrát na rty.. a když se dotýkala jeho rtu, tak ji před očima vytanul obraz překrásné nahé ženy s vlasy čer­nými jako noc. 

Dariu ta živá představa tak vylekala, že vykřikla a na­jednou se děsila toho nenávratného kroku, který se chy­stala podniknout, až se jí zatočila hlava... Klečela a dívala se na něj, ale Roland ji zarazil a hladil ji po břiše a laskal ji a nako­nec jí zajel rukou až do klína.

„Ach!" vzdechl Roland a znělo to, jako by byl sám se sebou nesmírně spokojený.

 „Vždy jsi připravená potě­šit se se mnou, viď? Neustále připravená. To mě těší. Co kdybych tě nejdříve potěšil já?" řekl a přitom se Darii pevně zadíval do očí.

„Ne, hned teď!" odpověděla, protože z toho potěšení, o němž tak sebejis­tě mluvil, měla trochu strach a bála se, co by s ní prove­dl. 

 „Dobrá, ale jsi připravená," řekl a Lila, ta žena, za niž Roland Dariu považoval, ta z jeho života už zmizela a patřila do minulosti... nebyla už důležitá...Protože záleželo jen na přítomnosti.

Daria zavřela oči a Roland na ní znovu promluvil, ale tento­krát v onom cizím jazyce a mnohem podivnější Darii připadalo, že mu rozumí a že ví, co žádá a tak nezaváhala ani na okamžik.